Havraní kámen


Rabštejn nad Střelou je znám tím, že je nejmenším městem střední Evropy. Přesněji nejmenší obcí, která obdržela v historii městská práva. Dnes je součástí asi sedm kilometrů vzdáleného Manětína a žije tu necelých třicet stálých obyvatel. Pyšní se nejen zámkem, židovským hřbitovem a překrásnou okolní přírodou, ale hned dvěma starobylými a pověstmi opředenými hrady.

Tak jako mnozí jiní z mé generace i já trávil v dětství určitou část prázdnin na pionýrském táboře. Jakkoli se mi zpočátku povětšinou nechtělo, nakonec jsem se vracíval pln zážitků, obohacen o nové písničky od táboráku a také o nová přátelství. I po čtyřech desetiletích vzpomínám na mladičkou oddílovou vedoucí Zlatku Janovskou, v jejímž podání jsem poprvé slyšel písně jako Veličenstvo kat nebo Nevidomou dívku. On totiž ten tábor podniku Metroprojekt, stojící na loučce na břehu bystré říčky, nebyl tak úplně „pionýrský“. Blížil se spíše táboření skautskému, spalo se ve stanech s podsadami, vařili jsme si víceméně sami a na potřebu se chodilo do kadibudky na kraji louky. Ta říčka, o níž šla řeč, se jmenuje Střela a městečko ve stráni vysoko nad ní Rabštejn. Rabštejn nad Střelou.


K dobrým tradicím našeho rabštejnského tábora, na něž jsme se „my mazáci“ každoročně těšili, patřila návštěva místního pamětníka, pana Vorla, obývajícího pěkný domek na břehu Střely. Pokud přijel pan Vorel k nám do tábora, ani jsme u vyprávění pamětnických vzpomínek a místních pověstí nedutali. Nejraději jsme mívali tu o rytíři Hubertovi. Hubert byl loupeživý rytíř a sídlil na jednom z rabštejnských hradů. Zahleděl se do místní krasavice, pojmenované příznačně Krasava. Ta o něho ovšem nestála, její srdce patřilo zdejšímu junákovi a Hubert dostal košem. Nebyl by to ale on, kdyby si to nechal líbit. Zvěděl, kdy bude mít Krasava svatbu a ukryl se se svou partou v lesích nad cestou, kudy měl projíždět svatební průvod. Přepadení průvodu bandou zkušených a otrlých loupežníků nemohlo dopadnout jinak, než že svatba byla rozprášena a nevěsta s dvojicí družiček padla Hubertovi do rukou. Dívky byly uvězněny v hradní věži, prý do té doby, než Krasava svolí k svatbě s Hubertem. Den za dnem se chodil loupežník do věže ptát, den za dnem si odnášel příkré odmítnutí. Jeho vězeňkyně ale nezahálely. Snad z vlasů, snad z nějakého předení, už nevím, spletly lano a jedna po druhé se spouštěly z vysoké věže. Oběma družičkám se to podařilo, ale s Krasavou, která se vydala na nebezpečné slaňování jako poslední, se lano přetrhlo a nebohá dívka se zabila pádem do hlubiny. Jejího milého ta zpráva ranila a zažehla v něm plamen pomsty. Několik dnů čekal s ručnicí nad hradním příkopem, až strůjce jeho neštěstí vyjede z brány. Třetí den se dočkal: v deštivém soumraku vyťukávaly kovové podkovy černého hřebce smutnou melodii, kterou přerušil až výstřel z mladíkovy zbraně. Mrtvý Hubert dopadl na kamennou dlažbu, mládenec – s pocitem zadostiučinění – zmizel neznámo kam.

O založení Rabštejna


Vypráví se, že lesnatými údolími kolem Střely harcoval kdysi se svou družinou český král. Blížilo se poledne, královští tedy na louce pod strmou skálou sesedli z koní a počali se hotovit k odpočinku. Skála byla pustá, sem tam zakrslá borovice, kolem vrcholu kroužilo hejno havranů. V jeho středu se naparoval pták nezvyklé velikosti, která zaujala i krále. I optal se svého nejlepšího lučištníka, zda by si troufl havrana sestřelit. Střelec napjal samostříl a vypustil šíp. Zasažený opeřenec naposledy krákl a ztěžka dopadl k panovníkovým nohám. V jeho útrobách nalezli veliký, broušený drahokam. Než se králova družina dostatečně vynadivila, přijela k táboru další skupina jezdců a cizokrajně oblečený, snědý cizinec požádal krále, aby mu drahokam vydal, že jej potřebuje k dokončení jakéhosi vědeckého experimentu. A že se mu poté bohatě odmění. Král souhlasil. Černý mág uchopil kámen mezi hubené prsty, namířil jej na slunce a cosi nesrozumitelného zamumlal. Zatáhlo se, setmělo, zablesklo se a zahřmělo. A v poledne najednou tma jak o půlnoci. Záhy se ale opět rozjasnilo a dříve pustý vrchol skály korunoval rozlehlý, výstavný hrad. Kouzelník se uklonil, poděkoval králi za vrácení kamene a hrad mu předal. Protože se v Čechách té doby hovořilo hlavně německy (havran se řekne Rabe a kámen Stein) byl hrad nazván Rabenstein, Rabštejn – čili Havraní kámen.


Nejmenší a nejkrásnější


Rabštejn nad Střelou se malebně šplhá po stráni podél silnice od historického mostu přes klikatý tok Střely k vrcholu břidlicového hřbetu, na němž stojí zámek i oba hrady. Kromě hradů tvoří dominanty městečka barokní zámek, navazující na zříceniny jednoho z hradů, barokní kostel Panny Marie Sedmibolestné, k němuž přiléhá bývalý klášter servitů. V městečku jsou ještě zbytky opevnění s torzem Severní brány, pěkná, i když prostá loretánská kaple z roku 1671, jedna z nejmenších v Čechách, křížky, Boží muka a sošky, ve stráni nad řekou židovský hřbitov, pitoreskní svou neuspořádanou chaotičností. Střela bývala též řekou mlynářů, z rabštejnských mlýnů stojí Čoubův a Kozičkův, z dalších dvou, Horova a Nučického zbyly jen zarůstající zbytky zdí.

Hrad Rabštejn


Obě městské hradní stavby od sebe odděluje mělké sedýlko, jímž prochází silnice. Začněme na tom starším, hůře přístupném, méně přehledném a také – proč to nepřiznat – na tom, který se mi líbí méně. A taky se hůř fotografuje, protože je porostlý vegetací a jeho prostor je stísněný. Jmenuje se stejně jako městečko, tedy Rabštejn, a když stojíme čelem do údolí Střely, nachází se vpravo. Některé jeho části pohltil zámek, na dalších vyrostl klášter s kostelem. Areál, pokud je správný předpoklad, že jeho součástí byly i středověce vyhlížející konstrukce na východní straně zámku, musel být velmi rozlehlý. Rabštejn (teď mám na mysli městečko) je poprvé připomínán k roku 1269 jako majetek rodu Milhosticů. Je pravděpodobné, že tehdy ještě hrady nestály, první z nich byl zřejmě vystavěn až okolo roku 1330. Tehdy držel Rabštejn významný šlechtic Oldřich Pluh, rádce toulavého krále Jana Lucemburského. Po založení hradu si zvolil přídomek „z Rabštejna“. Protože byl s králem zadobře, vymohl pro podhradí nejen výsadu městských práv, ale i možnost obehnat pozoruhodný sídelní útvar hradbou s dvojicí bran. Že se dobré vztahy rodičů nemusejí nutně přenést na děti, dokázali synové Pluhovi i potomci krále Jana. Mladí pánové z Rabštejna se připojili k opozici proti Karlu IV., a poté, co císař pohrozil, že Rabštejn oblehne, mu zboží raději vydali bez boje. Karel i tak prokázal jistou velkorysost a Rabštejn od Pluhů „odkoupil“. Místo si ale zamiloval, často zde pobýval, zřídil ke hradu manský systém a povolil zde vybírat clo na frekventované obchodní stezce. Karlův syn Václav však byl nucen Rabštejn zastavit, drželi jej potom střídavě příslušníci rodin místní drobné šlechty. Během husitských válek získali panství Caltové z Kamenné Hory, kteří roku 1461 požádali krále Jiříka z Poděbrad o obnovení práva vybírat clo. Jiří jim nejen vyhověl, ale nařídil, aby kupecké karavany procházely městem. Do protikrálovského odboje se zapletli i další majitelé Rabštejna, páni z Gutštejna. V roce 1509 jim byl Rabštejn zabaven a stal se znovu majetkem krále, tentokrát Vladislava Jagellonského. Ten udělil městu výsadu pečetit červeným voskem, tedy barvou, užívanou královskými městy (města poddanská pečetila zeleně), a také právo výročního týdenního trhu.

Rabštejn dříve a dnes


Hrad Rabštejn musel být ze stavebního hlediska neobyčejně komplikovaný objekt, který dodnes bohužel nebyl podrobně archeologicky prozkoumán. Sedlo, kterým dnes vede silnice, sloužilo jako příkop, na skalce nad ním se tyčila vysoká, štíhlá válcová věž, opatřená ochozem s cimbuřím. Věž stála v původní výšce do roku 1819, kdy se zřítila, dnes spatřujeme pouze její torzo, dostačující ale k tomu, abychom si udělali představu o její mohutnosti. Dodnes není zcela zřejmé, jakou roli v zástavbě hradu věž hrála, někteří badatelé připouštějí i možnost, že byla před hrad vystrčena jako předsunutá bašta. Patu věže obtáčela plášťová hradba, rovněž částečně zachovaná, navazující na opevnění města. Vlastní jádro hradu s palácem stávalo na zadní, nejlépe chráněné části ostrožny. Dnes jeho podobu zcela setřela stavba zámku z roku 1705 a vzhled celého komplexu zajisté proměnila i stavba kláštera s kostelem, o které již také byla řeč. Pozdně gotické zříceniny za zámkem jsou památkou na stavební úpravy provedené za Šliků po roce 1532. Mezi válcovou věží a palácovým jádrem stávala původní hradní kaple sv. Matouše, v roce 1338 doložená zároveň jako rabštejnský farní kostel. Její podobu neznáme, neboť ačkoli byla ještě v roce 1701 opravována, již před rokem 1800 byla pro zchátralost stržena a dnes po ní nezůstalo ani památky.


Hrad (nebo nehrad?) Sychrov


Naproti Rabštejnu, na druhé straně silnice, stával druhý ze zdejších hradů. Nazýváme jej Sychrov a za samostatnou hradní stavbu ho považuje jen část badatelů. Jiní zastávají názor, že šlo o předsunuté opevnění prvního hradu a za samostatný objekt jej nelze pokládat. Tak jako tak, Sychrov se mi líbí víc. Sice z něj zůstala jen válcová věž, okrášlená segmentově zaklenutým oknem, znovuzřízeným při opravě po roce 1975, a také do skály vysekaný suterén hradního paláce. Místo je to nádherné, porostlé travou a několika borovicemi. Navíc je odtud překrásný výhled na část městečka, zejména na klášterní kostel.

Ačkoli je Sychrov poprvé výslovně písemně zmíněn až v roce 1439, je více než pravděpodobné, že byl založen již v době, kdy Rabštejn vlastnil Otec vlasti. Historikové soudí, že si jej jako své sídlo založil rabštejnský purkrabí Jindřich, jehož potomci hrad vlastnili až do roku 1508, kdy jej s celým městečkem získali Gutštejnové, jimž zboží zabavil o rok později král Vladislav. Když doba hradů dospěla ke svému konci, posloužil Sychrov jako levný a snadno dostupný zdroj stavebního materiálu pro obyvatele městečka. Zkosená gotická ostění můžeme u řady domků pod hrady vidět ještě dnes. Hrad byl vystavěn na přibližně obdélném půdorysu, uprostřed severní hradby se tyčil již zmíněný okrouhlý bergfrit, na skalce ve středu areálu stával palác, po kterém zůstal sklípek, o kterém rovněž byla řeč výše. Mezi palácem a věží při západní hradbě stávalo zřejmě nějaké hospodářské stavení, z kterého se dochovaly nepatrné zlomky zdiva. Jižní fronta hradu byla chráněna z drobné, trojúhelné plošinky, opevněné nejspíš lehkým, dřevěným hrazením.


Do okolí Rabštejna


Městečko Rabštejn a jeho okolí, zejména údolí Střely, jsou doslova rájem pro trampy, výletníky, vodoturisty, koňoturisty i pro cyklisty. Ti všichni zde naleznou bohatě prostřený stůl, plný vybraných lahůdek přírodních krás, památek světské i církevní architektury, poklidných lesních zákoutí, divokých skalních výchozů, zkrátka pro každého je tu něco. Známé žulové balvany Bába a Dědek u Žihle, zřícenina zámku Nový Dvůr při silnici z Rabštejna do Žihle, zbytky mlýnů i vojenské bunkry podél Střely. Ctitele baroka uchvátí zámek v Manětíně, spojený pozoruhodnou krytou chodbou s barokním kostelem, zajímavou, málo známou památkou je zřícenina gotického kostelíka ve Vísce u Manětína. Připomeňme si ještě stopy bývalých panských sídel v širším okolí. Nad Novým Městečkem u Nečtin Jan z Lucemburku vystavěl strohou, vojenskou pevnost Preitenstein, z níž se dochovala obvodová hradba a stopy několika místností. Další hrádky potom odhalí jen trochu zkušenější oko – a někdy jen s pomocí odborné literatury. Takovými místy jsou stopy hradů na Nečtinském Špičáku a u Hrádku u Manětína. Obtížně se hledá místo na úpatí vrchu s vysílačem Krašov u Bezvěrova, kde stával hrádek Liběšov, hrad pánů z Březína na Pekelném vrchu už nenajdete určitě – v sedmdesátých letech minulého století jej i s celým kopcem snědl obří kamenolom.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době)