Jak pojistit národní obrození

Narodil se jako Němec, zemřel jako Čech. Přesto, že se celý svůj dospělý život téměř bezvýsledně pokoušel naučit česky. První starosta Sokola – Jindřich Fügner.


Jindřich (původně Heinrich Anton) Fügner nebyl jen prvním starostou prvního ryze českého tělocvičného spolku. Tento finančně i společensky úspěšný muž byl i štědrým mecenášem, zakladatelem české sněmovní těsnopisecké kanceláře, majitelem ve své době jedné z nejrozsáhlejších pražských soukromých knihoven a také upřímným českým vlastencem.

Jindřich Fügner


Narodil se v Praze 10. září 1822 jako jedno z pěti dětí úspěšného pražského obchodníka s látkami. Od dětství jej obklopovalo německé prostředí. Chodil do německého gymnázia, v patnácti letech však na přání svého otce studium přerušil a přešel do německého kupeckého učení, aby mohl převzít rodinný velkoobchod s látkami. Po vyučení si odjel doplnit znalosti do Terstu, kde se naučil italsky, později procestoval Anglii, Německo, Francii, Belgii a Holandsko. Zaujala ho činnost evropských pojišťovacích ústavů. Zatoužil podnikat v tomto oboru, ale jako zdárný syn svého otce poslechl. Začal pracovat v jeho pražském velkoobchodě a v roce 1849, po odchodu otce na odpočinek, jej zcela převzal.


Samouk


Jindřich Fügner cítil nedostatky ve všeobecném vzdělání, jehož v kupeckém učení nemohl dosáhnout. Znalosti si doplňoval samostudiem. Postupně shromáždil bohatou knihovnu, kterou pražští intelektuálové velmi oceňovali. Jako milovník hudby (sám byl žákem vynikajícího varhaníka a skladatele Karla Františka Píče) si mohl díky svému finančnímu zázemí zakoupit i rozsáhlou sbírku hudebnin, zejména díla Bachova, Beethovenova, Mozartova a Rossiniho.

Jindřich Fügner se svým zetěm Miroslavem Tyršem


S orientací v získaných vědomostech mu pomáhal vysokoškolský učitel Antonín Springer. Fügner si velmi vážil přítelova vzdělání a díky jeho vlivu se v něm začalo probouzet české národní cítění. K jeho vlastenectví možná přispěl i velký obdiv k Giuseppe Garibaldimu a jeho národnímu boji. Springerovi však rakouské úřady neumožnily habilitaci, proto na počátku padesátých let 19. století přijal profesoru dějin umění v Bonnu. Jeho poněmčením vzájemné přátelství skončilo. Tou dobou již byl Fügner v české vlastenecké společnosti znám natolik, že nepotřeboval Springerův doprovod ani doporučení. Začal se učit česky, ale na rozdíl od italštiny a angličtiny – a samozřejmě němčiny – mu tento jazyk působil značné potíže. Do konce svého života psal dopisy pouze německy a česky hovořil jen s obtížemi.


V září 1853 se oženil s Kateřinou Tureckou, dcerou hospodářského rady kněžny Dietrichsteinové a člena městské rady, v jehož náplní byla péče o městské sady (např. pražské Letenské sady a park na Karlově náměstí byly budovány podle jeho návrhu). O rok později se manželům narodila dcera Renáta, pojmenovaná podle oblíbeného Fügnerova filozofa Reného (Renatus) Descarta. Do rodiny začali docházet učitelé českého jazyka. Kateřina spisovnou češtinu ovládla (i díky předchozím letním pobytům na českém venkově) během jednoho roku, malá Renáta mluvila stejně dobře česky jako německy. Jejímu otci se to přes veškerou snahu do konce života nepodařilo, a tak s dcerou hovořil i psal takřka výhradně německy.


Jindřich Fügner byl ve svém obchodě velmi úspěšný a finanční situace jeho rodiny byla naprosto uspokojivá, přesto v roce 1855 podnik opustil, aby si splnil pojišťovnický sen z mládí. Na přímluvu svého švagra, státního sekretáře Josefa Alexandra Helferta, převzal pražskou filiálku italské pojišťovací společnosti Nuova Societa d´Assicurazioni. Původně skromná pobočka se třemi zaměstnanci se pod jeho vedením během příštích pěti let změnila na nejvíce se rozrůstající pojišťovací společnost v Rakousku, zaměstnávající více než 800 venkovských agentů a 35 pražských úředníků.

Sokolovna postavená J. Fügnerem


Mecenáš


Fügner byl velmi činný v pražském kulturním, hospodářském, společenském i politickém životě. Účastnil se práce ve výboru pražské varhanické školy, v níž motivoval nadané a pilné žáky finančními odměnami (pro tuto školu zakoupil mimo jiné kompletní vydání Bachových skladeb). Byl rovněž členem Obchodní komory, ředitelem České průmyslové tržnice, jedním z tvůrců stanov Hypoteční banky a jedním z jejích neplacených ředitelů. V roce 1861 byl zvolen do pražského zastupitelstva, od roku 1862 zasedal ve výboru Sboru pro postavení Národního divadla.


Manželé Fügnerovi se v roce 1861 zapojili do velké vlastenecké akce na pomoc osiřelé dceři Karla Havlíčka Borovského Zdence. „Sbor památky Havlíčkovy“ zorganizoval národní loterii, která měla, především Fügnerovou zásluhou, velký finanční úspěch.


Dovedl odhadnout význam moderního těsnopisu, angažoval se v založení Jednoty těsnopisecké a v listopadu 1859 byl zvolen jejím prvním předsedou. Věnoval finanční obnos na vypsání soutěže o nejlepší překlad Gabelsbergerovy soustavy do češtiny (první „českoslovanská rychlotěsnopisná soustava“ byla nevyhovující). Jeho zásluhou se úředníci učili stenografovat, přičemž prvními v Praze, kdo povinně při své práci používali těsnopis, byli samozřejmě zaměstnanci pojišťovny Nuova. Fügner založil a řídil sněmovní těsnopiseckou kancelář, a když byl v dubnu 1861 v Praze po 241 letech obnoven zemský sněm, bylo díky němu možné celé jednání stenografovat.


Sokol


V roce 1860 se seznámil s Miroslavem Tyršem, jenž si chodil půjčovat knihy z jeho bohaté knihovny. Když v únoru 1862 Tyrš s bratry Grégrovými svolali ustavující valnou hromadu Tělocvičné jednoty pražské (o dva roky později přejmenovanou na Sokol pražský), byl Jindřich Fügner jednomyslně zvolen jejím starostou. Po váhání kvůli své nedostatečné znalosti češtiny nakonec funkci přijal, protože i pro představitele českého národního života byla němčina druhou mateřštinou. Navíc Miroslav Tyrš mu dopisy a projevy překládal do češtiny.


Sokolu pražskému Fügner zcela zasvětil ony necelé čtyři roky života, které mu na této zemi zbývaly. Díky šťastné volbě hlavy spolku Sokol přesáhl hranice pouhé tělocvičné jednoty. Fügner jej totiž dokázal postavit do čela české společnosti a vtisknout mu mravní a vlasteneckou tvář. Angažoval Josefa Mánesa k vytvoření návrhu sokolského stejnokroje i praporu. Díky němu bylo národní poslání Sokola od samého počátku spojeno s přísným nadstranictvím, a to nejen pro obavy z represí či rozpuštění Sokola rakouskými úřady –apolitičnost rovněž bránila možnému politickému hašteření členů jednoty.

Tyrš promlouvá na Fügnerově pohřbu, který se stal svého druhu manifestací


Jindřich Fügner nevěnoval tělocvičné jednotě pouze svůj čas. Jelikož měl Sokol pražský časté problémy s pronájmem vhodného sálu ke cvičení, starosta se rozhodl, že peníze ušetřené při koupi statku, kam by se s rodinou přestěhoval, věnuje na stavbu budovy s tělocvičnou, která bude pronajata výhradně Sokolu. 3. července 1863 se začalo za pomoci členů jednoty na zakoupeném pozemku na Novém Městě kopat a 9. prosince téhož roku se již konalo první slavnostní cvičení v nově postaveném sále. Na vlastní náklady 60 000 zlatých tak dal Jindřich Fügner postavit jednu z největších a nejvybavenějších tělocvičen své doby v Evropě, která je funkční do dnešních dnů. V sokolovně byl i pohodlný moderní byt pro starostovu rodinu, kam se následujícího roku přestěhovala. Kvůli stavbě se musel zadlužit, protože disponoval pouze částkou 20 000 zlatých, v té době se mu však finančně dařilo a nebyl dluhy znepokojen.


Čech


V době založení Sokola byla pojišťovna Nuova po Čechách velmi rozšířená a zisk z pojistek vedení v Terstu samozřejmě velmi kladně hodnotilo. S proplácením škod si ale dávalo na čas a svědomitý Fügner často vyplácel pojistné ze svých soukromých prostředků v obavě, že zpoždění bude vyčítáno jemu jako řediteli pojišťovny. V roce 1864, po devíti letech práce v tomto ústavu a vleklých nedorozuměních s vedením, Fügner Nuovu definitivně opustil. Přišel tím o velké částky, které vyplácel českým pojištěncům a které za svého života už nedostal zpět. Zůstal bez příjmu a jeho rodina se ocitla v existenčních potížích.


Možná i následkem psychického tlaku a finančních starostí se jeho tělo nedokázalo následující rok vyrovnat s původně banálním nachlazením a zánětem kůže a 15. listopadu 1865 tento vzdělaný vlastenec v pouhých čtyřiceti třech letech zemřel. O mohutném, několikahodinovém smutečním průvodu, ve kterém defilovali zástupci veřejného, politického a společenského života i mnohých mimopražských sokolských jednot hovoří dobový tisk: „Praha mluví opět o slavném pohřbu. Šla opět za rakví muže nenahraditelného, vůbec ctěného a milovaného – za rakví Čecha…


Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.