Dneska hraje Káďa

„Hrál tak, že se vám zdálo, že je všude,“ vzpomínal na legendárního sparťanského fotbalistu jeho slávistický soupeř Pepi Bican. Ve 20. letech minulého století u nás nebylo populárnějšího hráče kopané, než rudý Karel Pešek.

Karel Pešek - Káďa


Byl považován za nejlepšího středního záložníka své doby. „Vidět Káďu a umřít“, psávali tehdy italští novináři o muži, při jehož posledním zápase fanoušci plakali. Měřeno dnešní optikou, vyznívají počátky jeho kariéry až fantasmagoricky. Jen narození 20. 9. 1895 v rodině olomouckého papírníka proběhlo standardně. Ale pak…


Jistě znáte hlášku „Tys viděl fotbal leda tak z vlaku“. Tak ta přesně sedí na něj. Poprvé se s touto kolektivní hrou skutečně setkal z okna vlaku, kdy se staršího bráchy zeptal, co že to dělají ti páni v trenkách. Byv náležitě poučen, v mžiku se do fotbalu zamiloval. Proto je nabíledni, že když se Peškovi přestěhovali do Prahy, nechal se zapsat do Meteoru Vinohrady, kde nastupoval na pravém křídle rezervy. Když později poprosil funkcionáře, zda by si nemohl kopnout za první mužstvo, pohoršili se slovutní pánové nad drzostí tohoto cápka. A tak není divu, že kývl na přestup do konkurenčního ČAFC Vinohrady.


Přetáhl ho Fanda Charvát za talíř švestkových knedlíků. Mladý Pešek jen zastříhal ušima – otec byl tehdy nemocný, přišel o práci, Peškovi si tudíž nemohli zrovna vyskakovat. Teplé jídlo bylo pro patnáctiletého Karla luxus. A když mu Charvát oznámil, že takový oběd by mohl mít denně, nebylo co řešit. To už se dostal do prvního mužstva Čafky.


Vznikl ale problém. Fotbal byl totiž pro študáky zapovězenou kratochvílí. Ti, co přesto hrávali, a riskovali tak vyhazov ze školy, to řešili tím, že hrávali „inkognito“ – lepili si vousy, aby nebyli rozpoznáni, potažmo si měnili jména. Stejně tak se stalo v Peškově případě – spolužáci mu vymysleli pseudonym „Káďa“, pod nímž pak dobyl celý svět.

O Káďově popularitě svědčí i knihy věnované jeho osobě


Čafka vs. rudí


Začalo to v Práglu. „Ten Káďa je fenomén“, psalo se v novinách. Brzy si jej povšimli i výboři, jak se tehdá říkalo, předních pražských klubů, poněvadž v utkáních s nimi pozhášel všecky tehdejší hvězdy. Začali tedy „jednat“, a to způsobem, který splňoval všechny parametry tehdy tak oblíbené němé grotesky.


Na jednom turnaji se ČAFC Vinohrady utkal se Spartou. Její sekretář Scheinost zavětřil příležitost. Jenže při zápase lilo natolik, že se obě jedenáctky zaběhly schovat do hospody již zmíněného Káďova dobrodince Charváta. Důvod byl prozaický – nejenže Čafka neměla krytou tribunu, neměla ani šatny či jakýkoli kumbál. A jak tam tak seděli a popíjeli pivko, hlesl hráč Sparty Pospíšil, jenž byl podobně jako celý tým informován, oč jde: „Hej, blonďáku, neseď mezi těmi vinohradskými saláty a pojď mezi nás.“ Káďa se chtěl zdekovat, aby nevznikl nějaký malér, ale jeho zvednutí se ze židle pochopili všichni jako reakci na výzvu a začali se o něj přetahovat. Fraška skončila výhrou domácích, jimž se podařilo Káďu protentokrát udržet, sparťanům zůstal jen rukáv „blonďákovy“ košile.


Scheinosta to však neodradilo a s hráčovým starším bratrem Ladislavem předběžně domluvil Káďův příchod do Sparty. Káďa u toho nebyl, měl své jediné boty zrovna u ševce. Jenže slávisté byli rychlejší – šli na to přes Káďovu matku. Dobrosrdečná žena jim jako důkaz platnosti slibu odevzdala synovy kopačky. Což o to, Káďa byl odmalička slávista, ale dal už slovo. Scheinost byl však protřelý šíbr, takže se mu nakonec Káďu podařilo do Sparty přece jen dostat. Musel jen zaplatit 56 korun, které hráč dlužil za členské poplatky Čafce a slíbit jeho matce provozování kantýny na Letné. Získal tak za pár šupů pro Spartu jednoho z nejlepších hráčů její historie.

Sestava pražské Sparty v roce 1921. Káďa první zleva


Rudého dresu si Káďa zprvu moc neužil. Rok po jeho přestupu vypukla 1. světová válka a on musel obléci „dres“ 102. regimentu v Benešově. V roce 1916 byla jeho jednotka převelena do maďarské Békescáby. Káďa se dostal dvakrát i na frontu, kvůli žloutence však proležel zbytek války v lazaretu. Po návratu domů znovu oblékl dres sparťanský a měl lví podíl na veleslavném období tohoto klubu. V jakémsi předchůdci pozdější ligové soutěže – mistrovství středočeské župy – vyhrála Sparta mezi lety 1920-1924 všech 50 zápasů se skórem 230:40. Neztratili se ani na evropských kolbištích – FC Genoa to dali 8:0, Dorii jen 4:0, porazili Barcelonu 3:2 a tehdejší patrně nejlepší španělské mužstvu FC Bilbao 3:1 a 4:1. Porazili i Peñarol Montevideo či neoficiálního klubového mistra světa Celtic 2:1 a 2:0. Sparta si vykopala přídomek „Železná“ a v roce 1927 zvítězila v prvním ročníku Středoevropského poháru – předchůdci Ligy mistrů. Jména Pilát, Janda, Steiner či bratři Hojerové znal tehdy ve světě kdekdo. Páteř mužstva tvořila záloha Kolenatý – Káďa – Perner. Káďa byl nepostradatelným hráčem nejen Sparty, ale i reprezentace.


Jeho devízou byla všestrannost


Proč? Tak trochu napoví citát z knihy Hrdinové míče kopaného, respektive vzpomínka redaktora Stadionu J. Pechra v ní uvedená: „Když můj syn občas žadoní, abych mu o Vás vyprávěl, říkám, že jste byl stejně elegantní jako Bican, houževnatý jako Pluskal, džentlmenský jako Láďa Novák, technicky vytříbený jako Masopust a že kromě Kadraby nebylo u nás v poslední době hráče, který by uměl tak skvěle hrát hlavou jako Vy.“

Káďa jako kapitán fotbalové reprezentace na letních olympijských hrách v roce 1920


Devízou Karla Peška byla právě jeho všestrannost. Všechny vlastnosti, jež fotbalista musí mít, byly u něj skloubeny v jedinečné harmonii. Vezmeme-li tehdejší nejlepší hráče, nebo i ty dnešní, tak u každého je něco, čím vyniká, co je jeho největší předností. Jeden může být lepší střelec, druhý má lepší techniku. Ale blonďatý syn papírníka dokázal jako málokdo těžit ze své univerzálnosti, která nebývá vždy doceněna tak, jak by si zasloužila. Oč více vynikali a vynikají mistři kliček, o to míň aplauduje veřejnost hráčům, kteří nejsou zas tak moc vidět, ale kteří jsou pro tým nepostradatelní. Káďa postavil tuto teorii na hlavu. Určitě i proto, že ona jedinečná harmonie byla tvořena jedinečnými akordy. Ve 20. letech u nás nebylo populárnějšího hráče. Světové velkokluby, které zvaly Spartu na přátelské zápasy, měly jedinou podmínku a byly pak ochotné platit horentní sumy – Sparta musí přijet s Káďou. Když jednou přijela do Španělska bez něj, musela zaplatit stotisícovou pokutu. Nabízeli Spartě i samotnému hráči takové peníze, že se to našinec zdráhal kolikrát vyslovit nahlas, protože ta čísla brala dech. Káďa odmítal – chtěl zůstat doma.


Střední záložník za těch časů byl středobodem veškerého dění na hřišti. Při tehdejším stylu (a v poměru k tehdejším tréninkovým dávkám) toho naběhal neuvěřitelné množství, řídil hru, rozděloval balóny, vracel se a operoval i na krajích hřiště, neúnavně pendloval po celé ploše. Neméně důležitým úkolem centrhalva byla práce v defenzívě, kdy s podporou jednoho z obránců kryl vnitřní útočné trio soupeře. Káďa to vše naplňoval způsobem, který jej v hlasování odborníků někdy ve 40. letech vynesl do nejlepší meziválečné jedenáctky (spolu s Pláničkou a Bicanem). „Hrál tak, že se vám zdálo, že je všude,“ vzpomínal Pepi Bican.

Fotografie Sparty z roku 1924. Káďa je v prostřední řadě uprostřed


Káďa měl přímo fantastický cit pro rozličné herní situace. Dovedl v mžiku přečíst momentální dění na hřišti, a podle toho zareagovat – ať už se to týkalo ofenzívy, nebo defenzívy. „Byl nadprůměrně technicky vyspělý, měl ideální, měkkou a přesnou přihrávku a nezměrnou vůli a houževnatost,“ vzpomíná ve své autobiografii L. Ženíšek. Dokázal skvěle čistit prostor, přičemž zavedl obranný zlepšovák, jehož autorství mu přiznávala celá Evropa a který pak po letech oprášil Sváťa Pluskal – skluz.


Nebyl však v žádném případě vyznavačem tvrdé hry. Pamětníci se shodují, že mu sudí málokdy odpískal faul, což je u hráče, který je prakticky ustavičně v centru dění, obdivuhodné. Jeho menší postava mu pomáhala k tak trochu decentnímu, lehkému pohybu, elegantnímu, dalo by se říct, nebyl to nějaký rambo, co by vše kolem sebe zboural. Navzdory menší postavě byl výtečným hlavičkářem. Jakkoli byl dříč a bojovník k pohledání, působil až rytířským dojmem. Však o něm taky spisovatel K. Konrád prohlásil, že byl „džentlmen fotbalu“. Káďa byl navíc profesionál každým coulem a jako jeden z mála tehdejších hráčů předběhl v tomto směru svou dobu. Přidával si v tréninku a stravoval se tak, že by z něj měli radost i dnešní výživoví odborníci.


Popularita jej nezměnila


V knize Hrdinové míče kopaného čteme: „A víš vůbec, co je na Káďovi nejzajímavější? I ta největší světová esa mívala v době své největší slávy slabé chvilky, a nic divného, člověk není stroj, kdežto Káďa byl jak švýcarské hodinky, vždycky přesný a spolehlivý, možná deset let, zápas od zápasu, za každé situace, za každého počasí, v Praze, v Barceloně, v New Yorku… Samo sebou že vždycky neoslnil, ale nikdy nezklamal.“


Káďa byl i znamenitý hokejista, třikrát se dokonce podílel na zisku evropského titulu, podle Malé encyklopedie hokeje „jeho největší předností byla dobrá technika hole, taktické myšlení a přehled ve hře“.

Naši hokejisté na olympijsých hrách v roce 1920. Káďa druhý zprava