Jak dojít ke své Zlatovlásce


Mnozí čtou pohádky třikrát. Nejdřív jako děti, pak když je čtou svým dětem a ještě později vnoučatům. A tak mají příležitost se nad pohádkami průběžně zamýšlet – nad tím, co z textu zachovají, když pohádky jen podle paměti „vyprávějí“, a co zapomínají nebo skrývají. Po vyprávění zjednodušené verze jsme někdy spokojeni, jindy však zpětně cítíme, že my i naši malí posluchači jsme byli o něco ošizeni – nezaznělo něco, co zaznít mělo. Budeme se spolu dívat na pohádky ještě trochu jinak než jako jejich čtenáři a vypravěči. Budu vám o pohádkách psát zaujatě, protože jsem jimi byl zaujat už jako dětský, čtení neznalý posluchač, a toto moje zaujetí se s přibývajícím věkem i zkušenostmi stále prohlubuje. Snad se mi podaří něco z něho přenést i na vás.

„K. J. Erben napsal…“ potím se u tabule „…Kytici a pohádky.“ „A které pohádky? A které básně tvoří Kytici?“ Hlas zkoušející se zdá být vlídný, ale kdo ví, proč se mi zdá, že se pase na mé bezmoci jako černokněžník s třemi obručemi kolem pasu, a já si kromě Polednice a Záhořova lože ne a ne vzpomenout na nic. Znáte to? Ano, musel jsem se naučit to i ono, ale vztah jsem tím k dané věci nezískal, ani k Erbenovi ne. Ten jsem získal teprve tehdy, když mi mnohé věci začaly vrtat hlavou. Tím, že mi pohádkové příběhy začaly otevírat porozumění docela obyčejným životním dějům, kterými jsem procházel.


Jiřík a jeho Zlatovláska


Pohádky o Zlatovlásce jsou i u Erbena dvě – jedna je o kuchtíkovi, který díky své profesionalitě porozuměl řeči zvířat (ochutnal zapovězené), druhá pak o Lišce Ryšce. V obou máme stejný závěr: mladý muž Jiřík a u lišky Ryšky bezejmenný „třetí kralevic“ se žení se Zlatovláskou, kterou si po všech peripetiích přivezli ze světa, přičemž oba v průběhu děje museli překonat – a díky díky živé a mrtvé vodě překonali – vlastní smrt. Přitom to jsou pohádky zásadně odlišné.


Pohádka o Jiříkovi nás doslova ohromí. Jiřík zabije svého koně a nechává ho jako potravu krkavcům. Není to nehoráznost?


Četl jsem několik variant i od jiných autorů, které se této scéně vyhýbají, z pohádky však zbylo pouhé torzo. U Erbena tomu předchází scéna společné projížďky Jiříka s králem: Král jede napřed, Jiřík za ním. Když jedou po zelené louce, Jiříkův kůň zařehtá: „Hoho, bratře! Mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory skákat!“ – „Což o to,“ povídá druhý, „já bych také rád skákal, ale na mně sedí starý; skočím-li, svalí se na zem jako měch a srazí si vaz.“ – „Ať srazí, co z toho?“ řekne Jiříkův kůň. „Místo starého budeš nosit mladého.“

Právě zde, a nikoli až při nalévání vína, král zjistí, že Jiřík okusil hada. Nalévání pak už byla jen zkouška. Jiřík zabije svého koně pro krkavce. Jeho kůň je pyšný, staví se nad to, co se děje, a právě proto se vysmívá současnému králi. Neví, že jeho slova jsou prorocká – starý král bude nahrazen novým, a on sám bude obětí, skrze niž se to vše stane.


Vyprávíte-li tuhle pohádku, asi tuto scénu vynecháte, důležité je, že se Jiřík zaposlouchá a přelije pohár. Král i on vyslechnou to, co by nikdo bez zázračné schopnosti vyslyšet nemohl – dozví se o Zlatovlásce, a tak začne Jiříkova pouť. Ale proč je právě tento kůň zabit, proč právě on slouží krkavcům za potravu?


Podívejme se na tu scénu podrobněji. Na vrcholu jedle bylo krkavčí hnízdo, dole na zemi dvě krkavčata pištěla a naříkala: „Otec i matka nám uletěli, máme si sami potravu hledat, a my, ubohá písklata, ještě lítat neumíme! Och, pomoz, Jiříku, nasyť nás, sic umřeme hladem!“ Jiřík se dlouho nerozmýšlel, skočil z koně a vrazil mu do boku meč, aby měla krkavčata co žrát. „Až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás, my ti taky pomůžem.“


Jedna věc tu bije do očí: koně v prvním případě mluvili, protože nevěděli, že je král i Jiřík poslouchají. Ale krkavčata se na Jiříka přímo obracejí, volají a prosí ho o pomoc. Jsou vůči Jiříkovi ve zcela jiném postavení. Nabízejí mu to, co mu kůň slíbit nemůže. Jiříkova cesta se jich přímo týká.

Proto se této scéně „diví“ jen ti, kdo jsou ve světě příliš zabydleni, jsou v životě „na koni“ nebo by „na koni“ chtěli být. Nedivím se Erbenovi, který zde nic nekomentuje, ani Jiříkovi, který vyměňuje zdánlivou jistotu zavedeného života „na koni“ za nejistotu příslibu spojenou s nepohodlím a jde dál pěšky. Ještě neví, že bude potřebovat živou a mrtvou vodu, a nemůže tušit, že by mu v tom kůň, na rozdíl od krkavců, nepomohl; není to z jeho strany vypočítavý, předvídavý, „racionální krok“. Jde o otevření se tomu, co se děje.


„Ty po nás chceš, abychom zabili koně svého rozumu a vydali se příslibu tvých krkavců! Ale to přeci nikdo rozumný neudělá!“ řekl mi přítel, když jsem mu o téhle scéně vyprávěl. Nepřel jsem se s ním. Ale ten, kdo je moudrý, porozumí: Jiřík by ke Zlatovlásce nedošel silou svého rozumu, ani silou svého koně, a dnes bychom řekli se silou a schopnostmi naší techniky. Je třeba ještě něco více, něco, co se zvnějšku musí jevit jako hloupé, iracionální, nekorektní.


Ani později Jiřík netuší, že živá a mrtvá voda, kterou mu krkavci obstarali, je pro něj samého. Po cestě k zámku mrtvou vodou postříká pavouka, který už v pavučině vysává chycenou mouchu, a tu vzkřísí vodou živou. Díky ní pak rozpozná, která z žen se zakrytými vlasy je Zlatovláska. A to vše jen proto, že byl pozorný – ale opět, proč ho nezajímal pavouk, a klidně ho postříkal mrtvou vodou? Byla to jen „zkouška“? A proč mu moucha děkuje (mluví s ním), ví, že Jiřík rozumí?


Pohádka o bílém hadu není nějaká „fantasy”, v níž je spleteno páté přes deváté – i když ji tak samozřejmě někdo může číst. Vše tu má své místo, domnívám se, že Erben při psaní dobře „věděl, co dělá,“ a čtenář proto může svým způsobem vstoupit do děje, číst tuto pohádku, i při vší její drsnosti a z dnešního pohledu nekorektnosti, „po srsti“. Abych to ukázal, podíváme se ještě na krátký citát ze závěru pohádky. Vše zde jde ráz na ráz, vypravěč se nikde zbytečně nezdržuje.

„Potom dal na cestu své dceři jak se sluší a patří výbavu a Jiřík odvezl ji svému pánu za nevěstu. Starému králi se oči jiskřily a poskakoval radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se přípravy dělaly ku svatbě. „Chtěl jsem tě sice dát oběsit pro tvou neposlušnost, aby tě krkavci snědli,“ povídá Jiříkovi, „ale žes mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekyrou hlavu srazit a pak tě dám čestně pochovat.“ Když Jiříka odpravili, prosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval…


Zase se tu objeví krkavci, a to v jiné roli – to Jiřík se měl stát potravou krkavců!

Vše jako by bylo nějak tajemně provázáno, a je to Zlatovláska, která v posledním dějství vstupuje do děje, aby příběh mohl dospět ke konci – v pohádce o bílém hadovi je po celou dobu pasivní, nic nedělá, nepromluví, na ničem se nepodílí. Promluví a začne konat až poté, kdy je Jiřík sťat. V pravou chvíli. Máme někdy dojem, že děláme věci „dostatečně včas“, nebo „až na poslední chvíli“, Erben nám však ukazuje, že jde o to dělat ty správné věci v pravý čas. A jak máme poznat, které věci jsou ty pravé a který čas je ten pravý? Na to odpovídají všechny skutečné pohádky stejně: jde o to rozlišovat dobro a zlo, jde o to nepodlehnout lenosti, nebát se vydat do světa. Dnes bychom řekli „nedržet se při zdi“.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.