Hrabyň nejspanilejší

Slezská Hrabyně neměla nikdy o poutníky nouzi. Proslýchalo se totiž, že se ve zdejším kostele dějí zázraky. A jak přibývalo návštěvníků, přibývalo také příběhů, nad nimiž zůstává rozum stát.

Současná podoba kostela Nanebevzetí Panny Marie v Hrabyni


Právě těmito slovy nazval poutní místo zasvěcené Panně Marii slezský básník František Lazecký. Jiný slezský básník – Petr Bezruč – zase zavzpomínal na léta dětství a na pouť, na níž „za ruku otec/ vedl mne dolem a vedl mne horem,/ vedl mne po poli a vedl mne borem,/ až přišla Hrabyň, vysoká Hrabyň, mohutný kostel s Marií Pannou…“


Původně zde stála – od roku 1497 – dřevěná kaple. K jejímu vystavění se vážou dvě legendy. První hovoří o mariánském obrazu na dřevěné desce, schovaném v době blíže nespecifikovaných válek v hustém trnitém hloží. Až po drahném čase jej objevil pasáček prasat, jemuž se sem zaběhlo stádo. Čuníky nepochopitelně zastihl, jak před obrazem v hloží klečí. Lidé přisuzovali nevšedním okolnostem objevení obrazu ráz zázračnosti, a tak na místě nálezu zbudovali výše zmíněnou dřevěnou kapličku.


Druhá pověst je naturalističtějšího založení. Podle ní projížděl místem zvaným Hrabín sedlák Hruška z Plesné s povozem naloženým dřevem. Pro těžký náklad nebyl za žádnou cenu s to strmý hrabyňský kopec vyjet. Na voze spal jeho syn. Aby koním odlehčil, smýkl s ním sedlák z vozu nešetrně na zem. Tak nešťastně, že jej zabil. Pod dojmem tohoto hrůzného činu vykonal kajícnou pouť do Říma, aby tam požádal o rozhřešení samotného papeže. Ten je lítostí sklíčenému Hruškovi udělil a současně ho podaroval obrazem Panny Marie s příkazem, aby na místě, kde svého syna nedopatřením usmrtil, vystavěl na vlastní náklady kapli a do ní obraz zavěsil. Sedlák tak po návratu vskutku učinil. A nedosti na tom, se ženou se na vrch Hrabín i přestěhoval. Záhy se zpráva o postavení kapličky a o okolnostech, jež provázely její stavbu, mezi lidmi rozšířila. Nové poutní místo bylo na světě.

Dobová pohlednice z Hrabyně


Chromí chodí, slepí vidí…


Věřící sem však nelákal jen status poutního místa, ale především zázraky, k nimž zde docházelo. Nemocní zde nacházeli zdraví, těžce zkoušení útěchu. Dokladem byly desítky berlí a stříbrných votivních darů, které našli za oltářem dělníci, kteří starý dřevěný kostel v roce 1723 strhli. Na jeho místě vztyčili o osm let později velký barokní chrám, jenž mohl lépe zvládat návaly poutníků, přicházejících s pevnou důvěrou v Mariinu pomoc. Jejich počty rok od roku stoupaly, a to přímo úměrně dalším náhlým, mimořádným uzdravením. Díky majiteli panství, hraběti Arnoštu Benjaminu Mitrovskému z Nemyšle, je máme zdokumentované. Nepohybujeme se tak v oblasti lidových rozprávek, přikrašlovaných každým dalším ústním podáním o nějaký fantaskní prvek. Hrabě Arnošt v roce 1757 zaznamenal 26 nevysvětlitelných případů, jež se ve spojitosti s hrabyňským poutním chrámem skutečně udály.


Jako první uvádí případ Cecílie von Neffinové. Toužila po vstupu do kláštera, leč bránilo jí v tom těžké ochrnutí. Nepomohlo nic – žádné léky, žádná léčba. Východisko ze zdánlivě beznadějné situace však přece jen našla. To když se spolu se svou matkou „zaslíbily obrazu Matky Boží v Hrabyni, kde po vykonané pobožnosti a svatém přijímání se ihned uzdravila. Odložila berle a dosáhla svého vytouženého povolání, přijala klášterní roucho a složila sliby a spokojeně prožívala životní proměnu,“ píše hrabě Mitrovský s tím, že Cecílie poté našla své místo v klášteře Svatého Ducha v Ratiboři.


Hrabě zaznamenává další případy – vždy uvádí jména nemocných, místo původu, druh onemocnění spolu s diagnózou lékařů a rok, nezřídka i přesné datum, kdy k zázračnému uzdravení došlo. K tomu přidává notářský zápis s jejich svědectvími a výslechem svědků.

Oltář s obrazem Panny Marie v Hrabyni


A tak zde můžeme číst o jistém Františku Stříbrníkovi ze Smolkova, jehož několik měsíců soužily otevřené nádory na dolních končetinách, z nichž opadávalo shnilé maso. Postupem času nemohl už chodit, a tak mu přišlo na mysl zaslíbit se Panně Marii Hrabyňské. Pár dní nato se na koni vypravil do Hrabyně a zúčastnil se v kostele pobožnosti ke cti Panně Marie. Doma pocítil velkou úlevu, vydal se tedy do Hrabyně podruhé, tentokrát již o berlích. O něco málo později, o berlích, potřetí. Zpátky již odešel bez nich…


Rok poté vdova Ester Večerková z Mokrých Lazců místopřísežně stvrdila, že přímluva Panny Marie Hrabyňské uchránila její rok a půl starou dceru, postiženou oční chorobou, před oslepnutím. „Protože žádné lidské léky nepomáhaly, obrátila se večer k nejblahoslavenější Panně Marii Hrabyňské. Tímto skutkem pak ráno všechno špatné zmizelo, dcera opět začala vidět a dodnes dobře vidí.“


Zázračnou moc přímluvy Panny Marie Hrabyňské nezažili jen chudí vesničané, ale i vysoce postavení hodnostáři. Jan František z Johnsfeldu, „římsko-císařský královský nejvyšší rada a královský zemský stařešina v knížectví Opavském a Krnovském“ byl stižen smrtelnou nemocí, k níž se přidala vodnatelnost, jež mu notně ztěžovala dýchání. Pomalu se již loučil se životem. Poslední naději našel u Panny Marie. Vydal se s důvěrou do Hrabyně: „A slíbil jsem, že jakmile pomine drsná zimní doba, složím u tohoto milostiplného obrazu osobně své poděkování a budu ze všech svých sil šířit slávu všemocné Matky Boží Marie. Jakmile jsem učinil tento slib, povolila bolestná vodnatelnost a otvory ve stehnech, v kolenou až po chodidla vytékala póry po celé dva týdny škodlivá a pálivá voda; také bolest na hrudi zmizela.“


Podobných svědectví o zázračných uzdraveních můžeme v zápiscích hraběte Mitrovského číst více na webu farnosti (http://farnosthrabyne.cz/), z něhož jsou citovány.


K nejslavnějším podivuhodným jevům spjatým s „Hrabyní nejspanilejší“ však není paradoxně nenadálé uzdravení, nýbrž nevysvětlitelná událost, k níž došlo při nedokonané loupeži. Oknem po násilím vylomené mříži u okna sakristie tehdy jedné noci vnikli do kostela neznámí zloději. Ze zamčené dubové truhly, jejíž víko rozštípali sekerami, vybrali drahocenné bohoslužebné předměty. Poté vypáčili dveře do sakristie a stejně tak i dveře do kostela, jimiž zmizeli. Lup s sebou však neodnesli, „celý ten svázaný uzel s nejvzácnějšími kostelními předměty nechali ležet u oltářních stupňů před obrazem Matky Boží a odtamtud uprchli“. Nikdo neví, co se tam tehdy stalo, ale přece jen se nestává každý den, aby zloději nechali bohatý lup na místě činu, přestože celá obec spí jak zařezaná. Lidé si však nevysvětlitelnou událost vysvětlili snadno – přisoudili ji zásahu Panny Marie.

Farář z Hrabyně P. Jan Böhm


Pan farář Böhm


Z kněží, kteří se u oltáře hrabyňského kostela vystřídali, asi nejvíce vyniká „pan farář Böhm“, jak P. Jana Böhma ve svých básních tituloval Petr Bezruč. Šlo o výraznou osobnost a velkého vlastence. S úctou na něj ve svých pamětech vzpomíná i místní rodák a prvorepublikový ministr financí Karel Engliš. Působil zde necelých pětačtyřicet let (1863–1907) a jeho nevětším hmatatelným počinem byla radikální přestavba chátrající svatyně. V roce 1885 nechal její podstatnou část strhnout a za pouhé dva roky už zde stál kostel nový.


Na fasádě se z původní stavby dochoval soubor barokních soch od Jana Michaela Scherhaufa z 1. poloviny 18. století, nad oltářem nechybí milostný obraz Panny Marie Hostýnské. Na kostelním oblouku je podle jedné z pověstí zachycena historie hrabyňského obrazu i vítání poutníků P. Böhmem. „Byli tu z Modré a byli tu z Polské,/ byli od Váhu a my od Těšína,/ nabit byl kostel, sladkými zory/ hleděla na nás Hrabyňská Panna/ a před ní kázal pan farář Böhm,“ přibližuje atmosféru tehdejších poutí Bezruč.


Na kostele se citelně podepsaly osvobozovací boje druhé světové války. Němci nehodlali výhodné strategické pozice na proslulém Hrabyňském kopci pustit lacino a urputně se náporu Rudé armády bránili. Šlo o jedny z nejtvrdších bojů celé Ostravské operace, dobývání malé vesnice trvalo týden. Po utichnutí válečné vřavy ležely v troskách čtyři pětiny místních domů. Zřítila se i věž kostela, zásahů granátů nebyla ušetřena ani sakristie a střecha, která se proměnila v úplné řešeto. Tak jako v roce 1885, trvala i poválečná rekonstrukce chrámu pouhé dva roky. Tři miliony korun na potřeby oprav získal z ministerstva již Karel Engliš, zbytek dali dohromady věřící z okolí, kteří byli po válečných útrapách ochotni dát z toho mála, co měli:


Na poděkování Panně Marii Hrabyňské za záchranu svých životů.


Článek vyšel v měsíčníku MY 3/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.