Zapomenuté svátky

Mezi nezaslouženě opomíjené svátky patří Letnice. V naší, svým původem zemědělské kultuře, bývaly od nejdávnějších časů předehrou nadcházejícího léta různé zvyky a obyčeje, spojované nejen s připomínkou zázračného seslání Ducha svatého.

Seslání Ducha svatého neboli Letnice


S tím, jak se Letnice vytratily z povědomí značné části veřejnosti, vytratila se i řada místních zvyků. Některé zmizely docela. Jiné se péčí folklorních spolků uchovaly jako živé archiválie. Některé však dosud nepřestaly zářit plnou silou. Povědomí o jejich souvislosti s křesťanskými Letnicemi, cyklem přírody i cyklem lidského života, však často chybí.


Padesátý den


Název Letnic jako by měl navodit oslavu léta. Jde však o jedny z nejvýznamnějších svátků církevního roku. Řecky se jim říká Pentekoste (padesátý den), neboť se slaví 7 týdnů a jeden den po Velikonocích.


Oslava Letnic se objevuje již ve Starém zákoně jako připomínka dne, kdy Mojžíš obdržel od Hospodina Desatero přikázání. Křesťanství ale dalo Letnicím jiný význam. V Novém zákoně čteme, že Kristus před svým vystoupením na nebesa slíbil apoštolům, že jim sešle Utěšitele - Ducha svatého. K této události došlo právě v den Letnic, kdy se na apoštoly snesl z nebe oheň, jenž nezraňoval, ale, obrazně řečeno, rozpálil jejich srdce láskou ke vzkříšenému Kristu a odhodlaností o něm veřejně svědčit. Proto jsou křesťanské Letnice označovány jako svátky seslání Ducha svatého. Tato třetí božská osoba bývá obvykle zobrazována jako holubice – známe to ostatně nejen z barokních kostelů, ale i z lidového prostředí. V našich chalupách bylo zvykem zavěšovat ke stropu figurku holubičky, vytvořenou buď z vyfouknutého vejce s křídly ze skládaného papíru, nebo vyřezávanou ze dřeva.

Jízda králů ve Vlčnově na obraze Joži Uprky z roku 1897


Dospívání


Na fotografiích z rodinného alba můžeme často vidět naše praprarodiče v dětském věku, navlečené do „nóbl“ šatů a třímající dlouhou svíci. Jsou to fotografie z biřmování – katolické slavnosti, která se konává právě o svatodušních svátcích. Biřmování má věřící vybavit dary Ducha svatého a upevnit v nich křesťanské ctnosti. Je svátostí duchovní (nikoli tělesné) dospělosti a bývá udělováno dětem a mladistvým, kteří už mají rozvinuté rozumové poznání. Za časů oněch starých fotografií šlo i o důležitou společenskou událost. V našich zvycích se křesťanství přirozeně prolíná s předkřesťanskými obyčeji vázanými k ročnímu cyklu v přírodě i k fázím lidského života. Například Velikonoce, jako oslava Kristova zmrtvýchvstání, korespondují s tím, že i příroda na jaře vstává ze „smrti“ zimy a objevuje se nový život (odtud symboly vejce, zvířecích mláďat a prvních květů jívy - kočiček). Letniční obyčeje již dále nesymbolizovaly dětství jarní přírody, ale její ranou dospělost, naději na budoucí žeň.


Svatodušní pondělí


Pondělí po neděli Seslání svatého Ducha bývalo ještě za První republiky volným dnem (volno bylo zrušeno až po roce 1948), proto se letniční lidové zvyky soustřeďovaly na tento den. V různých krajích měly odlišnou podobu, všude se ale objevovaly stejné motivy – postavy králů nebo královen a obřadné obchůzky či jízdy. Vše se odehrávalo v režii dorůstajících dětí. Z nich se volila královna či král. Někde bývala za královnu vybírána nejmenší dívenka, jež byla krásně oblečena a „ukryta“ v řadách dívek. „Odtajnění“ této malé královničky pak bylo vrcholem obchůzky. Program byl různý, vybíraly se peníze (koleda), zpívalo se, zakončovalo se honičkou či symbolickým bojem. Královské postavy tu nepochybně souvisejí s otázkou dospělosti, s ochotou chopit se vlády nad vlastním životem. Ne náhodou ty děti ve svátečních oděvech ze starých fotografií vypadaly jako králové a královny právě uvádění do úřadu.

Jízda králů ve slováckém Kyjově


Jízda králů


Kdysi mě zaujalo vyprávění pamětníka vzpomínajícího, jak jej dědeček brával za komunistů na procházku po hranicích svých bývalých pozemků, i když mu již dávno nepatřily. Připomnělo mi to svatodušní zvyk obchůzky mezí, kdy si hospodář vyrobil malé křížky z klacíků a zarýval je s modlitbou a prosbou o požehnání na mezích svých pozemků. Kdo měl majetky velké, objížděl je koňmo. Tyto zvyky nesly opět symboliku zodpovědnosti za svěřený úděl.


Dodnes jsou v některých moravských obcích jízdy králů živým obyčejem. Nejznámější se konají ve slováckém Vlčnově, kde mají tradici minimálně od roku 1808. Průvody jezdců ve slavnostních krojích (tzv. legrúti), doprovázejí „krála“. Toho představuje chlapec ve věku 10 až 11 let, který je přestrojen do ženského kroje a nesmí mluvit (v ústech mívá růži). Legrúti jsou mladíci, kteří se mohou jízdy zúčastnit jen jednou v životě. Ti také volí krále a mají na starost přípravu krojů i výzdobu koní. Na náročných přípravách se podílejí rodiny legrútů, jde o věc cti.


V den slavnosti jdou účastníci na ranní mši do kostela, a pak si obřadně vyžádají od starosty svolení k jízdě. Poté už se průvod ubírá obcí a při krátkých zastávkách účastníci vyvolávají improvizované rýmovačky. Například:Hýlom, hýlom! Před týmto domem se pode mnou můj koníček točí, že tato panna má pěkné černé oči!“ I v jízdách králů je obsažen prvek ukrývaného krále. Jde prý o krále na útěku, čímž se také objasňuje jeho ženský převlek a požadavek mlčení, aby se neprozradil nepřátelům. V různých místech na Moravě se objevují odlišná vysvětlení spojující scénu s konkrétními historickými osobami. Podle některých verzí jde o krále Matyáše Korvína, jenž v převleku prchal před zajetím Jiříkem z Poděbrad, podle jiné varianty jde naopak o Jiříkova syna Viktorina z Kunštátu. Nejblíže původnímu obsahu je ale nepochybně hanácké podání, které v ukrývaném králi vidí bájného krále Ječmínka – příslib letní úrody.


Článek vyšel v měsíčníku MY 6/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.