Fotbal nadevše

Český fotbalista století. V plejádě tak vynikajících hráčů, jako byli Káďa, Plánička, Bican, Viktor či Nedvěd, získal toto ocenění muž, od jehož narození letos uplynulo 90 let. Tedy symbolicky tolik, kolik minut trvá běžný fotbalový zápas.

Josef Masopust jako držitel Zlatého míče za evropského fotbalistu roku v roce 1962


Příběh Josefa Masopusta tak trochu připomíná pohádku o chuďasovi, jenž díky své poctivosti a píli ke štěstí přišel. V rodných Střimicích u Mostu, které časem musely ustoupit těžbě hnědého uhlí, vyrůstal s pěti sourozenci v rodině havíře. Do kapsy měli hlouběji než na dno mostecké šachty, proto malý Josef vypomáhal za stravu u sedláka. „Nic jsem neměl, jen fotbal. Ten mi byl vším. Byla to naše jediná a nejlacinější zábava. Nic jsem neměl a mohl jsem všechno získat. Otec mi vždycky říkával: ,Nauč se dobře kopat, nebudeš mít starosti‘,“ vzpomínal později na své dětství už jako slavný internacionál.


Láska k meruně i otcova slova byly pro něj rotorem a statorem dřiny a odříkání, které podstupoval, aby si splnil svůj sen hrát 1. ligu. Není to fráze – byli i talentovanější borci, kteří to však nedotáhli tak daleko jako on, neboť fotbalu nedávali, co měli. To Masopust přidával po trénincích ještě v době, kdy ho celý fotbalový svět uznával jako hvězdu z nejblyštivějších. Jeho druhým snem bylo reprezentovat Československo. Ani to není fráze. Vlastenectví v té době ještě nebylo zpochybňovaným pojmem a Masopustovi brali své češství vážně. Už jen to, že děti během války zapsali do české třídy jediné smíšené (tj. česko-německé) školy na Mostecku, hovoří za vše. V tehdejších Sudetech rozhodně nešlo o nějaké laciné gesto.


Dukla


Po válce se přestěhovali do Mostu, kde se Josef jednak začal učit soustružníkem, jednak kopal v divizním mosteckém dorostu. Jevil se tehdy ve středu útoku dobře, a tak si jej všiml trenér ligových Teplic Vytlačil a zlanařil ho. Námluvy probíhaly na nemocničním pokoji, kde se Masopust v roce 1949 zotavoval z operace slepého střeva. V Teplicích pobyl dva roky, než mu povolávací rozkaz obrátil jeho fotbalový život naruby.

Trénink v dřevácích


Jak bylo tehdy zvykem, narukoval coby nadějný mladý fotbalista do armádního klubu ATK Praha, spadajícího pod všemocného ministra obrany Alexeje Čepičku. Klubu nenáviděného fanoušky bez rozdílu „vyznání“, ježto zejména v začátcích své existence získával hráče ostatních týmů skrze nařízení z vyšších míst. Stahování nadějných mladých branců popularitě ATK také nepřidalo a nic na tom nezměnily ani změny názvu klubu na ÚDA a později Dukla.


Skalních fanoušků měli proto její hráči poskrovnu, těch nepřátelských, od nichž se jim dostávalo zášti až běda, bylo rozhodně víc. Averze vůči „žoldákům“ pak rostla přímo úměrně úspěchům party, soustředěné kolem Ladislava Nováka, Svatopluka Pluskala, Jaroslava Borovičky či právě Josefa Masopusta, jenž se stal její duší.


Na své místo na výsluní dokráčel možná trochu pomaleji, o to však jistěji. Rozhodujícím momentem pro něj, ba i pro celý československý fotbal bylo, když jej trenér Kolský stáhl z útoku do zálohy. Z hráče, jakých je a bude fůra, se na tomto postu vypracoval v zcela ojedinělého plejera, jakého nám záviděl celý svět. Přiznával to i slavný trenér německých mistrů světa Herberger. A nejen on.


Čím si to Masopust zasloužil? Oplýval fenomenální technikou, perfektním přehledem a nenapodobitelným citem pro hru, kterou nedostižně dirigoval. Byl špílmachrem, jenž obsáhl celé hřiště a po jehož přihrávkách si spoluhráči připadali jak v luxusním hotelu, neboť dostávali balony jak na stříbrném podnose, jak si jednou pochvaloval Vojtěch Masný. „Spojoval v sobě více fotbalových vlastností než všechny naše dřívější hvězdy,“ řekl o něm Rudolf Vytlačil.


Zlatý míč


Na mezinárodní scénu vstupoval Masopust nesměle. Reprezentační debut si odbyl proti tehdy neporazitelným Maďarům. Dopadl neslavně. Následná vzestupná křivka výkonů národního mužstva a pražské Dukly ve 2. polovině 50. let nesla výrazný podpis střimického rodáka, který již tehdy figuroval v nejlepší evropské jedenáctce, jak ji sestavil jeden švédský sportovní časopis. A to měl svá nejslavnější léta teprve před sebou…

Souboj s Bobbym Moorem během zápasu Anglie proti zbytku světa v roce 1963


Dukla udělala díru do světa zejména v tzv. Americkém poháru, kteroužto záležitost tak působivě zaznamenal ve své knize Dukla mezi mrakodrapy Ota Pavel. Na jiném zaoceánském turnaji – v Mexiku – podal Masopust jeden ze svých nejpamátnějších výkonů, když ve finále dvakrát skóroval a jednou asistoval proti FC Santosu, světovému mužstvu č. 1 té doby, v jehož barvách začínal řádit mladičký Pelé. V mezistátním utkání proti Rakousku zase obešel několik hráčů soupeře včetně brankáře. Noviny pak vyrukovaly s novým pojmem – Masopustův slalom.


Nejslavnější mač Josefa Masopusta je pak spjat s chilským MS v roce 1962. Reprezentace v něm slavně dokráčela až do finále, ve kterém záložník s č. 6 otevřel v 15. minutě po brilantní Pospíchalově přihrávce skóre. Dvě minuty jsme byli mistry světa! Pak ale Brazilci stav i vinou kiksů do té doby famózního brankáře Viliama Schrojfa otočili a na Čechoslováky zbylo stříbro. I tak šlo o fenomenální úspěch, zvláště když fanoušci ještě před odletem do Chile národní tým sborově odepisovali.


Masopust na šampionátu zaujal i nevídaným gestem, když neatakoval zraněného Pelého a nechal ho hrát. Nejen pro Krále fotbalu byl od té doby ztělesněním fotbalového džentlmenství.


V Chile hrál Masopust v životní formě, což mělo za následek další jeho úspěch, tentokrát ryze individuální – získal Zlatý míč, cenu pro nejlepšího fotbalistu Evropy! V konkurenci borců jako di Stéfano, Puskás, Eusebio či Kubala to bylo, jako by nějaký Čech získal ocenění pro nejlepšího výtvarného umělce v konkurenci Michelangela, Leonarda a Rafaela.


Do důchodu? Ne!


V roce, kdy ho celý svět nosil na rukou, na něj doma obrazně i přímo plivali. „Dnes jsme viděli, že již nastal čas, abyste ukončil svou kariéru v národním mužstvu. Fajfku si můžete vyřezat z lip na Petříně, bačkory prodávají ve všech prodejnách obuvi,“ posílali „dědka“ do fotbalového důchodu fanoušci v české kotlině.

Rozloučení s Josefem Masopustem se konalo, jak jinak, na Julisce


Pro Masopusta byly tyto řádky pobídkou k ještě většímu úsilí. Polykal další soukromě naordinované tréninkové dávky a jeho výkonnostní křivka i nadále stoupala. V roce 1963 slavila Anglie 100 let od založení své asociace a při té příležitosti si pozvala výběr nejlepších světových hráčů. Na „utkání století“ byli nominováni hned tři naši borci – Ladislav Novák, jehož po zranění nahradil Ján Popluhár, Svatopluk Pluskal a Josef Masopust. K představě, o jak prestižní duel šlo, poslouží vlastní Masopustova slova: „Už jsme prožili leccos, byli jsme ve finále MS, dal jsem vedoucí gól, vyhrávali jsme po světě s Duklou, dostal jsem Zlatý míč, fotbalového Oscara, ale teď? Kde jsme se to octli? To je sen každého fotbalisty. A my jsme tu tři od nás…“ Později se stal kapitánem výběru Evropy proti Jugoslávii a v roce 1965 nechyběl ani na rozlučce Stanleyho Matthewse.


Jméno Josef Masopust mělo ve světě stále mimořádně silný zvuk, vždyť ještě po třicítce se o něj zajímaly velké světové kluby, ochotné vysázet „na dřevo“ i 200 000 $, což byla suma atakující v té době rekordní přestupové částky. Masopust zůstal doma a červenožlutým pomáhal vyhrávat ligové tituly i probojovat se v sezoně 1966/1967 do semifinále PMEZ, předchůdce dnešní Ligy mistrů. V roce 1966 byl vyhlášen nejlepším čs. fotbalistou. Navzdory tomu, že ho našinci v anonymech opakovaně posílali do penze, nazývali ho „baňatým mnichem“, který by si měl namísto kopaček obout bačkory a v nich udělat svůj poslední slalom – ven z hřiště…


Podle brankáře I. Viktora k jeho konci přispěly právě i nálady publika a různé zákulisní řeči. „Byl Pan Někdo. […] Všude jinde by ho drželi zuby nehty a dělali mu pomyšlení, aby hrál dál. Fyzicky na to měl, jeho příprava byla vždycky perfektní. A hráčsky s přibývajícími zkušenostmi stále rostl.“


Krátce pak hrál v Belgii, poté se stal trenérem, získal titul s brněnskou Zbrojovkou a vedl i – tentokrát však neúspěšně – reprezentaci. Zemřel 29. června 2015.


Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.