Jak jsme přišli o moře

Kdo by neslyšel o osudových osmičkách našich moderních dějin: 1918, 1938, 1948, 1968… Série fatálních českých osmiček však začíná již v historii mnohem dávnější, středověké. V roce 1278 padl hrdinskou smrtí český panovník, král jenž si získal přízvisko „železný a zlatý“ a jehož dvacetiletá vláda je jedinou epizodou naší minulosti, kdy český stát dosahoval mořských břehů. Přemysl Otakar II.

Bitva na Moravském poli v podání německého výtvarníka Julia Schnorra von Carolsfeld


Na den svatého Rufa, na Poli Moravském…


… zpívá se ve zlidovělé vlastenecké baladě 19. století o smrti rytířského českého krále roku 1278. Svátek svatého Rufa se ve středověku slavil 26. srpna a lokalita zvaná Mährenfels, tedy Moravské pole, leží v katastru obce Dürnkrutt v Rakousku. Kdo se sveze několik zastávek osobním vlakem na trase mezi Břeclaví a Vídní, může navštívit místo dávné bitvy pietně ozdobené kamenným pomníčkem. Pro romantické duše není těžké se tam zasnít a pocítit, že, jak praví v jedné své písni Daniel Landa: „na Moravském poli půda horká ještě pálí!“

Každý z národů střední Evropy se během dějin pokusil vydobýt si postavení velmoci. Poláci, Maďaři, Rakušané. Český pokus byl jedním z prvních. Odehrál se ve druhé polovině 13. století a byl draze zaplacen životy prostých i urozených bojovníků, a dokonce i samotného krále. Na Moravském poli se rozhodlo o podobě střední Evropy na celá staletí. Na Moravském poli byl utopen v prachu český sen o moři. Legenda o hrdinském králi a jeho „železných pánech“ ale žila dál a po staletí fungovala jako jeden ze zdrojů našeho sebevědomí. Už proto je na místě si připomínat nejen královu poslední bitvu, ale především to, co jí předcházelo. Slavnou a nesmazatelnou historickou stopu, kterou svým politickým úsilím vyoral.

Koruna Přemysla Otakara II., která se našla v jeho hrobě


Tak tedy po pořádku


Přemysl byl synem krále Václava I. Narodil se roku 1233 v Městci Králové. Na svět přišel jako druhorozený, a proto se s ním původně na trůn vůbec nepočítalo. Byl připravován spíše na duchovní dráhu, zatímco koruna měla ozdobit skráně jeho staršího bratra Vladislava. Ten však nečekaně zemřel jako bezdětný mladík, a následníkem se stal Přemysl. Jeho nástup k vládě však neproběhl zrovna poklidně. Nečekaná smrt kralevice Vladislava vyvolala u starého krále Václava I. příznaky těžké psychické poruchy, spojené s úpornými bolestmi hlavy a záchvaty zuřivosti. Část šlechty ho tehdy prohlásila za nezpůsobilého vlády a za krále provolala mladého Přemysla. Václav I. však svolal šlechtice, kteří mu zůstali věrni, a zahájil proti odbojníkům a svému mladšímu synovi boj. Konflikt nakonec urovnala až Václavova sestra, zbožná abatyše Anežka Přemyslovna, které se podařilo otce se synem usmířit.


Václav pak postupně předával synovi své panovnické pravomoci i politické sny, zejména záměr ovládnout rakouské země. V Rakousích totiž v půli 13. století vymřela mužská linie vládnoucího rodu Babenberků, což otevíralo možnosti sňatkové diplomacie. V duchu otcova úsilí a se souhlasem rakouské a štýrské šlechty si tedy mladý Přemysl vzal o plných třicet let starší dědičku rakouských zemí, vévodkyni Markétu z Babenberka. Roku 1254 po smrti svého otce pak usedl na královský trůn.

Socha Přemysla Otakara II. na Prašné bráně v Praze


Ve znamení kříže


Počátky Přemyslovy vlády komplikovaly také permanentní vpády uherských oddílů na Moravu. Jejich záměrem nebyla snaha dobýt Přemyslova území, nýbrž trvale ho zaměstnávat, aby nemohl rozvíjet své další plány na jihu. Přemysl si na tyto nájezdy stěžoval u papežského dvora a papež Innocenc IV. svou autoritou zasáhl, takže vpády konečně ustaly. Zároveň ale Církev očekávala Přemyslův vděk a slib, že bude sloužit šíření a obraně víry. Ve snaze dodržet tento slib (a zároveň rozšířit vliv českého státu také na severovýchod) uskutečnil Přemysl dvě křížové výpravy proti pohanským kmenům v Pobaltí, které ohrožovaly východní hranice polského Mazovska. Během těchto výprav zažili čeští rytíři nesčetná dobrodružství, jež se zapsala do rodových pověstí, a Přemysl kromě jiného založil největší litevské město, které nazval podle své hodnosti Královec (dnes Kaliningrad).


Triumf u Kressenbrunnu


Přemyslovy plány na jih od české hranice se nicméně i nadále křížily se zájmy uherských králů. K rozhodnému střetu došlo 13. července 1260 v bitvě u Kressenbrunu (dnes Groissenbrun) v Rakousku. Šlo o největší vítězství Přemyslova života. Právě po této bitvě získal označení „železný a zlatý“ (železný podle síly svých obrněných rytířů, zlatý podle štědrosti, se kterou rozdal veškerou válečnou kořist bojovníkům). Bitva se paradoxně odehrála nedaleko místa, kde o osmnáct let později Přemysl padl - ale nepředbíhejme!

Náhrobek Přemysla Otakara II. v katedrále sv. Víta


Čím bylo vítězství u Kressenbrunnu mimořádné? Jednak tím, že Přemysl porazil značnou přesilu (uherští verbíři prý získali do vojska bojovníky až z Arábie), a jednak neobvyklým průběhem bitvy, který sám Přemysl považoval za zázrak a napsal o něm rozsáhlý dopis papeži. Uherské vojsko totiž, v rozporu s rytířskými pravidly boje, napadlo český vojenský tábor uprostřed noci, takže si Přemyslovi rytíři nemohli obléci zbroj a bojovali polonazí. Přesto se jim podařilo útok zadržet, přejít do ofenzívy a zatlačit ustupující protivníky do řeky Moravy, kde mnozí utonuli. Českým rytířům prý dodávaly odvahy jakési neobvyklé jevy. Z Přemyslovy válečné korouhve, zasvěcené svatým Václavu a Vojtěchovi, vycházelo nevysvětlitelné světlo a na nebi se zjevil zářící orel (symbol sv. Václava). Tak to alespoň svědkové, včetně krále samotného, tvrdili.

Bitva u Kressenbrunnu byla největším vítězstvím Přemysla Otakara II.


Za císařskou korunou


Vítězství otevřelo Přemyslovi cestu k expanzi na jihovýchod Evropy, k Adrijskému moři. Ovládl Terst, oblast Pordenone, Veronu, Traviso i území Aquilejského patriarchátu. Byl přesvědčen, že jeho úspěchy jej opravňují ucházet se i o tehdy právě uvolněný titul císaře Svaté říše římské. O udělení tohoto titulu rozhodovali volitelé, takzvaní kurfiřti, z nichž jedním byl český král, takže svůj hlas měl Přemysl jistý, a věřil, že jeho síla bude ostatním volitelům imponovat. Pravdou byl však opak. Kurfiřti, německá knížata a biskupové, nestáli o silného císaře. Když došlo k volbě, Přemysla vůbec nepozvali a místo něho sami zvolili tehdy málo známého hraběte Rudolfa I. Habsburského.


Láska a smrt píší dějiny


Dlouhodobým Přemyslovým problémem byla bezdětnost jeho manželství s Markétou Babenberskou. Český trůn neměl dědice a královnin věk neskýtal naději, že by se tato věc mohla změnit. Roku 1262 se Přemyslovým diplomatům podařilo přesvědčit papeže Urbana IV., aby sňatek anuloval, a Přemysl se znovu oženil. Aby upevnil nově uzavřený mír s uherským králem Bélou, vzal si jeho mladičkou vnučku Kunhutu, s níž měl později syna Václava. Kouzlu této sedmnáctileté dívky Přemysl docela propadl. Mladá královna nicméně prokazovala své sympatie nejen jemu, ale také vůdci mocného českého rodu Vítkovců, kavalírskému Záviši z Falkenštejna, který si tím vysloužil královu hlubokou nenávist. Žárlivost, spojená se snahou omezit přílišnou moc šlechty, vedla pak krále k tomu, že začal Vítkovcům odebírat svěřené úřady a propůjčené majetky. Nepřátelství, které tím vyvolal, se proti němu obrátilo ve chvíli jeho posledního osudového zápasu.

Památník bitvy na Moravském poli


Padl král a padla hráz


Když se Přemysl dozvěděl o zvolení Rudolfa I. císařem, volbu neuznal a vyhlásil mu válku. V rozhodujícím střetu bylo ovšem Přemyslovo vojsko citelně oslabeno, jednak přechodem rakouské šlechty na Rudolfovu stranu, a jednak neúčastí jihočeských Vítkovců, kteří kvůli svým sporům s králem vyhlásili neutralitu. Zoufalý Přemysl napsal žádost o pomoc do Polska. Ačkoli měl řadu politických a kulturních vazeb na německé prostředí, apeloval ve svém listě Polákům na společné slovanství i obavy z germánské rozpínavosti ohrožující stejnou měrou Čechy i Polsko. Reakce na toto jeho volání byla však slabá. V předvečer bitvy prý navštívil Přemysla ve válečném stanu Záviš a nabízel, že Vítkovci dorazí, vrátí-li jim král jejich úřady a zabavené statky. Přemysl to odmítl jako vydírání. Druhého dne tedy Vítkovci na Moravském poli chyběli. Během boje samotného navíc došlo v českém vojsku ke zmatku, když byl přesun jízdních oddílů Miloty z Dědic ostatními bojovníky považován za útěk z bojiště. Přemysl byl poražen, zajat a zcela nerytířsky zavražděn. Jeho říše se rozpadla a Čechy samotné byly na čas okupovány vojskem braniborského vévody, jež si počínalo tak, že do českého folkloru vešlo rčení „Zle matičko zle, Braniboři zde!“


I tuto krizi ovšem český stát překonal a o sto let později ho vidíme na vrcholu kulturního a ekonomického rozvoje pod vládou Přemyslova pravnuka Karla IV. Z jeho rozkazu bylo tehdy místo Přemyslova posledního odpočinku v pražské katedrále opatřeno náhrobkem, na němž dovedné dláto Petra Parléře vytesalo sochu hrdinského krále pro věčnou paměť.


Nám i budoucím.


Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.