Disident


Mezi elitními českými diplomaty a tvůrci zahraniční politiky převažuje přesvědčení o závazku vůči odkazu Václava Havla hájením lidských práv ve světě. Bývalý náměstek ministra zahraničí a velvyslanec ve Francii Petr Drulák si to však rozhodně nemyslí. A nevyznává ani jiná dogmata, zastávaná českými transatlantisty.

Petr Drulák


Kdyby nedošlo k tvému předčasnému odvolání, povídal bych si nyní s českým velvyslancem ve Francii. V Paříži však úřaduje Michel Fleischmann a ty jsi zpět v českých luzích a hájích. Co se stalo?


To se zeptej prezidenta Zemana.


Já si myslel, že mu tvoje názory byly blízké…


To je pravda, ostatně bez jeho podpory a souhlasu bych se velvyslancem v Paříži nestal. Jediné, co mi vytýkal, byl postoj k Izraeli. To však ve věci mého odvolání žádnou roli nehrálo.


Co tedy?


Nejspíš to, že chtěl udělat radost svému dlouholetému příteli Michelu Fleischmannovi, který ve Francii vyrůstal.


Vůbec netuším, co tam pro nás užitečného vykonává, zatímco tvoje krátké působení přineslo nemalé plody.


To doufám. Myslíš na něco konkrétního?


Narovnání vztahů, lze-li to tak říct, s Milanem Kunderou. Pověz nám o tom.


Je pravda, že až do mého příchodu manželé Kunderovi o českou ambasádu takřka nezavadili. Blízko měli jen k prvnímu polistopadovému velvyslanci Jaroslavu Šedivému, s nímž se dobře znali ještě z Československa.


A proč ses v tom začal angažovat?


Mrzelo mne, že s Milanem Kunderou není navázán žádný oficiální vztah. Já jsem navíc od počátku vnímal jeho příběh jinak než pražská kavárna, a tak mi přišlo správné v této věci něco podniknout.

Milan Kundera


Bylo to obtížné?


Vlastně ani tolik ne. Nejtěžší bylo sehnat na paní Věru e-mail a zformulovat dopis, kterým bych je oslovil. Myslím, že věci pomohlo, když jsem se jim představil i jako bývalý spolupracovník jejich přítele z mládí Jiřího Dienstbiera.


Takže jste se nakonec sešli?


Ano, v jejich letovisku u Lamanšského průlivu. A pak mnohokrát na ambasádě či v jejich pařížském bytě.


Prý jsi to byl ty, kdo jim nabídl zprostředkovat české občanství…


To je pravda, i když tomu významně napomohl Andrej Babiš. Tím svým suverénním způsobem se při setkání s nimi podivil nad tím, že nejslavnější český spisovatel nemá české občanství, přičemž do médií utrousil, že se o to postará.


Překvapili tě Milan a Věra Kunderovi něčím?


Určitě, protože i já byl v zajetí různých falešných představ, které se o nich u nás tradují. Tak například není vůbec pravda, že by měli k naší zemi či k Čechům chladný nebo přezíravý vztah. Ostatně stále tu mají plno kamarádů. Vadí jim jen určitý segment naší společnosti.


Který?


V zásadě ten, který je spojován s prostředím Václava Havla.

To chápu, vztahy mezi nimi nebyly nikdy zrovna přátelské…


Může za to i Havlův podraz v roce 1984. Tehdy se všeobecně očekávalo, že Nobelovu cenu za literaturu dostane Milan Kundera. V témže roce totiž vyšla Nesnesitelná lehkost bytí, která se stala globálním bestsellerem. Havel se rozhodl, že tomu zabrání, a zorganizoval petici za ocenění Jaroslava Seiferta. Jak všichni víme, úspěšnou. Ale vzpomeňme i na to, jak Havel podpořil tu nechutnou nactiutrhačnou kampaň, kterou proti Kunderovi rozpoutal týdeník Respekt.


Aniž přinesl o Kunderově konfidentství jakékoli důkazy. Prostě jen tvrzení proti tvrzení…


Přesně tak. A to navíc v rámci nějaké promo akce rozdávali tento výtisk zdarma. Manželé Kunderovi to tehdy odnesli zdravotně, paní Věra dokonce na čas ochrnula.


Co tě vlastně do Paříže přivedlo? Tíhl jsi k Francii odmalička?


Můj prvotní zájem o Francii vzbudila babička, jejíž bratranec do Paříže po osmašedesátém emigroval. Vzpomínám, jak nám četla jeho dopisy. Ale že bych byl od malička vysloveně frankofilní, tak to asi ne.


Jazyk ses ale učil, ne?


To ano, s přestávkami. Největšího pokroku jsem dosáhl za francouzského předsednictví v Unii, když velvyslanectví dostalo peníze na pořádání kurzů francouzštiny pro zaměstnance české státní správy. A já té nabídky, coby tehdejší ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, využil. Navíc jsem dostal vlastního lektora, takže nekup to! A když už do mne takhle investovali, chtěli po mně i závěrečnou jazykovou zkoušku. Z vlastního zájmu jsem pak začal do větší šíře i hloubky sledovat francouzská média, literaturu a tamní polemiky.


Ty máš ale v malíku i jiné jazyky, že?


Na vyšší úrovni ovládám i angličtinu a němčinu, mám pasivní znalost holandštiny, ruštiny, italštiny a portugalštiny. Učil jsem se i čínsky, ale to mi moc nešlo.


Tvým dlouhodobým koníčkem je zahraniční politika. Máme my ale vůbec nějakou vlastní zahraniční politiku?


Bohužel nemáme.


A měli jsme jí někdy?


Naposledy za Dienstbiera. I on se samozřejmě orientoval na Západ, přesto razil rozumnou politiku všech azimutů. Usiloval o co největší počet ambasád a navazování korektních vztahů s co největším počtem států. Chtěl mít slušné vztahy i s Ruskem, a když si vzpomeneme, jaký měl názor na bombardování Srbska, asi ho těžko můžeme vinit z poníženého postavení vůči novým spojencům.


A kdy přišla ta změna k horšímu?


Za Josefa Zielence. Ten o zahraniční politice nevěděl zhola nic, využil však svého postavení k tomu, aby dal prostor lidem z ODS. Po obsahové stránce ministerstvo fakticky řídil Saša Vondra.

Agent CIA?


Nevím. Zahraniční služby pracují s mnoha typy lidí, nejen s placenými agenty. Často je motivuje jen upřímné přesvědčení o kvalitách daného národa či tamějšího režimu. I já jsem jako velvyslanec rád využíval kontaktů s Francouzi, kteří si zamilovali Prahu a naši kulturu. Takovým lidem nic platit nemusíš…


V tom případě jsem byl v první polovině 90. let agentem CIA i já.


Přesně. A já byl agentem Bruselu.


Vážně?


Byl jsem opravdu přesvědčen o tom, že jsou pro nás instituce EU prospěšné. Pro mne byl Brusel majákem.


Odjakživa?


Původně mě to téma nijak zvlášť nepřitahovalo, zajímala mě hlavně historie studené války. Do Ústavu mezinárodních vztahů jsem však nastoupil v době, kdy se o našem možném začlenění do evropské integrace začalo hovořit, a tak jsem se tomu začal věnovat. Fandil jsem tomu.


Ředitelem ses stal v roce 2004, tedy v roce našeho vstupu…


Přesně tak. Optikou mého tehdejšího vidění světa jsem tě tehdy, coby tehdejšího euroskeptika, porazil.


A kdy ti začalo docházet, že to s tou evropskou integrací tak velká výhra nebude?


O tom, jak EU ve skutečnosti funguje, jsem se po pravdě dozvěděl až během svého působení na ministerstvu. Na mnoha příkladech jsem si ověřil, že řeči o transparentnosti rozhodování v Bruselu jsou jen prázdná, a hlavně nepravdivá klišé.


Uveď alespoň jeden, prosím.


Když se za „ministryně zahraničí“ Mogheriniové připravovala nová zahraniční a bezpečnostní strategie, čekal jsem, že to bude konzultováno se všemi členskými státy. Ve skutečnosti však její tvůrci – psala to nějaká Italka s Němci a Francouzi – o debatu s partnery nestáli. Když chtěl náš ministr vědět, co návrh dokumentu obsahuje, směl poslat jednoho či dva lidi do příslušné čítárny, aby do něho ve vymezeném čase nahlédli. Nesměli si nic opsat ani ofotit. My se pak dozvěděli jen to, co jim uvízlo v paměti.


Jaký to mělo dopad na výsledné hlasování?


Na setkání ministrů v Bruselu to všichni odkývali, včetně Maďara, který dal mávnutím ruky zřetelně najevo, že svádět další bitvu nemá momentálně zapotřebí. A takhle to v Bruselu funguje běžně. Něco se upeče v okruhu pár zasvěcenců a od ostatních se jen čeká, že to schválí.

A když ne?


Tak je to jen důkaz jejich nedospělosti, tedy nedostatku pravého evropanství.


Takhle to tam asi funguje od počátku, ne?


Když se týkalo jen nějakých šesti nebo i dvanácti států, tak to možná fungovalo jinak. Už dlouho to však probíhá tak, jak jsem ti to popsal. Určitý posun k ještě horšímu však přišel s bývalým šéfem Evropské komise Junckerem.


V čem ta změna spočívala?


Jako svého času eurofil jsem na Evropskou komisi pohlížel jako na nestranného arbitra, bdícího nad pravidly. Padni komu padni. Junckerova komise však oznámila, že bude politická.


Co to v praxi znamenalo?


Stala se nástrojem hlavních aktérů proti zbytku Unie. Mé poslední iluze o tom, že komise je přirozeným spojencem malých států, vzala definitivně za své.


Díky tomu dnes bdí nad dodržováním evropských hodnot, nemyslíš?


Dobrý postřeh. Do nedávna byly tzv. evropské hodnoty doménou spíše konzervativců. Odkaz na křesťanství, rodinu… Progresivisti o hodnotách mluvili neradi, protože neměli monopol na jejich výklad. Dnes je tomu přesně naopak.


Vzpomínáš, jak Václav Havel Evropské unii vyčítal, že je příliš technokratická?


Technokratický samopohyb… Jasně, to byla jediná povolená kritika, protože byla z líhně eurofilů. Evropě chybí duše! Ale zpět k té nestrannosti Evropské komise. Po pravdě řečeno, ta se na nás vždycky dívala svrchu. Byli jsme a pořád jsme v pozici žáka, který se musí doškolovat. Už před vstupem jsme museli dokazovat, že na to máme. A mentorováni jsme dodnes.


Dnes je políčkováno především Maďarsko s Polskem…


Další rys, který je mi na EU protivný, je dvojí metr, ta příšerná selektivnost. Jestli jsou dnes v zemích EU nějací političtí vězni, tak je to ve Španělsku. Ať už si o požadavcích Katalánců myslíme cokoli, ty drakonické tresty, vyměřené podle paragrafů, určených k trestání teroristů, jsou doslova neuvěřitelné. Jen si představ, co by se dělo, kdyby něco podobného udělal Orbán nebo Kaczynski.


Vraťme se k těm evropským hodnotám. Co se to s nimi vlastně stalo?


Dřív než se z nich stal klacek v rukou progresivistů, znamenaly pouze to, že Evropa je jiná než zbytek světa, že máme svůj vlastní způsob života. Neměly, na rozdíl od dnešní doby, univerzalistický charakter. Dnešní evropské hodnoty jsou spjaty s alternativními způsoby života, podporou menšin, zvláště těch sexuálních, a samozřejmě migrantů. Pryč s pevností Evropa, dnes jsme prostor, který je otevřený všem.


S výjimkou těch, kteří se stále hlásí k té staré Evropě…


Samozřejmě, to je zase ten dvojí metr.


Není tím současná Evropská unie podobná Spojeným státům?


Do značné míry ano. Američané vždy provozovali nějakou formu hodnotového imperialismu. American way of life… Vzhledem k té výsadě, že to jsou oni, kdo ty univerzálně platné hodnoty objevili, mají právo je prosazovat i za svými humny. V Evropské unii je to komplikovanější, protože jsme je nestačili plně uskutečnit ani na našem území, natož abychom je vyváželi ven.


Typickým výrazem univerzalistického pojetí hodnot v politice jsou lidská práva. Ty jsi byl svého času obviněn, že svou kritikou lidskoprávní agendy podrýváš posvátný odkaz Václava Havla. Co ty na to?


Schytal jsem to nejen u nás doma, hlavně od Člověka v tísni, ale i v USA. Ve Washington Post mi tuhle psí hlavu nasadil šéf National Endowment for Democracy Carl Gershman.

Carl Gershman


Bývalý trockista, nemýlím-li se.


Přesně tak. Stejně jako většina amerických neokonzervativců. NED dnes dělá to, co dříve dělala rozvědka. Takhle to vypadá šlechetněji – NED je přece pouhá nadace, financovaná Kongresem za účelem ušlechtilého prosazování demokracie ve světě. Právě tato nadace byla ovšem zapojena do organizování všemožných barevných revolucí v zemích bývalého sovětského bloku. Podílela se na svržení Miloševiče, Mečiara, má prsty v protiruských aktivitách na Ukrajině či v Gruzii.


A není to nakonec dobře, když jsou různí zkorumpovaní politici či diktátoři odstřiženi od moci?


Možná ano, pak se ale nebavme o liberální demokracii. Pokud je v těch státech zachována minimální možnost politické soutěže, tak je věcí lidí té země, koho si zvolí. Pokud se tím neřídíme, tak si na suverenitu států jenom hrajeme. Když západní služby či různé soukromé nadace, včetně těch Sorosových, destabilizovaly sovětský blok, vítali jsme to. Právem, protože u nás žádná svobodná politická soutěž nebyla. Oni ale v tom přímém ovlivňování toho, kdo a jak bude v těchto státech vládnout, pokračují dál. A to je nepřijatelné.


Zmínil jsi Člověka v tísni. I ten je nějak s NED propojen?


Samozřejmě. Bez jejich finanční injekce by patrně vůbec nevznikl. Díky tomu tu máme nevládní organizaci, která je co do ovlivňování naší zahraniční politiky silnější, než samo ministerstvo. Když jsem působil v roli náměstka, nevěřícně jsem koukal, jaký penězovod směrem k Člověku v tísni tu můj předchůdce Tomáš Pojar, bývalý ředitel této privilegované „neziskovky“, vytvořil.


Nevnímáš u těchto lidskoprávních jestřábů také určitý dvojí metr, jako je tomu v případě bruselských institucí?


Samozřejmě, zde je to ještě výraznější. Proto jsem byl k lidskoprávní agendě skeptický dokonce i v době, kdy jsem byl ještě europeistou. Buzerovány vždy byly jen ty státy, které měly co do činění s komunismem, jiným státům však flagrantní porušování lidských práv bez problému prochází. Má to jedinou podmínku – že vyhovují zájmům USA. Vyřádíme se tedy na Kubě, ve Venezuele, budeme řešit Rusko a Čínu, Saúdskou Arábii či americké spojence v Perském zálivu však necháme na pokoji. Když už je někdo univerzalista, neměl by k lidským právům přistupovat selektivně. Rovněž mi vadí, když se lidská práva redukují jen na ta politická.

Co tím myslíš?


Že se zcela přehlíží hledisko rozvoje. Některé režimy, i přes určitou represivní povahu v politické oblasti, dokázaly pozdvihnout životní úroveň, včetně veřejných statků, na vyšší úroveň, než jaká je v zemích s tzv. liberální demokracií.


Koukám, že i když jsi přestal být europeistou, s levicí ses nerozešel.


Pro mne je levice sociální stát, nikoli to, co se dnes za levici vydává. Nemusím bojovat za neustálou expanzi práv menšin či migrantů, když hájím koncept minimální mzdy. Nová progresivistická levice svou agendou onen starý koncept sociálního smíru, jak ho chápala tradiční levice, ve skutečnosti znemožňuje.


Existuje specificky český deep state?


Nějaký hlubokomělký státeček určitě ano. Jde o relativně stabilní strukturu, která se cítí být povolána reprezentovat náš národní zájem, ztotožňujíce jej s napojením na deep state americký, případně globální. Většinou jde o seniorní diplomaty, lidi za zpravodajských služeb, o vybrané politiky, novináře, akademiky. A nejsou to zpravidla tváře, jež známe z médií..


Je tedy vůbec nějaká šance na skutečně autonomní a tedy i autentickou českou zahraniční politiku?