Historické vítězství u zemské brány

Aktualizováno: 13. 1. 2021

Naše dějiny jsou bohaté na okamžiky, v nichž šlo o samotnou národní existenci, o stát a český jazyk. Obvykle v souvislosti s některou ze slavných bitev. Mezi takové patří i bitva u Zemské brány, kdy se v roce 849, české vojsko v čele s knížaty Vitislavem a Mstivojem postavilo početně asi trojnásobně silnějšímu německému nepříteli.

Frankové se pravidelně snažili priniknout na naše území, ale v Zemské bráně narazili


O téhle bitvě se v hodinách dějepisu kupodivu příliš neučí, přestože patří z pohledu naší státnosti k těm nejvýznamějším. Přibližně dvacet let před nástupem zakladatele dynastie Přemyslovců Bořivoje I. se totiž naši předkové utkali s německým sousedem. To byl pak po staletí náš častý komplikovaný osud – a nejednou existence našeho národa a státu visela na nitce. Jenže v tomto případě jsme dosáhli drtivého vítězství.

Deváté století představuje z hlediska vzniku českého státu a potažmo i počátků českého jazyka a národa osudové období. V jeho průběhu se rozhodlo, že Slované žijící v České kotlině nebudou sdílet osud daleko početnějších Polabských Slovanů a ještě po více než jedno tisíciletí si udrží vlastní jazyk a stát.


Kolem roku 800 se říše Karla Velikého rozšířila až k našim pohraničním horám na západě, severu i jihu. Císař se tedy rozhodl dobýt české území, aby tak zabezpečil východní hranici Francké říše. V letech 805 a 806 opakovaně vysílal do Čech vojska pod vedením svých synů, těm se to však díky pozoruhodné české taktice pro boj s přesilou nepodařilo.

Pověstní voli a stříbro


Němci se snažili dobývat hrady, ale neuspěli. Na druhé straně se Češi rozptýlení v jednotlivých pevnostech nedokázali postavit nepříteli s dostatečně silným vojskem v poli. Po více než měsíci této podivné války král Pipin se svými sbory odtáhl zpět do Bavor, aniž by Čechy pokořil. Naopak se Frankové od té chvíle začali velmi obávat jejich odvetných akcí. Česká knížata však své protivníky znovu zaskočila. Hned po skončení bojů se sešla na sněmu a rozhodla – že se Frankům poddají. Vedla je k tomu ale racionální obava o osud země. Po dvou letech pustošení, pálení a ničení se snadno mohlo stát, že třetí nepřátelský vpád v příštím roce vezme obyvatelům postižených krajů naději na úrodu, a následný hladomor zahubí více lidí než nejkrutější válka.

Pipinovy podmínky byl ytvrdé: 120 volů a 500 hřiven stříbra

Knížata tedy vypravila poselstvo do Řezna, aby vyslechla podmínky krále Pipina. Byly tvrdé. Nařídil jim uznat svou porážku a každoročně odvádět poplatek, který obnášel 120 volů a 500 hřiven stříbra (126,5 kg). Sněm knížat přesto na podmínky přistoupil, a následně je schválil i sněm všech svobodných mužů. Ten také určil, jak bude mezi jednotlivými knížectvími poplatek vybírán. Tribut začala česká knížata – v rámci zachování elementární sebeúcty – označovat za dobrovolné dary německému králi. A platila je i dále všem německým panovníkům, kteří měli sílu si tuto „daň za (relativní) svobodu a samostatnost“ případně znovu vynutit. Dosti symbolické: teskné bučení dobytčat hnaných každý podzim několik stovek kilometrů na západ představovalo příznačný zvukový doprovod naší první „cesty do Evropy“.

Boží vnuknutí


Konfrontace s cizí mocí, se silnějším a pokročilejším protivníkem, vedla k tomu, že se čeští předáci začali novým poměrům rychle přizpůsobovat. Osud státu byl od té doby spojen pupeční šňůrou s vývojem v našem západním, ale i východním sousedství. Císař Karel Veliký vzkřísil myšlenku obnovení Římského impéria a začal říši dělit mezi své početné syny. K stáru jej však postihla osudová rána: jeho starší schopní potomci zemřeli dříve než on.


Než císař v roce 814 opustil tento svět, předal svou ohromnou říši do rukou nejmladšího syna Ludvíka, řečeného Pobožný. Ten, na rozdíl od svých bratrů, neměl válečné ani vladařské zkušenosti. Proto na to chtěl jít jinak. Zrušil svůj dosavadní titul krále Franků, jmenoval sám sebe Imperátorem Augustorum Imperia Christianum (Nejvznešenějším panovníkem křesťanské říše), usadil se v Cáchách, zastavil výboje a věnoval se reformování státu.

Výsledky svého snažení slavnostně vyhlásil v roce 817 na velkém sněmu v Cáchách. Císařem se měl stát Ludvíkův nejstarší syn Lothar, jenž obdržel celou říši, jeho sourozenci jen drobné pohraniční úděly. Pipinovi připadla Akvitánie, Ludvíku Němcovi Bavorsko, Korutany, Čechy a Avaři a Slované, kteří jsou na východ od Bavorska. Toto rozhodnutí, které zjevně odporovalo starému právu, Ludvík zdůvodnil božím vnuknutím. Nakonec se proti tomu jeho potomci vzbouřili, takže zbytek svého panování i života strávil neúspěšným válčením s vlastními syny.

Karel Veliký předal svou říši do rukou nejmladšího syna Ludvíka Pobožného

Konec ponížení


Na jeho říši začali na východě útočit Bulhaři, na severu Dánové a na západě Saracéni. Nikdy proti nim nevytáhl, protože nedokázal „vládnout z koně“ jako jeho otec. A tak se francká říše začala rozpadat. České dějiny ovlivnilo především prvních deset let jeho vlády. Ludvík Pobožný se snažil uspořádat poměry ve všech slovanských knížectvích poddaných jeho říši, dokonce kvůli tomu v roce 822 svolal velký sněm do Frankfurtu. Vyžadoval, aby řádně a včas platili, a chtěl soudit případné spory mezi knížaty. K přijetí křesťanství je nenutil, ani nevyžadoval vojenskou povinnost vůči Francké říši. Jeho mladší syn Ludvík Němec po tři roky své vlády prosazoval totéž, jen s větší rozhodností.

Čeští předáci té doby si během těch deseti let vytvořili spoustu známostí a vazeb s bavorskou šlechtou. Rychle pochopili, že se od Němců mohou při organizování státu mnohému přiučit. Mnohé napodobovali, a zvolna tak oslabovali moc sněmů svobodných mužů, dosavadní nejdůležitější politické instituce v rovnostářské slovanské společnosti.


Když v roce 830 vypukla naplno válka mezi Ludvíkem Pobožným a jeho syny, Češi okamžitě přestali platit zatěžující tribut. Občas také podlehli pokušení a vydali se na loupežnou výpravu do západních pohraničních oblastí za pomstou a kořistí.

Moravská knížata, která za posledních třicet let vyhnala ze svého sousedství Avary a dosti zbohatla, využila oslabení nebezpečného souseda a začala budovat svůj stát po franckém vzoru. V roce 831 se dala pokřtít a následujících třináct let stavěla své pevné hrady a připravovala se na to, aby si už trvale vládla sama bez franckého poručníkování. O Ludvíku Němcovi toho z jeho krátkého vládnutí v Bavorsku Moravané věděli dost, takže očekávali, že s ním v budoucnu budou muset válčit. Kromě duchovního měl tak křest v roce 831 také diplomatický rozměr - chtěli zabránit tomu, aby proti nim mohl vystoupit jako proti pohanům.

Mapa Francké říše po Verdunské smlouvě . Území Ludvíka Němce je zvýrazněno žlutě


Chybná úvaha


Ludvík Pobožný roku 840 zemřel a jeho synové po strašlivém krveprolití u Fontenoy nakonec smlouvou podepsanou v roce 843 ve Verdunu úspěšně rozdělili říši na tři díly. Když se Ludvík Němec zase ujal vlády ve své části impéria, zjistil, že východní hranice jeho království připomíná spíše válečnou frontu než spořádané a poslušné pohraničí z dob jeho mládí. Vytáhl tedy do války proti Obodritům, kteří se spojili s Dány a na podzim roku 844 je porazil. Na zimu se přesunul do Řezna, odhodlán pokračovat v napravování poměrů.

O Vánocích jej tam překvapila výprava 14 českých knížat, kteří se chtěli nechat pokřtít. Král jejich přání samozřejmě vyhověl a 13. ledna 845 je opravdu pokřtil. Jde o pozoruhodný jev, protože k takovému dobrovolnému pokřtění elity celé země nikde jinde nedošlo. Z dalšího průběhu událostí však vyplývá, že se tu spíše setkáváme s politicky chybně motivovaným rozhodnutím, u nás tak častým v některých kritických chvílích dodnes. Netušili, že Ludvík Němec o jejich křest nestojí. Šlo mu pouze o těch 120 volů a 500 hřiven stříbra.

Hra o čas


Právě s Moravou byl spojen důvod budoucí války mezi Čechy a Franckou říší. České předáky vyvedl rázný král z omylu již na podzim příštího roku. V srpnu se vypravil na Moravu urovnat tamní poměry a určit nového knížete. Vybral si Rostislava, který jako rukojmí vyrůstal na franckém královském dvoře, takže od něho očekával poslušnost.


Při zpáteční cestě hodlal Čechům připomenout jejich závazky a vyzvednout si dlužné stříbro a voly, proto z Moravy do Bavorska táhl přes celé Čechy. To se však se zlou potázal. Knížatům došlo, že se vloni v Řezně zachovali jako hlupáci, že jejich příslušnost ke křesťanství pro Ludvíka Němce nic neznamená, naopak je v důsledku tím spíše považuje za své podřízené. Vyvolalo to v nich zuřivou nenávist vůči králi a všemu německému. Srdnatě bránili své hrady, a nakonec nepřítele zaskočili a bavorskému vojsku způsobili těžké ztráty.

Ludvík Něměc byl ráznější než jeho pobožný otec

Domů se král dokázal vrátit jen s největšími obtížemi. V roce 848 dostal zprávu, že se chystá velký slovanský vpád na jeho území. Poslal proto proti nepokořeným sousedům vojsko pod velením svého syna. Ten dosáhl toho, že knížata slíbila jednat o míru a odevzdání rukojmí. Nic z toho se však nestalo, Ludvík prot