Etnická čistka

Etnická čistka je proces nebo politika eliminace nechtěné etnické nebo náboženské skupiny pomocí deportací, nuceného vysídlení, masových vražd nebo hrozeb těmito činy. Cílem takové politiky je vytvořit území obývané lidmi se stejnou etnicitou, náboženstvím, kulturou a historii… (Wikipedie)“

Ladik Větvička s manažerem místního pivovaru


Encyklopedické heslo je vždy zjednodušeným odrazem reality a obvykle působí stroze a neosobně. Výraz “etnická čistka” zní jako z minulého století a mnozí mladí lidé ani netuší, co to vlastně znamená. Ti o něco starší si při slovech etnická čistka možná vzpomenou na slova jako Bosna, Srebrenica, Rwanda, Kosovo, Hútové, Tútsiové, Srbové, Chorvati, Židé, Arméni, Turci…


A co třeba Češi nebo Němci? Bylo obsazení našeho pohraničí Německem v roce 1938 etnickou čistkou? A co transfer německého obyvatelstva ze stejného pohraničí po roce 1945?

Ale ovšemže to byly etnické čistky, ať už chceme nebo ne. Plně totiž zapadají do popisu z počátku tohoto textu, ať už pro ně máme jakékoliv odůvodnění.


„Ale to všechno už bylo dávno a neměli bychom to znovu vytahovat na světlo světa,“ říkají si mnozí. Opravdu? A co ty tisíce obětí etnických čistek z bývalé Jugoslávie, kteří byli v devadesátých letech přinuceni odejít ze svých domovů a dnes žijí a pracují mezi námi a na první pohled nepoznáte, že jejich domov je někde jinde.

Možná právě fakt, že si tyto věci nechceme připouštět vede k tomu, že nás bůh pořád znovu a znovu vrací k tomuto pojmu, protože jsme se z etnických čistek v historii nedokázali poučit.


Hlavou nám mnohdy víří myšlenky typu: “Ale dnes máme jiné století a podobné věci se už nestávají!”


Bohužel, stávají. A fakt, že nejsou na titulních stránkách novin a nevidíte je na svém oblíbeném dezinformačním kanále českých koronovizí neznamená, že právě teď, v tomto okamžiku, ne příliš daleko od nás právě neprobíhá etnická čistka ve své nejsurovější podobě.

Trhovkyně ve Stěpanakertu


Stěpanakert v mírových dobách


Obrázky, které vidíte jako doprovod tohoto textu, jsem pořídil k výročí založení města Stěpanakert v mírových dobách. Jsou na nich osoby arménské národnosti, křesťané, žijící na území Republiky Artsach a produkty jejich práce z doby, kterou můžeme označit jako “mírovou”. Celá jedna generace Arménů vyrostla za 26 let od podepsání příměří mezi Arménií a Azerbajdžánem od roku 1994. V příměří bylo mimo jiné dohodnuto, že veškeré rozpory budou řešeny mírovou cestou. Tak tomu bylo až do září minulého roku, kdy azerbajdžánští Turci s podporou turecké armády zaútočili na chudou horskou oblast Republiky Artsach (původně Náhorní Karabach).


Lidé, které na fotografiích vidíte, už letos nestihli sklidit úrodu, která tak shnila na polích. Už nevyrobí proslulé víno z granátových jablek, nevypálí “tutovku” (pálenku z moruší) a stěpanakertský pivovárek, mimochodem postavený našimi lidmi z Polné u Jihlavy, už neuvaří další várku piva. Ostatně, mnozí lidé z obrázků už nežijí a ti, kteří žijí, se už nikdy nevrátí na území, dnes obsazená azerbajdžánskými Turky. Mezinárodní organizace budou mluvit o návratu multietnické společnosti do Náhorního Karabachu, soužití křesťanského a muslimského obyvatelstva však není možné. Ze sta tisíc uprchlíků se do oblasti vrátilo necelých třicet tisíc osob, převážně do města Stěpanakert, které je dnes relativně bezpečné, protože je pod kontrolou mírových sil Ruské federace.

Budova parlamentu v Republice Artsach


Ale životní základna města je zničena. Úrodná půda je dnes pod správou Azerbajdžánu, Republice Artsach zůstalo jen hlavní město a horské oblasti. Stovky a tisíce let staré křesťanské památky padly do rukou muslimského souseda. Pokud se k nim bude chovat tak, jako na sousedním území Nachičevanu, původně též obývaném křesťanským národem Arménů, pak zmizí z povrchu světa.


Možná bychom se už mohli konečně poučit z etnických čistek, otevřeně si říci, že soužití dvou kmenů odlišných národnostně nebo nábožensky a neschopnost bránit své území a svůj kmen je právě tím, co je příčinou těchto zvěrstev a lidského utrpení. Ale obávám se, že se nepoučíme. Aktuální politika našeho dnešního režimu totiž postupuje naprosto opačným směrem a vytváří předpoklady konfliktů budoucích.


Tak vám přeji klid a mír a pokud najdete chvilku, nalijte si skleničku arménského koňaku a vzpomeňte si na zemědělský lid, který byl vloni vyhnán ze svých domovů a už se tam nikdy nevrátí.