Historické vítězství u zemské brány

Aktualizace: led 13

Naše dějiny jsou bohaté na okamžiky, v nichž šlo o samotnou národní existenci, o stát a český jazyk. Obvykle v souvislosti s některou ze slavných bitev. Mezi takové patří i bitva u Zemské brány, kdy se v roce 849, české vojsko v čele s knížaty Vitislavem a Mstivojem postavilo početně asi trojnásobně silnějšímu německému nepříteli.

Frankové se pravidelně snažili priniknout na naše území, ale v Zemské bráně narazili


O téhle bitvě se v hodinách dějepisu kupodivu příliš neučí, přestože patří z pohledu naší státnosti k těm nejvýznamějším. Přibližně dvacet let před nástupem zakladatele dynastie Přemyslovců Bořivoje I. se totiž naši předkové utkali s německým sousedem. To byl pak po staletí náš častý komplikovaný osud – a nejednou existence našeho národa a státu visela na nitce. Jenže v tomto případě jsme dosáhli drtivého vítězství.

Deváté století představuje z hlediska vzniku českého státu a potažmo i počátků českého jazyka a národa osudové období. V jeho průběhu se rozhodlo, že Slované žijící v České kotlině nebudou sdílet osud daleko početnějších Polabských Slovanů a ještě po více než jedno tisíciletí si udrží vlastní jazyk a stát.


Kolem roku 800 se říše Karla Velikého rozšířila až k našim pohraničním horám na západě, severu i jihu. Císař se tedy rozhodl dobýt české území, aby tak zabezpečil východní hranici Francké říše. V letech 805 a 806 opakovaně vysílal do Čech vojska pod vedením svých synů, těm se to však díky pozoruhodné české taktice pro boj s přesilou nepodařilo.

Pověstní voli a stříbro


Němci se snažili dobývat hrady, ale neuspěli. Na druhé straně se Češi rozptýlení v jednotlivých pevnostech nedokázali postavit nepříteli s dostatečně silným vojskem v poli. Po více než měsíci této podivné války král Pipin se svými sbory odtáhl zpět do Bavor, aniž by Čechy pokořil. Naopak se Frankové od té chvíle začali velmi obávat jejich odvetných akcí. Česká knížata však své protivníky znovu zaskočila. Hned po skončení bojů se sešla na sněmu a rozhodla – že se Frankům poddají. Vedla je k tomu ale racionální obava o osud země. Po dvou letech pustošení, pálení a ničení se snadno mohlo stát, že třetí nepřátelský vpád v příštím roce vezme obyvatelům postižených krajů naději na úrodu, a následný hladomor zahubí více lidí než nejkrutější válka.

Pipinovy podmínky byl ytvrdé: 120 volů a 500 hřiven stříbra

Knížata tedy vypravila poselstvo do Řezna, aby vyslechla podmínky krále Pipina. Byly tvrdé. Nařídil jim uznat svou porážku a každoročně odvádět poplatek, který obnášel 120 volů a 500 hřiven stříbra (126,5 kg). Sněm knížat přesto na podmínky přistoupil, a následně je schválil i sněm všech svobodných mužů. Ten také určil, jak bude mezi jednotlivými knížectvími poplatek vybírán. Tribut začala česká knížata – v rámci zachování elementární sebeúcty – označovat za dobrovolné dary německému králi. A platila je i dále všem německým panovníkům, kteří měli sílu si tuto „daň za (relativní) svobodu a samostatnost“ případně znovu vynutit. Dosti symbolické: teskné bučení dobytčat hnaných každý podzim několik stovek kilometrů na západ představovalo příznačný zvukový doprovod naší první „cesty do Evropy“.

Boží vnuknutí


Konfrontace s cizí mocí, se silnějším a pokročilejším protivníkem, vedla k tomu, že se čeští předáci začali novým poměrům rychle přizpůsobovat. Osud státu byl od té doby spojen pupeční šňůrou s vývojem v našem západním, ale i východním sousedství. Císař Karel Veliký vzkřísil myšlenku obnovení Římského impéria a začal říši dělit mezi své početné syny. K stáru jej však postihla osudová rána: jeho starší schopní potomci zemřeli dříve než on.


Než císař v roce 814 opustil tento svět, předal svou ohromnou říši do rukou nejmladšího syna Ludvíka, řečeného Pobožný. Ten, na rozdíl od svých bratrů, neměl válečné ani vladařské zkušenosti. Proto na to chtěl jít jinak. Zrušil svůj dosavadní titul krále Franků, jmenoval sám sebe Imperátorem Augustorum Imperia Christianum (Nejvznešenějším panovníkem křesťanské říše), usadil se v Cáchách, zastavil výboje a věnoval se reformování státu.

Výsledky svého snažení slavnostně vyhlásil v roce 817 na velkém sněmu v Cáchách. Císařem se měl stát Ludvíkův nejstarší syn Lothar, jenž obdržel celou říši, jeho sourozenci jen drobné pohraniční úděly. Pipinovi připadla Akvitánie, Ludvíku Němcovi Bavorsko, Korutany, Čechy a Avaři a Slované, kteří jsou na východ od Bavorska. Toto rozhodnutí, které zjevně odporovalo starému právu, Ludvík zdůvodnil božím vnuknutím. Nakonec se proti tomu jeho potomci vzbouřili, takže zbytek svého panování i života strávil neúspěšným válčením s vlastními syny.

Karel Veliký předal svou říši do rukou nejmladšího syna Ludvíka Pobožného

Konec ponížení


Na jeho říši začali na východě útočit Bulhaři, na severu Dánové a na západě Saracéni. Nikdy proti nim nevytáhl, protože nedokázal „vládnout z koně“ jako jeho otec. A tak se francká říše začala rozpadat. České dějiny ovlivnilo především prvních deset let jeho vlády. Ludvík Pobožný se snažil uspořádat poměry ve všech slovanských knížectvích poddaných jeho říši, dokonce kvůli tomu v roce 822 svolal velký sněm do Frankfurtu. Vyžadoval, aby řádně a včas platili, a chtěl soudit případné spory mezi knížaty. K přijetí křesťanství je nenutil, ani nevyžadoval vojenskou povinnost vůči Francké říši. Jeho mladší syn Ludvík Němec po tři roky své vlády prosazoval totéž, jen s větší rozhodností.

Čeští předáci té doby si během těch deseti let vytvořili spoustu známostí a vazeb s bavorskou šlechtou. Rychle pochopili, že se od Němců mohou při organizování státu mnohému přiučit. Mnohé napodobovali, a zvolna tak oslabovali moc sněmů svobodných mužů, dosavadní nejdůležitější politické instituce v rovnostářské slovanské společnosti.


Když v roce 830 vypukla naplno válka mezi Ludvíkem Pobožným a jeho syny, Češi okamžitě přestali platit zatěžující tribut. Občas také podlehli pokušení a vydali se na loupežnou výpravu do západních pohraničních oblastí za pomstou a kořistí.

Moravská knížata, která za posledních třicet let vyhnala ze svého sousedství Avary a dosti zbohatla, využila oslabení nebezpečného souseda a začala budovat svůj stát po franckém vzoru. V roce 831 se dala pokřtít a následujících třináct let stavěla své pevné hrady a připravovala se na to, aby si už trvale vládla sama bez franckého poručníkování. O Ludvíku Němcovi toho z jeho krátkého vládnutí v Bavorsku Moravané věděli dost, takže očekávali, že s ním v budoucnu budou muset válčit. Kromě duchovního měl tak křest v roce 831 také diplomatický rozměr - chtěli zabránit tomu, aby proti nim mohl vystoupit jako proti pohanům.

Mapa Francké říše po Verdunské smlouvě . Území Ludvíka Němce je zvýrazněno žlutě


Chybná úvaha


Ludvík Pobožný roku 840 zemřel a jeho synové po strašlivém krveprolití u Fontenoy nakonec smlouvou podepsanou v roce 843 ve Verdunu úspěšně rozdělili říši na tři díly. Když se Ludvík Němec zase ujal vlády ve své části impéria, zjistil, že východní hranice jeho království připomíná spíše válečnou frontu než spořádané a poslušné pohraničí z dob jeho mládí. Vytáhl tedy do války proti Obodritům, kteří se spojili s Dány a na podzim roku 844 je porazil. Na zimu se přesunul do Řezna, odhodlán pokračovat v napravování poměrů.

O Vánocích jej tam překvapila výprava 14 českých knížat, kteří se chtěli nechat pokřtít. Král jejich přání samozřejmě vyhověl a 13. ledna 845 je opravdu pokřtil. Jde o pozoruhodný jev, protože k takovému dobrovolnému pokřtění elity celé země nikde jinde nedošlo. Z dalšího průběhu událostí však vyplývá, že se tu spíše setkáváme s politicky chybně motivovaným rozhodnutím, u nás tak častým v některých kritických chvílích dodnes. Netušili, že Ludvík Němec o jejich křest nestojí. Šlo mu pouze o těch 120 volů a 500 hřiven stříbra.

Hra o čas


Právě s Moravou byl spojen důvod budoucí války mezi Čechy a Franckou říší. České předáky vyvedl rázný král z omylu již na podzim příštího roku. V srpnu se vypravil na Moravu urovnat tamní poměry a určit nového knížete. Vybral si Rostislava, který jako rukojmí vyrůstal na franckém královském dvoře, takže od něho očekával poslušnost.


Při zpáteční cestě hodlal Čechům připomenout jejich závazky a vyzvednout si dlužné stříbro a voly, proto z Moravy do Bavorska táhl přes celé Čechy. To se však se zlou potázal. Knížatům došlo, že se vloni v Řezně zachovali jako hlupáci, že jejich příslušnost ke křesťanství pro Ludvíka Němce nic neznamená, naopak je v důsledku tím spíše považuje za své podřízené. Vyvolalo to v nich zuřivou nenávist vůči králi a všemu německému. Srdnatě bránili své hrady, a nakonec nepřítele zaskočili a bavorskému vojsku způsobili těžké ztráty.

Ludvík Něměc byl ráznější než jeho pobožný otec

Domů se král dokázal vrátit jen s největšími obtížemi. V roce 848 dostal zprávu, že se chystá velký slovanský vpád na jeho území. Poslal proto proti nepokořeným sousedům vojsko pod velením svého syna. Ten dosáhl toho, že knížata slíbila jednat o míru a odevzdání rukojmí. Nic z toho se však nestalo, Ludvík proto následujícího roku sebral velkou armádu, a protože onemocněl, pověřil jejím velením správce Bavorska hraběte Ernsta.

Frankové netušili, že čeští předáci ve skutečnosti jen hráli o čas, který využili k tomu, aby ze své země obklopené horami a pralesy vybudovali nedobytnou pevnost. Na všech přístupových cestách – v podstatě šlo o úzký, často se lomící průsek pralesem – vyrostly zemské brány. Pokácené stromy a keře spolu s kmeny přesekanými ve výši dvou dospělých mužů a skácených po stranách zemské stezky vytvořily neprostupnou bariéru, která znemožňovala jakékoli odbočení. Na vhodném místě pak pro případ války bylo vybudováno opevnění, nejčastěji prostá záseka z kmenů, tentokrát pokácených směrem k nepříteli. V ní se ukrývali lučištníci. V roce 849 se Němci s tímto českým vojenským vynálezem setkali poprvé. A nedopadlo to pro ně dobře.

Francké Waterloo


Na základě dostupných písemných a archeologických pramenů jsem se pokusil průběh této bitvy beletristicky popsat v knize Prokletí Rabštejnské skály. Situoval jsem ji do oblasti nejstaršího známého přechodu přes hřeben Českého lesa pod Lysou horou u pramene Radbuzy. Českému vojsku velel lucký kníže Vitislav a srbský Mstivoj:


„Protože do poslední chvíle nebylo jasné, kterým přechodem Němci do Čech vtrhnou, čtrnáct českých knížat muselo rozdělit své síly. Kromě obsazení zemských bran si musela také ponechat zálohu ve vnitrozemí, která by se postavila nepřátelskému vojsku pro případ, že by některým hájeným průchodem prorazilo, nebo ho nějak obešlo. Bránu pod Lysou horou hájili Srbové s Lučany. A právě na ně Bavoři zaútočili. Počtem asi třikrát převyšovali obránce, kteří se rozhodli bránit záseky při východu z pralesa v místech, kde Srbové těžili měděnou rudu. Mstivoj dostal od svých krajanů žijících na druhé straně hor přesné zprávy o síle nepřátelského vojska a dozvěděl se také, že menší oddíl jezdců se vydal oklikou po velmi neschůdné cestě údolím Radbuzy, aby posléze mohl Slovanům vpadnout do zad.“

Zemská brána dnes

Bitva začala hned po ránu, Bavoři útočili na záseky, obránci se hájili střelbou z luků. Až třetímu německému útoku se v poledne podařilo dostat tak blízko, aby ke slovu přišly i meče. Byli krvavě odraženi. A později ještě třikrát, než konečně padla tma. Večer, když utichl boj, obě strany počítaly ztráty. Ty německé sice dvakrát převýšily české, ale celkový poměr sil stále lépe vyzníval pro Bavory. Češi tak došli k logickému závěru, že nastal čas vyjednávat.

Vitislav s Mstivojem hned večer poslali zprávu do nitra Čech o své nelehké situaci s žádostí o posily. Ráno, než se znovu rozhořel boj, oznámili Bavorům, že chtějí vyjednávat. Ale pouze s hrabětem Thakulfem, správcem Srbské marky. Podmínkou Franků bylo zastavit boj, dát rukojmí a slíbit, že se poddají. Češi to neodmítli, takže Bavoři usoudili, že se bojí, a tedy bude snadné je porazit, a tak zrádně uprostřed vyjednávání zaútočili na opevnění. Tato věrolomnost ovšem jejich protivníky rozzuřila natolik, že jejich výpad nejen snadno odrazili, ale hnali je se strašlivým řevem až do franckého tábora, kde je nepřestávali zabíjet. Příjezd obou knížat zachránil zbytku Franků životy, protože oba velitelé jim dovolili se vzdát.

Sňatky z rozumu


Poražení Frankové museli dát rukojmí, a pak jim bylo dovoleno odejít po veřejné cestě domů. Král Ludvík Němec po třech letech neúspěšných válek na čas vzdal další pokusy vojensky Čechy pokořit. Země s více než čtrnácti knížaty, která mezi sebou dost často bojovala, při každém pokusu přinutit je k poslušnosti okamžitě připomínala hnízdo rozzuřených sršňů. Selhávaly i prostředky tradiční francké diplomacie, tak úspěšné u Polabských Slovanů nebo na Moravě, kde stačilo podpořit uchazeče o knížecí trůn proti ostatním, a ten se pak stal poslušným plátcem tributu. Tohle však v Čechách nezafungovalo.

Radbuza se Němcům stala osudnou

Nemělo také cenu šířit mezi těmito odbojníky křesťanskou víru, protože po zkušenosti z roku 846 ji všechna pokřtěná knížata odvrhla, kříž se pro ně stal znamením jejich nepřátel, a Bůh, kvůli němuž se v mrazivém lednovém dnu potápěli do křtitelnice, nepřátelským bohem Němců. Na druhé straně všichni čeští předáci byli lidé veskrze praktičtí a se svými bavorskými sousedy se přátelili. A nelze pominout ani to, že většinou byli bohatší než mnohá německá hrabata. Proto poměrně brzy začalo docházet ke vzájemným sňatkům.

Mladý kníže Srbů Mstivoj, na jehož hradě dlel jako rukojmí Thakulův starší bratr Gundakar, si nakonec vzal jeho dceru Gizelu a měl s ní syna, jemuž na přání matky dali jméno Herimann (Válečník). Ten se v dospělosti stal otcovým nástupcem na trůně. Vítězství nad útočníky v roce 849 totiž popřálo zemi i jejím předákům potřebný klid, který dokonale využili k tomu, aby ve vzájemných bojích zredukovali počet nezávislých knížat ze čtrnácti na šest.“

Úsvit českého státu


Čím blíže totiž čeští předáci poznávali poměry v Karlově říši, tím více si uvědomovali, že něco podobného by mohlo být přínosné i pro ně. V tomto ohledu se nápadně lišili od svých sousedů na severu, Polabských Slovanů, kteří byli vystaveni franckému vlivu déle a mnohem častěji než Češi, kteří byli přece jen chráněni hradbou svých pohraničních hor. U Srbů, Veletů, Daleminců, Glomačů, Stodoranů a dalších kmenů vyvolával tlak Karlovy říše odpor projevující se lpěním na původním náboženství a na odvěkém rovnostářském uspořádání společnosti.

V České kotlině toto vědomí společného rodového původu chybělo, protože její obyvatelé měli dva různé etnické kořeny. Proto u nich základní princip politického sdružování nepředstavovalo pokrevní příbuzenství, ale příslušnost ke skupině a jejímu předákovi, později pak k území, na němž sídlili.

Toto byl asi jeden z nejdůležitějších faktorů, který utvářel dalších 1 200 let naši národní identitu. A přispěly k tomu také naše dějiny, v nichž se už v devátém století opakovaně z nepřátel stávali spojenci a ze spojenců nepřátelé. První okupační vojsko bylo za krále Svatopluka do naší země vysláno našimi dlouholetými moravskými spojenci, a osvobodit od něho hrady českých předáků pak pomáhali Frankové a Bavoři. Tak se vytvořily podmínky pro vznik českého státu ve století desátém, plném bitev, které se hodně podobaly té první slavné a rozhodující z roku 849.


Článek vyšel v měsíčníku MY 1/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.