Hlavně zpívat pravdu

Česká a moravská hudební scéna je plná dobrých muzikantů, ale jen hrstka z nich se nebojí postavit proti zlu. Patří k ní i zakladatel a hlavní tvář kultovní brněnské kapely Kamelot Roman Horký.

Roman Horký


Na zahrádce malebného prvorepublikového Grandhotelu v Řevnicích je pusto prázdno. Vlastně ne tak úplně – sedím tu s Romanem Horkým, na kterého se nedaleko od nás, v lesním areálu, těší již spousta lidí, až jim spolu se svými kamarády zahraje a zazpívá. Od té doby, co se Porta přestěhovala z Plzně do těchto míst, je tak trochu v utajení. Přesto si tu milci dobré trampské, folkové a country písničky vždycky přijdou na své. Tak jako dnes, kdy muzikantský večer, započatý Asonancí, uzavře brněnský Kamelot. Tedy pokud to Roman stihne – z původně plánované hodinky na náš rozhovor jsou náhle tři. A nebýt plánovaného koncertu, kdo ví, zda bychom tam neseděli doteď.


Úplně stačí, když hraješ pravdu,“ svěřuje mi své životní krédo kytarový virtuos, z něhož, kdyby nebyl takový, jaký je, by média vysochala celebritu jako řemen. „V lese, na vandru, u ohně, tam jsme si všichni rovni, tam si nikdo na nic nehraje.“ A protože je na čundru tak trochu pořád, nemá potřebu nikomu dokazovat, čeho všeho na hudební scéně dosáhl. Zlaté desky, platinové desky, mnohá hudební ocenění, hity roky, možná celého desetiletí. A to nejen v posledních letech, ale již na sklonku minulého režimu, když v roce 1987 zvítězil na Portě v diváckém hlasování za dnes již veleslavnou píseň Zachraňte koně, aby rok na to získal Portu autorskou za píseň Bráchovi.


Za rok, až bude Kamelotu rovných čtyřicet, tedy bude co slavit! Jak oslava proběhne, je však stále ve hvězdách: „Naučil jsem se neplánovat, vždyť lusknutím prstu může být rázem všechno jinak. Ale pokud to jen trochu půjde a covidisti nás, neočkované, nezavřou do trvalé karantény, tak bych si pár koncertů rád odehrál i na Slovensku, vždyť jsme původně federální kapela,” upozorňuje na možné příští nesnáze. „Pokud jde o toto léto, tak v srpnu máme asi patnáct koncertů, podobně jsme na tom v září. Ale co bude potom, nevím. Vlastně vím. Na podzim přijdou s nějakou lambdou a zase všechno zavřou,“ pokračuje v poněkud chmurné předpovědi.

Pod zříceninou hradu Levnov (Ketkovák)


Z toho ale nijak neplyne, že když zuří válka, múzy Romana Horkého mlčí. Naopak. A to nejen ve studiu při tvorbě hudebních klipů, ale i na pódiích při demonstracích, pořádaných odpůrci covidového alarmismu. Roman Horký nikdy nebyl programovým skladatelem protestsongů: „Nerad píšu písničky tak nějak brutálně napřímo, raději se vyjadřuji v náznacích, jinotajích, mezi řádky.“ Tuto dovednost ho za reálného socialismu naučil nebožtík táta, pro něhož nedávno složil tyto verše: Kolik rad si mi táto dával od dětství/stavěj z dobrodiní hrad/přijmi prohry, nečekej vítězství. Věř mi, že nezapomínám/i když jsem tady a ty tam/. Tak zní úvodní sloka písně, která okamžitě textem i melodikou chytne u srdce. Písnička je to zbrusu nová, tu na žádné desce ještě nenajedeme. Snad až na té příští, k již zmíněným kamelotím čtyřicátinám.


Přesto se jednomu zřetelnému protestsongu nevyhnul, když na počátku loňského prosince pustil do světa videoklip, na němž spolu s Kamelotem a Ilonou Csákovou objasňuje, „kdo pohnul světem tentokrát“. Píseň V dlouhém zatmění má skoro čtvrt miliónu zhlédnutí a každý, nejen ti, kdo umějí číst mezi řádky, z ní pochopí, co si Roman Horký myslí o „Operaci COVID-19“. „Probíhá řízená genocida, pokus o globální ovládnutí lidstva, jehož cílem je radikální snížení počtu obyvatel na planetě. Kdo má ale právo, do háje, sahat druhým na život? Nejvyšší Náčelník si vybral tebe, mne, tady tu milou servírku, abychom tu na světě byli, tak na co si to ti globalisti hrají? Jsme ve válce nikým nevolených elit proti obyčejným lidem.


Nezní to moc optimisticky, když popisuje svůj pohled na současný stav společnosti: „Nevidím, zvláště mezi mladými, žádnou revoltu proti té nastupující nové totalitě. Asi je to tím blahobytem. Vždyť většině z nich stačí tablety, mobily, klidně se nechají opíchat proti covidu, protože je to jednodušší. Děsí mne, kolik vzdělaných lidí tak strká hlavu do oprátky,“ a vyjmenovává, kdo všechno v jeho okolí krátce po vakcinaci zemřel či vážně onemocněl. „Probíhá transformace světa, jejímž cílem je získat nad námi plnou kontrolu. Zbylo mi teď z dovolené v Chorvatsku pár eur, tak jsem si je chtěl v bance směnit za koruny. Komerčka byla v Náměšti zavřená, tak jsem šel do Spořky. Marně. Byla to výlučně bezhotovostní pobočka, stejně jako ta další ve Velké Bíteši. V této válce nám totiž kromě všeho ostatního chtějí zrušit hotovost, aby měli kompletní přehled o tom, co kupujeme, kam jezdíme, co děláme.

Roman Horký s Ilonou Csákovou


Minimální odpor k nastávající „nové normalitě“ vidí i mezi muzikanty, což kontrastuje s nekonformností řady z nich v éře vlády KSČ. „Já se nebojím, nejsem závislý na žádných sponzorech, kteří by mne tlačili ke zdi,“ uvažuje, proč mnoha kolegům z branže chybí odvaha. „Mě zatím nikdo nepronásleduje, nasmlouvané koncerty neruší, mohl bych hrát klidně denně. Podstatně horší je to v pop music, čehož dokladem je Ilona Csáková. Ta se po klipu V dlouhém zatmění a v důsledku svého veřejně projevovaného odporu ke covidismu a tlaku na očkování octla na indexu.“


I tato zkušenost vedla oba muzikanty k tomu, že kývli poslanci Lubomíru Volnému na výzvu, aby za jeho Volný blok kandidovali na jižní Moravě do Poslanecké sněmovny. „Vždycky půjdu s tím slabším. Když vidím, jak Luboše Volného zařezávají ratingové společnosti a jak pravda, za kterou on bojuje, je cenzurována, tak jsem mu to nemohl odmítnout. Ne proto, abych se posadil do poslaneckého křesla, ale abych pomohl rozšířit veřejné povědomí o tom, že vůbec kandiduje,“ vysvětluje svou motivaci ke vstupu do politiky člověk, který se mezi vlčáky, co baží po funkcích, aby se mohli podílet na porcování čím dál tím tlustšího medvěda, vůbec nehodí.


Roman Horký navíc z relativně nedávné doby ví, co se může stát, když se postaví do cesty mocným. Jako celoživotní tramp, který na své první čundry chodil údolím překrásné řeky Oslavy, nemohl přenést přes srdce, když se dozvěděl, že Povodí Moravy, s podporou ministra životního prostředí, chce celý tento romantický kout zatopit přehradou. „Domluvil jsem se na zorganizování protestu se svým kamarádem a také trampem, starostou Oslavan Víťou Aldorfem. Tehdy se nás sešlo na pět tisíc a udělali jsme živý řetěz přes most a okolo řeky. Stal jsem se, coby známý muzikant, jakousi neoficiální tváří protestu. A tak někdo rozhodl, že musím být „po zásluze“ potrestán. Měli jsme tehdy se ženou a našimi dvěma nejmladšími dětmi půjčenou chatku v místě, kde není mobilní signál. Když nám po třech dnech došel proviant, vyrazili jsme autem do obchodu. Po chvíli jsem si všiml, že se na mě přilepilo nějaké auto a že ať jedu kudykoli, pořád jede za mnou. Nakonec se z nich vyklubali zaměstnanci finanční správy, kteří po mně celé ty tři dny bezúspěšně pátrali! Někdo je na mě poštval poté, co odněkud vyštrachal, že jsem nedopatřením v roce 2011 nezaplatil asi 7500 korun na daních. A tak jsem se k svému šoku dozvěděl, že ta těch pět let dlužím státu 450.000 korun! A vlastně o sto tisíc víc, protože jsem se dvakrát zpozdil s podáním kontrolního hlášení. A že to musím zaplatit okamžitě, jinak bude exekuce. Ti pacholci už na to byli připraveni, měli nachystané pásky na oblepení domu. Přede mnou se začali bavit o tom, za kolik nabídnou do aukce mého džípa. Sáhli mi i po nesmírně cenné kytaře, kterou jsem si koupil v Kanadě od jednoho Indiána. Myslel jsem, že je zabiju. To vše před zraky plačících dětí a polozhroucené ženy. Chladnokrevně, bez skrupulí. Podařilo se mi alespoň usmlouvat, že peníze přinesu až za tři dny. Popůjčoval jsem si po kamarádech a v pátek jsem jakési soudružce z finanční správy předal v jedné brněnské hospodě kufřík s požadovaným obnosem.

Z demonstrace Volného bloku na Václavském náměstí


Doufal jsem, když mi to Roman vyprávěl, v happyend, ale žádný nepřišel. On to však vidí jinak. „Jsem přesvědčen, že za tím stál šéf Povodí Moravy. Česko-rakouská pojišťovna odkoupila už mnoho pozemků, a když jsem zjistil, že žena šéfa Povodí má firmu na vodní stavby, všechno mi to docvaklo. Nevzdal jsem se a bojoval dál. Vznikla petice, kterou podepsalo přes 35 tisíc lidí a byl odvysílán dokument, odhalující zločinné spolčení. A když se do toho ještě vložili mí kamarádi, bývalý ministr životního prostředí Laco Míko a Petr Bendl, plán na zatopení údolí Oslavy padl definitivně pod stůl.“ Roman Horký sice přišel o víc než půl miliónu, má se však za vítěze, protože ta krásná, kaňonovitá řeka meandrující mezi skalisky romanticky založené duše těší dodnes.


Nevím, jestli Roman Horký se raději toulá po jejím proudu, nebo proti němu. V životě to má však jasně dané, jak o tom svědčí píseň i stejnojmenná deska z roku 2012:


Zůstal sám, na svém nádraží, a vítr tam, v poli na stráži, neví a nechce vědět, jak se mění svět, na prsou dálkou křtění, opál amulet, co ví:


Proti proudu jít, hodně znamená, když kůži nohou drásá cesta kamenná. Proti proudu jít, nemůže každý z nás, za hlasem zvonu srdce dál od hlavních tras.


Zůstal sám, v jiném století a víš už kam káně poletí, někomu pálí oči, briliantů jas, on musí za jitřenkou, do borových řas, co ví:


Proti proudu jít, hodně znamená, když kůži nohou drásá cesta kamenná. Proti proudu jít, nemůže každý z nás, za hlasem zvonu srdce dál od hlavních tras.

Koukám na hodinky, a i když se mi nechce, připomínám Romanovi, že za pár desítek minut má dělat radost divákům Porty. Balí kytaru, bez níž neudělá ani krok, a říká: „Nejvíc mě baví, když někde hraju neplánovaně, bez přípravy. A když přitom potkám někoho, koho jsem potkat měl.


Přesně to jsem chtěl říct i já jemu, kdybych byl místo toho nerozdýchával fakt, že mě předběhl při placení společné útraty. Snad mu to budu moci někdy brzy oplatit. Na té cestě proti proudu, vytrváme-li, se totiž budeme potkávat čím dál tím častěji. A určitě nejen my dva.


Smutno je mi, brácho, a nevím, jestli počkáš

u kiosku na pátým, kde se mnou pivo si dáš,

jsme z jedný krve, brácho, a věřím, že se dočkáš

vytoužený šance, a tu, doufám, nikdy neprohráš.


Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.