Ferbl o život

Jiří Stříbrný – jeden z pětice „mužů 28. října“ – se uměl prát. V hospodě i politice. Prohrál až v nerovném souboji s Edvardem Benešem. Také jeho osud dokládá, že dodnes mytizovaná první republika, oba její prezidenti i údajně skvělá demokracie měli k ideálu hodně daleko…

Jiří Stříbrný - český politik a novinář


Málokterý politik měl tak kontroverzní pověst jako Jiří Stříbrný. Politik, který se již jako mladík stal poslancem vídeňské Říšské rady. „Velká válka“ jeho kariéru sice přibrzdila, ale nezastavila. Na jejím konci stál jako jeden z „mužů 28. října“ v popředí nově se rodící demokratické politiky Československé republiky.


Jeho vášeň pro karty však brzy ukázala, že štěstěna, která dosud provázela jeho kroky, má vrtkavou povahu. Nepohodl se s prezidentem Masarykem a ministrem zahraničních věcí Benešem. Za německé nadvlády se – pro mnohé překvapivě – odmítl angažovat v protibenešovském tažení. Přesto byl po válce tento proslulý politický bouřlivák odsouzen za údajná provinění proti národní cti na doživotí. Procesy s Jiřím Stříbrným ukázaly odvrácenou tvář předválečné, ale i po druhé světové válce znovu obnovené československé demokracie.


Talent


Počátek kariéry Jiřího Stříbrného nastartoval velký třesk v českém dělnickém hnutí. Došlo k němu v březnu 1897 během zasedání vídeňské Říšské rady. Pětice poslanců československé sociální demokracie tehdy odmítla státoprávní ohrazení poslanců dalších českých stran, kteří tímto způsobem už od roku 1879 protestovali proti potlačování historických práv českého národa v rámci habsburské monarchie. Sociální demokraté dali svým vystoupením najevo, že jsou jim cizí úzce národní zájmy, protože jsou především internacionální a třídně orientovanou stranou. Tím ale u mnoha českých dělníků narazili. Jejich názor, že „vyhrabávání ztrouchnivělých historických privilegií“ již v moderní době neobstojí, způsobil v českém levicovém hnutí obrovský rozkol, který vyústil ve vznik národně sociální strany vlastenecky orientovaných dělníků.

Jiří Stříbrný jako poslanec Říšské rady


Zhruba za rok po této události vystoupil na schůzi národně-sociální mládeže osmnáctiletý Stříbrný a prohlásil, že „jest povinností naší napravit to, co sociální demokracie pokazila“. Stříbrného hvězda stoupala, protože se dokázal prosadit jako schopný redaktor stranického tisku a zároveň také jako talentovaný řečník. Pamětníci budou ještě po mnoha letech vzpomínat na zapáleného studenta, který spěchá ze školy do hostince, náruč knih klade pod stůl a pak už zaníceně hovoří na dělnické schůzi.


Z přítmí hostince do velké politiky


Skutečný křest ohněm potkal Stříbrného v roce 1911, kdy se rozhodl kandidovat do vídeňské Říšské rady. Voličská kampaň byla tehdy na hony vzdálená dnešním mítinkům politických stran a probíhala skutečně nadmíru kontaktně. Voliči byli přesvědčováni v hostincích u sklenice piva a atmosféra bývala často krajně bouřlivá. Stříbrný kandidoval v holešovickém obvodě proti osvědčenému sociálnímu demokratovi Františku Soukupovi, který se jednou dostavil na předvolební schůzi svého soka i s partou obávaných rváčů. Brzy se strhla obrovská mela mezi oběma tábory, při níž bylo rozbito více než dvě stovky sklenic, zničeno vybavení hostince a několik lidí bylo dokonce těžce zraněno. Soukup pak Stříbrného obvinil, že redaktor Českého slova hodil pivní sklenici jako první. Stříbrný však divokou kampaň ustál, nad Soukupem zvítězil a stal se jedním z nejmladších poslanců Říšské rady ve Vídni.


Mužem 28. října


Před nové zkoušky postavila mladého a energického poslance první světová válka. Národně sociální strana byla totiž už dávno před válkou v hledáčku rakouských represivních orgánů pro svůj vyhraněný antimilitarismus. Už v září 1914 přestal vycházet stranický list České slovo a došlo též k zatčení národně sociálního předáka Václava Klofáče navzdory tomu, že byl chráněn poslaneckou imunitou. Stříbrný nebyl ještě tak známý jako Klofáč, takže zatčení se mu sice vyhnulo, jako politicky nespolehlivý byl však zařazen do pracovních komand, a nakonec skončil v trestaneckém táboře Thalerhof. V dubnu 1917 byl po zmírnění represí za panování nového císaře Karla I. propuštěn.

František Soukup, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla, Vavro Šrobár


Hvězdná hodina Jiřího Stříbrného nastala, když se na konci května sešel z iniciativy císaře – poprvé od vypuknutí války – říšský parlament. Česká delegace, ovlivněna nedávným zveřejněním Manifestu českých spisovatelů, žádala přetvoření habsburské monarchie ve „spolkový stát svobodných a rovnoprávných národních států“. Stříbrnému to však bylo málo. Na základě vlastních zkušeností pronesl před poslanci řeč o otřesných útrapách trestanců v táboře Thalerhof. Své vystoupení zakončil odvážným tvrzením v duchu Palackého, že český národ byl před Rakouskem a bude i po něm. Ostatní české poslance tím uvedl do rozpaků, zatímco ti prorakouští obvinili odvážného řečníka přímo z velezrady. Stříbrného věhlas tím však stoupl nejen doma, ale i za hranicemi. Navíc jeho projev nesporně přispěl k vyhlášení císařské amnestie v červenci 1917. Na svobodu se tak dostali národní vůdci Kramář a Rašín, původně odsouzení k trestu smrti za velezradu, a později opustil vězení i Klofáč.


Na podzim posledního válečného roku se rakouská říše ocitla v kritickém bodě své existence. Stát nebyl schopen zajistit zásobování obyvatelstva potravinami, a vídeňské úřady navíc nařídily další rekvizice a odvoz potravin z českých zemí. Národní výbor se rozhodl svolat na 14. říjen protestní tábory lidu, zatímco Socialistická rada vyhlásila jednodenní generální stávku, kterou navíc spojila s proklamací Československé republiky bez dohody s Národním výborem i se zahraničním odbojem. „Socialistický“ 14. říjen nakonec pád režimu nepřivolal navzdory tomu, že na několika místech byla republika skutečně vyhlášena, ojediněle dokonce republika socialistická. Vojsko však bylo připraveno zmařit pokus o „bolševický puč“ a většina českých politiků se obávala zbytečného krveprolití, takže se od radikalismu socialistů distancovala. Stříbrný však akci obhajoval, protože prý ukázala, že ani ten Šmeral už s Rakouskem nejde.

Jiří Stříbrný jako první československý ministr pošt a telegrafů


Nová šance pro čím dál sebevědomější české politiky se naskytla za dva týdny, kdy zveřejnění tzv. Andrássyho nóty naznačilo, že pádu rakouské říše už nelze zabránit. V ten okamžik přišla iniciativa mužů 28. října, mezi něž patřili Švehla, Rašín, Soukup a Stříbrný. Tito muži zajistili po dohodě s rakouskými úřady pokojné převzetí moci. Stříbrný osobně vyslechl slib velitele rumunského vojska, že se dává Národnímu výboru plně k dispozici. Když byla v polovině listopadu 1918 na první schůzi Národního shromáždění vyhlášena republika a poté vytvořena vláda „všenárodní koalice“, stal se Jiří Stříbrný ministrem pošt a telegrafů.


Persona non grata


Stříbrný se v politice neztratil ani po pádu kabinetu Karla Kramáře. Jako ministr železnic vstoupil do vlády „rudozelené koalice“ premiéra Vlastimila Tusara, reprezentované socialisty a Švehlovými agrárníky. Nepochybně i proto, že nad ním držel ochrannou ruku T. G. Masaryk, jenž považoval Stříbrného za jednoho z mála schopných ministrů. Přesto se objevila v jeho kariéře první vážná komplikace. Stříbrný vášnivě miloval karty a docházel na partičku ferbla do společnosti, v níž se objevil také pokladník pražské městské spořitelny, který zpronevěřil vysokou částku. Vypukl skandál, který však Stříbrného z politiky neodstranil. Podal sice demisi, ale toto jeho gesto bylo z morálního hlediska vysoce ceněno. Na pomoc mu přispěchal T. G. Masaryk, který po dohodě se Švehlou poskytl Stříbrnému dokonce osobní dar ve výši čtvrt miliónu korun ve směnkách.

Jiří Stříbrný (druhý zleva) jako člen první vlády Antonína Švehly


Rok 1923 však ukázal, že v politice není nic jednou provždy dané. Tehdy se totiž začalo hrát o budoucnost pro Masaryka nepostradatelného ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše. Československý politický systém se formoval jako stranický, ale Beneš členem žádné strany nebyl a v koaličních vládách byl trpěn jen kvůli Masarykovi. Tlak na to, aby vstoupil do nějaké strany, nebo se poroučel z politiky, začal zesilovat. Po porážce radikální levice v roce 1920 totiž začala fungovat „pětka“ nejsilnějších parlamentních stran, která měla garantovat demokratické směřování československého státu. Benešův dosavadní bohorovný postoj, že on v žádné straně být nemusí, protože je ve skutečnosti nad stranami, začal vadit všem. Masaryk měl nejblíže k sociálním demokratům, ale Beneš se rozhodl pro národní socialisty, které vnímal jako „zdravý národní průměr“. Ne každý ve straně s Benešovým členstvím souhlasil, ale o jeho přijetí rozhodl autoritativně Klofáč a ani Stříbrný nebyl zpočátku proti.


O dva roky později se odehrál první vážný konflikt mezi Stříbrným a oběma hradními protagonisty. Vypukl spor o Masarykovu knihu Světová revoluce. Prezident se v ní vracel k podstatě nedávno skončeného válečného konfliktu a pustil se rovněž do hodnocení domácího protirakouského odboje, jehož role si příliš necenil. Dotkl se tím Švehly, Soukupa i Stříbrného. Zatímco první dva nakonec tuto hořkou pilulku skousli, temperamentní Stříbrný vmetl Masarykovi do tváře hořkou výčitku: „Pane prezidente,…kdyby nebylo 28. října, možná, že byste teď jezdil po Evropě jako emigrant.“


Stříbrný se však pustil rovněž do Beneše a vysmál se slibům, které dával v říjnu 1918 delegaci českých politiků, když za ním přijeli do Ženevy. Místo několika miliard válečných náhrad slibovaných Benešem, muselo Československo platit státům Dohody obrovské částky jako dar za „osvobození“, což velmi zatěžovalo státní rozpočet. Nejen pro Masaryka, ale i pro Beneše se stal „ten všivák“ Stříbrný najednou nepřítelem.

Dobová karikatura Jiřího Střbrného z prohradního tisku


Parlamentní volby v polovině dvacátých let přinesly oslabení pozic „pětky“, zatímco posílili komunisté a nacionalisté. V napjaté atmosféře se stal Stříbrný ministrem národní obrany a Hrad velmi nelibě nesl Stříbrného sbližování s legionářským hrdinou generálem Radolou Gajdou, jehož podezříval z toho, že je schopen provést protidemokratický puč. Krize vyústila podruhé v krátké historii republiky v ustavení Černého úřednické vlády, jejímž členem se však opět stal „nepostradatelný“ Beneš.


To bylo na Stříbrného příliš, a tak zaslal Černému ostrý protestní dopis. Benešovi v ten okamžik došla trpělivost, a ačkoliv se dosud staral hlavně o zahraniční politiku, vrhl se nyní po hlavě také do rozbouřených vod domácích sporů. Za pomoci Klofáče se pustil do série intrik, mezi nimiž nechybělo ani falešné tvrzení o Stříbrného údajné paralýze jako důsledku neléčené syfilidy. Stříbrný měl však u socialistů stále silné postavení a prostřednictvím stranického tisku vyrazil do protiútoku: „Komplot, v jehož čele stojí Klofáč a v pozadí Beneš! Chtějí mne odstranit z veřejného života a zavřít do blázince!“


Situace uvnitř strany byla napjatá. Hrozil vážný rozkol. Ani Hrad nezahálel a přiléval do ohně. Rozhořela se nová aféra. Generál Gajda prý chtěl zneužít všesokolského sletu k rozpoutání fašistického převratu a na veřejnost prosakovaly zprávy, že je ve spojení se Stříbrným. Benešova soustředěná kampaň přinesla výsledky a mimořádný sjezd národních socialistů v Brně vyloučil Stříbrného ze strany. Tento rozený bojovník si však odmítal připustit, že je to konec jeho politické kariéry. Přesto musel o rok později začínat prakticky od nuly, když ho volební soud zbavil poslaneckého mandátu.

Stříbrným vydaná kniha Karla Kramáře kritizující hradní politiku


Zakladatel politického bulváru


Stříbrný založil Slovanskou stranu národně socialistickou, kterou později přejmenoval na Radikální stranu – slovanští socialisté. Stále byl odhodlán dobojovat svůj boj s Benešem, jehož nazýval „politickým tajtrlíkem Ben Ešedou“, až do konce. Zároveň si byl vědom toho, že bez významného ovlivňování veřejného mínění to nebude možné. Založil proto se svým bratrem Františkem tiskařskou společnost Tempo, což byl vlastně počátek českého politického bulváru. Pak se pustil do boje s tzv. vázanými kandidátními listinami, s jejichž pomocí se stranické aparáty zbavovaly nepohodlných politiků. Na konci dvacátých let se pak přece jen dočasně skutečně spojil s Gajdou a v roce 1930 opět změnil název své strany na Národní ligu. V té době se však už s Gajdou rozešel, protože ho považoval za politicky zkompromitovaného.


Hrad však s útoky na Stříbrného nepřestal, zvlášť když jeho bulvární humoristický list Šejdrem nenechával na jeho politických odpůrcích nitku suchou. V květnu 1931 se musel Stříbrný zpovídat před vyšetřovacím výborem Národního shromáždění z braní statisícových úplatků v době, kdy byl ministrem železnic. Stříbrný obvinění odmítl, ale připustil, že jisté peníze se dostaly s vědomím vlády a prezidenta do pokladen politických stran. Ani po dlouhých soudních tahanicích se Stříbrného nepodařilo dostat na kolena, takže byl zatčen alespoň jeho bratr František. Tomu bylo naznačeno, že lze najít pro všechny strany výhodný kompromis, pokud se oba bratři vzdají politiky, a Jiří navíc i mandátu a novin. Stříbrný však už poněkolikáté dokázal, že není zbabělec, a v září 1931 obvinil Beneše z braní úplatků, intrik a kompromitování svých oponentů.

Volební plakát Národního sjednocení za které Jiří Stříbrný kandidoval


Během soudních procesů se Stříbrný lidsky i politicky sblížil se svým obhájcem Ladislavem Rašínem. Syn legendárního ministra financí byl v té době uznávaným advokátem, a tak kauza přinesla Stříbrnému sice vítězství, ale stála ho také spoustu peněz. Vypadalo to však, že z ní bude možné politicky těžit. Ladislav Rašín totiž patřil k mladé a silně vlastenecky orientované generaci národně demokratické strany. Nejspíš i pod jeho vlivem začalo vznikat také za přispění Stříbrného seskupení malých a vlastenecky orientovaných stran pod názvem Národní sjednocení se zkušeným národně demokratickým politikem Karlem Kramářem v čele. Výraznějšího úspěchu však v parlamentních volbách v roce 1935 hnutí nedosáhlo a ani Stříbrný v posledních letech první republiky na politické scéně zrovna nezářil.


Od Mnichovské tragédie k Národnímu soudu


Hitlerova Mnichovská konference na konci září 1938, která krutě zúčtovala s předválečnou československou demokracií, zaskočila i politického harcovníka formátu Stříbrného. Zpočátku o něm nebylo na veřejnosti téměř slyšet. Znovu se začalo jeho jméno objevovat až v souvislosti se vznikem Strany národní jednoty, jejímž duchovním otcem se stal vůdce agrárníků Rudolf Beran. Vznikla v polovině listopadu a hodlala nastolit autoritativní demokracii, která se vymezovala vůči „nereformovatelné liberální demokracii, která zákonitě směřovala k rozvratu a chaosu“. Tato nová strana měla být „stranou činorodého nacionalismu“, takže v ní bylo místo také pro Stříbrného Národní ligu. Stal se jedním z místopředsedů nově vzniklé strany. V této době jím ovládaný tisk označoval za hlavního viníka mnichovské tragédie prezidenta Beneše a vytýčil heslo „odbenešit republiku“.


Stříbrný se odmítl jakýmkoliv způsobem podílet na kolaboraci, nevstoupil do Svazu pro spolupráci s Němci ani do Ligy proti bolševismu. K překvapení mnohých se neangažoval ani v mediálních kampaních proti londýnské emigrantské vládě a exilovému prezidentovi Benešovi.

Jiří Stříbrný před soudem v roce 1947


V dubnu 1946 byl přesto Stříbrný zatčen a převezen do pankrácké věznice, kde prodělal několikaměsíční vazbu. V lednu 1947 byl proti němu zahájen proces, i když žaloba měla k dispozici jen nepřímé a chatrné důkazy postavené na tvrzení, že za okupace sice nic závadného nenapsal, ale prý k tomu nutil jiné. Stříbrný se hájil tím, že byl vždy přesvědčeným českým nacionalistou, ale nikdy fašistou. Dokonce prohlásil, že se z českých politiků, kteří neodešli do zahraničí, choval nejstatečněji. Přesto byl nakonec odsouzen na doživotí, což bylo dokonce i mnohými jeho politickými odpůrci považováno za velkou křivdu. Účastník domácího odboje a literární vědec Václav Černý viděl za rozsudkem mstu staronového prezidenta Beneše.


Ironií osudu přežil Jiří Stříbrný svého předválečného soka Edvarda Beneše o víc než šest let. Odešel tak poslední z českých „mužů 28. října“. První zemřel na následky atentátu v roce 1923 Alois Rašín, o deset let později podlehl zákeřné chorobě Antonín Švehla a v roce 1940 zemřel na následky nacistického věznění František Soukup. Jiří Stříbrný zemřel ve valdické věznici koncem ledna 1955 ve věku 75 let.


Článek vyšel v měsíčníku MY 1/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.