Dvě věže

Za dávných časů žil ve Slezsku rytíř jménem Borek, který nosil ve znaku znamení kamenné věže. Nebyl ani příliš bohatý, ani příliš chudý, hospodařil obstojně, leč trápilo ho, že nezažil žádné dobrodružství a nevykonal žádný hrdinský skutek. Den plynul za dnem a slezský rytíř měl dojem, že se ve své vsi nudou nejspíše utrápí. Avšak jednoho dne přišla zpráva, že do země vpadl krutý nepřítel a bude válka. Všichni se toho děsili, jen Borek ne, neboť nyní mohl konečně vykonat rytířské skutky, jak se patří.

Vojska slezských pánů se však ještě nesešla a bylo proto rozhodnuto ustoupit z kraje na sever, vydat nepříteli jižní území, a teprve až bude celé domácí vojsko pohromadě, přejít znovu do útoku a dobýt jih zpět. S tím přijel do kraje pověřený hejtman a zástupy lidu proto s cennostmi v uzlíku, truhlou na voze a kravkou na provaze mířily všemi cestami k severu, zanechávajíce nepříteli své chalupy a statky. Když Borek slyšel ten rozkaz, málem se rozplakal. Po celý život čekal na příležitost k boji a nyní má předem ustupovat? Prý protiútok. Kdo ví, jak to s tím protiútokem bude? Však víme, jak složitá věc je válka. Kdo jednou opustí své území, riskuje, že už se zpátky nevrátí nikdy. Zatímco rytíř Borek takto přemítal, všiml si na obzoru jakéhosi lesnatého vrchu a na něm polozbořené hradní věže. I vydal se za panem hejtmanem a ptal se: „Pane, což ponecháme nepříteli i naše hrady?“


Hejtman v okolí o žádném hradě nevěděl, teprve když mu Borek ukázal na ten vrch, pobaveně se usmál: „Ale to ani není hrad, to je jediná hradní věž a ještě pustá a málem zhroucená.“


„Právě takovou osamělou věž nosím ve svém erbu, pane,“ pravil vážným hlasem Borek, „dovol mi prosím, abych ji před nepřítelem hájil!“


„Je to zbytečné a marné, rytíři,“ odpověděl mu hejtman, „nepřítel je silný a svou nerozumnou odvahu jistě zaplatíš smrtí. Ale zakazovat ti nechci nic. Dělej, jak je ti libo!“

Borek se radostně vyšvihl do sedla svého koně a rozjel se krajem křížem kráž, svolávaje muže do své kompanie obránců. Oslovoval vladyky, zemany i sedláky. Projížděl kolem zástupů ustupujících a mluvil k nim o potřebě hájit domov a o mužské cti. Někteří mávali rukou a měli ho za blázna, někteří ale na jeho slova slyšeli a přidávali se k němu. K těmto dobrovolníkům připojil pan Borek též nepočetnou čeleď ze svého dvorce a všechny potom slavně vedl k onomu vrchu na obzoru.


Když muži na vrch vystoupali, nevěřili vlastním očím. Stála před nimi poloviční zřícenina, ve které bylo obtížné najít místo, kam by nepršelo. Staré schodiště viselo na vlásku a nikdo nebyl ochoten na ně vstoupit. Když zafoukal silnější vítr, sypal se z věže prach a písek, někdy však i drobnější kameny.

„Tohle máme hájit?“ pravili muži Borkovi kompanie a udiveně kroutili hlavami. „Ano,“ pravil Borek nadšeně, neboť nepostřehl rozčarování v hlase svých bojovníků. „Mizerné schody? Nevadí, porazíme strom, osekáme větve a bude z něj skvělý válečný žebřík. Sype se kamení? Tím lépe, my přece budeme nahoře, kamení ohrozí jen hlavy nepřátel!“ Takovými a podobnými vtipy a vlastní činorodostí však přece jen Borek nakonec své lidi strhnul.


Muži se chopili seker a ještě toho večera zhotovili alespoň nejzákladnější věci nutné k obývání a obraně věže. Když pak Borek opatrně vystoupal na její vrchol, vytasil se s překvapením a vyňal ze své torby překrásně vyšívaný praporec s černou slezskou orlicí, který nechal za velké peníze zhotovit. Připevnil jej na dřevo a vztyčil na okraji věžního ochozu. Zavál slabý vítr a praporec se překrásně zavlnil. Unavení muži pozvedli k praporci oči. Ano, Borek měl pravdu. Byl to jejich hrad. I šli spát s odhodláním bránit jej do posledního dechu.

Řeč se mluví a krev teče. Na zkoušku své odvahy Borkovi muži nečekali dlouho. Nepřítel se přihnal jako velká voda, všude ho bylo plno. Z věže viděl Borek daleko do kraje. Viděl cizí bojovníky, jak loupí a pálí, jak boří zvonice a sklízejí, kde nezaseli. A viděl také, jak se jeden houfec těch cizích hrdlořezů blíží k jejich hoře. Dal povel a nejlepší střelci mezi jeho muži vyslali do nepřátelských řad první spršku šípů. Protivníci byli nečekaným útokem zaskočeni. Teprve nyní si všimli, že stará věž není prázdná. I začali střelbu opětovat, byli však příliš blízko u paty onoho vrchu a vzhůru na věž se jim špatně mířilo.


I pustili se pěší bojovníci lesem do vrchu. Les byl však plný všelijakých nástrah, jež Borkovi muži důvtipně vymyslili a rozmístili tak, aby je nebylo možno minout. Tu některý z nepřátel padl do zakryté jámy, jiný došlápl na hvězdici s kovovými hroty, další se zachytl nohou za provaz a strhl na sebe podříznutý strom. S hlasitým křikem ustupovali nepřátelé z lesa a obránci je opět zasypali deštěm šípů. Nač vyprávět dlouze, co se odbylo v kratičkém čase. Z nepřátelského houfce zbyly jen trosky. Jeho vůdcové ovšem odcválali ke svým a bylo zřejmé, že brzy přijdou zase. Přesto se toho večera obránci cítili šťastní a svá nepohodlná přírodní lůžka by nevyměnili za nejměkčí podušky.


Brzy zrána šlo několik obránců obnovit pasti na svahu hory. Tu spatřili, jak se blíží nepřátelské vojsko o síle tří takových houfců, jako byl ten včerejší. I běželi o tom povědět Borkovi.


„Vida,“ řekl si, „tak přece jen jim na rozbořené věži sejde!“ A dal smluvené znamení několika tesařům, jež mezi svými muži měl, a ti vyvezli z křovin další překvapení. Dva velké válečné stroje, které tu v lese vyrobili. Teď i ostatní muži pochopili, proč jim Borek v jednom z předchozích dní dal za úkol navršit vedle věže kamennou mohylu. Ta se nyní stala zásobou střeliva pro oba katapulty.


„Nuže,“ pravil Borek, “pošlete jim první pozdrav!“

A opět byl nepřítel zaskočen a navzdory své přesile musel brzy začít ustupovat. Byli ovšem i první padlí mezi obránci. Když utichl ryk zbraní, pohřbili padlé na jedné okrouhlé mýtině nedaleko věže.


I přišel třetí den toho boje, a když se za svítání rytíř Borek rozhlédl s věže do kraje, málem by s ní leknutím spadl. Na pláni pod horou bylo shromážděno takové množství nepřátel, jako by se tam moře vylilo. Borkovi se zdálo, že jejich řady vskutku nemají konce. Jakoby celé nepřátelské vojsko zanechalo dobývání zbytku Slezska a shromáždilo se tady pod horou. Borek ovšem netušil, že má vlastně pravdu, zpráva o nebezpečí v týle, jak to bývá, notně zveličená, přiměla totiž velkou část útočníků k hoře se vrátit a nepříjemnou komplikaci vyřešit.


I rozhořela se strašlivá řež. Zuřila od rána až do západu slunce a obránce postupně opouštěly všechny síly. Obléhatelé přivezli vlastní válečné stroje, mnohem větší a silnější, než měli obránci, a proti vetché věži se řítily vzduchem obrovské balvany, takže Borek nepochyboval, že se pod jejich nárazem sesuje k zemi. Avšak nestalo se tak. Balvany se roztříštily na padrť a věž kupodivu obstála. Obránci však v oblacích zvířeného prachu sotva dýchali. Nepřátelští pěšáci se zatím v zástupech hrnuli vzhůru po svazích hory, a kdo se chytil do některé z nástrah, byl vzápětí nahrazen dalším, který, někdy doslova, přešel po jeho padlém těle. A už tu byli také nepřátelští lučištníci. Tentokrát střílející z příhodné vzdálenosti a zasypávající obránce přívaly střel. Padali muži po Borkově pravici i levici, on sám byl šípem zasažen do stehna nohy. Vše se zdálo být ztraceno, přesto byl Borek rád, že se svými muži učinil právě tohle. Člověk je smrtelný a málokdy si může vybrat, jakou smrtí zemře. Oni to štěstí měli. Smrt při obraně rodné země je dobrá smrt.

Tu se nad bojištěm rozezněl zvuk válečných trub a dole pod horou se objevila záplava barevných korouhví. Rytíř Borek s nadšením hleděl na náhlou změnu sil. To vojsko slezských pánů zahájilo svůj slíbený protiútok. Jako vody protržené hráze valili se slezští rytíři kupředu a nutili nepřítele ke zbrklému ústupu. Úpatí hory bylo osvobozeno a hejtman spěchal vzhůru ke věži, podívat se, co zbylo z ní a z její posádky. Věž hrdě stála a na jejím vrcholu vlál praporec s orlicí, z mračen prachu a suti se vynořovali muži Borkovi kompanie, krvácející z nesčetných ran. Rytíř Borek se opíral ramenem o věž. Bez její opory na zraněné noze stát nedokázal. Hejtman přišel až k němu a pravil: „Psal jsem do Prahy, pane rytíři, a mám pro tebe vzkaz od českého krále.“ Vztáhl ruku a podal Borkovi zapečetěný pergamen. „Král se rozhodl polepšit tvůj erb. Ke své jediné věži smíš si od nynějška přidat druhou, tu, kterou jsi se svými lidmi ubránil!“


I sestoupili muži s hory. A všichni byli od slezských pánů bohatě odměněni. Potomkové pana Borka pak hrdě nosili svůj nový erb se dvěma stříbrnými věžemi v modrém poli.


Z knihy Český rytíř - Hrdinské příběhy z Čech, Moravy a Slezska z dob křesťanských


Článek vyšel v měsíčníku MY 2/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon