Jak se ve Zlatém slavíku nešvindlovalo (a nešvindluje)

Jen co se v šedesátých letech trampská muzika naplno rozjela, přišel úder pěstí do nosu. I když na počátku sedmdesátých let to ještě tak nevypadalo...


Přelomovým okamžikem byla osudová invaze z 21. srpna 1968. Mnoho trampů emigrovalo do všech koutů světa. Z těch tisíců osad, snad z každé, pár kamarádů odešlo do zahraničí. Z naší skupiny emigrovala známá trampská osobnost „George“ Jiří Fallada. Ve svém repertoáru mělo i naše K.T.O. řadu jeho písniček, jako Nelly Blay, River Boat, Vlak půlnoční, Je sobota, Jaro na Aljašce nebo Buráky.

Koncert K.T.O. v 70 letech, první zleva František Hacker


Trampské písně, staré i nové, ale stále ještě zněly. Setrvačnost šedesátých let i nadále pokračovala. Kamarádi z Ústí nad Labem přišli s novou celotrampskou akcí jménem PORTA. Účastníky byli kromě trampských interpretů také countrysté s bluegrassovým zaměřením. Náš Petr Třebický měl skupinu Bluegrass hopers a jezdili na faru u Ústí na hudební sleziny. Odchodem jejích členů do emigrace sice kapela zanikla, ale později z ní vznikla skupina Fešáci.


Výraznou trampskou osobností v Ústí nad Labem byl „Kapitán Kid,“ jeden z iniciátorů zařazení tradiční trampské písně do programu Porty. Znali jsme se z padesátých let. To ještě žil v Praze a v hospodě U Tučků jsme zpívali s naší partou zvanou Půlnoc, nebo s Evou Olmerovou. Hlavním organizátorem byl Tony Koukal a hrávala tam i řada autorů písniček. Nejraděj jsem měl ty „Čárlikovy“, což byl Karel Fleichsleber. Kolem roku šedesát udělal Kid známou „Jenoféfu,“ a později následovala celá řada písníček a řada knížek. Až do roku 1971 měly ještě rozhlas, televize i Supraphon s Pantonem relativně volné ruce.


V Supraphonu vyšla LP deska Mottlových písní Ztracenka zpívá a album písní E. Fořta Jezero dřímá. Na obou jsme ještě hráli coby Trio K.T.O. Píseň „Ve strážním koši“. To jsme ještě směli hrát v rádiu a televizi, v časopisech jsme měli občas dokonce titulní stránky. Já a Morava jsme mysleli, že budeme mít větší svobodu, když odejdeme ze zaměstnání na „volnou nohu“, protože počet našich vystoupení narůstal, a o živobytí jsme tedy starost neměli.

Druhé album Country Beatu Jiřího Brabce vydané v roce 1970


Jenomže náš banjista byl starší, zkušenější a v zaměstnání, kde měl lehy, radši zůstal. Tak jsme od roku 1970 hráli v novém (už country) složení. Natočili jsme u Pantonu dvě country alba, která manželka našeho textaře Ronalda Krause, pracující na americké ambasádě, poslala jejich kurýrní poštou do USA. Stejnou cestou pak přišlo pro K.T.O. pozvání na světový country festival do Nashville, kde jsme v pozdějších letech naši republiku čtyřikrát reprezentovali.


Počátkem sedmdesátých let se do popředí dostávaly nové trampské kapely. Prosazovala se pardubická Stopa nebo Medvědi, začínali brněnští Roveři, Karabina, Ontário či Kamelot Romana Horkého. V Praze se objevil Pacifik Tonyho Linharta, Hoboes bratří Rivolů nebo Scarabeus a jihočeští Smolaři s Frantou Procházkou. A konečně také také Samson Lenk s Huberťákem a jejich Hop Trop, Honza a Franta Nedvědové a jejich Toronto, nebo Berdychova Modrá Kotva z Chebu. Z mnoha kamarádů nemohu opomenout třeba skupinu 20. Míle s autorem písní Ivanem Jozífkem.

Album Greenhorns z roku 1971


Do trampského hudebního dění stále více pronikala americká country a její instrumentální a nástrojové prvky. Počínaje kamarádem Jirkou Grossmanem, který působil původně v trampské skupině Démoni z Ratibořic. Dnes ho však známe především jako nezapomenutelného autora a interpreta písniček v doprovodu Country Beatu Jiřího Brabce, například Své banjo odhazuji v dál, a skvělého herce v divadle Semafor. Bohužel velmi předčasně odešel do muzikantského nebe.


Kromě Grenhornů, Rangers, K.T.O. nebo Mustangů přicházely party jako White Star, Marko Čermáka, který byl naším prvním pětistrunným banjistou a hráčem na mandolínu. Zpočátku, což málokdo ví, s nimi hrával i Ivan Mládek. Ivan také v 60. letech hrál s námi v K.T.O. a nějaký čas u Mustangů, než si založil svůj pověstný Banjoband.


V Brně se objevili Poutníci s Robertem Křesťanem a bratry Malinovými, zatímco bratři Jahodové hráli bluegrass v divadle Karla Hackera, mého kobyliského strýce. To divadlo přejmenovali komunisté na Jiskru. V Kobylisích byla také slavná trampská parta POLÁR, ve které jsem měl bratrance a sestřenici. Počátkem 70. let začínali také Čvančarovi Taxmeni (Krajánci).

Skupina White Stars. S banjem Marko Čermák, vedle něho Mirek Hoffmann, s mandolínou Ivan Mládek a s foukací harmonikou Tomáš Linka


Komunistickou taktiku jsme ovšem těžce podcenili, protože jsme si měli myslet, že když si nebudeme moc vyskakovat a zapomeneme na přítomnost okupačních vojsk, která nějak zapomněla odejít, budeme moci pokračovat v dosavadních intencích. Ta manipulantská taktika začala někdy v roce 1972. Všechno, co pro nás bylo normální, se měnilo na jejich normalizační.


Ukázalo se, jak těžce jsme podcenili vynálezce utahování šroubů. Začínala platit pravidla, že kdo chce nadále prosperovat, tak nejlépe, když obviní některého kolegu z nějakého protisocialistického přečinu. Vznikla komise, která musela obdržet šest kopií každého nového textu písničky, aby posoudila její nezávadnost. Dosavadní písničky se stávaly důvodem k potrestání.


Takže, když Karel Gott s Waldou Matuškou natáčeli ten slavný duet pro silvestrovský pořad a zpívali si ve směsi písničky toho druhého, přišel normalizační soudruh ředitel televizní zábavy Vladimír Dvořák a řekl, že Gott nemůže zpívat, že je „rošťák a špína a nátura líná“. Autor textu Ivo Fischer tu část několikrát upravil, až nakonec se naštval a naschvál místo toho napsal: „Jsem entuziasta typ kladný a basta“. To se Dvořákovi kupodivu líbilo a Karel Gott to tak nazpíval.

Singl skupiny Mustangové s písněmi Aljaška a Buráky z roku 1970


My jsme zase místo Záhadnej jak v Proudech svatej Jan museli nazpívat Záhadnej jak známej Kukluxlan! Pěkně blbé ale za normalizace normální. V roce 1972 nás šéfredaktorka Mladého světa Olga Čermáková zakázala. Protože v té době s námi začal zpívat Waldemar Matuška, spadl ve Zlatém slavíku o mnoho míst, stejně jako předchozí vítězka Marta Kubišová, která se tam nakonec neobjevila vůbec! Dnes soudruzi tvrdí, že se nešvindlovalo. Ten náš zákaz v tisku platil až do listopadu 1989.


Pro všechny muzikanty a zpěváky nařídili takzvané rekvalifikační zkoušky. Museli je absolvovat třeba i Settleři po svém více než čtyřicetiletém působení. Trampská Porta přešla pod kontrolu KSČ vykonávanou přes SSM. Staré trampské písně byly označeny za buržoazní přežitek a každou novou skladbu schvalovala komise. Tradiční trampské písničky to ale přežily na slezinách a na osadách. A větší potlachy, které byly často rozháněny, se konaly potajmu a často na hodně odlehlých místech. KTO a celá řada dalších trampských skupin měla zákaz v televizi a v rozhlase. Jenže – co je dobré, si nakonec lidi uchovají bez ohledu na právě vládnoucí moc. A tak je to pořád.

Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.