Jde nám o krk

Proč jsme v mezinárodní organizaci, která nás vysává, bere nám státní suverenitu a činí z nás protektorát Německa? A smíme, nebo nesmíme z ní odejít?


Již od konce šedesátých let připravovaný pád bipolárního světa dospěl ke svému naplnění až o dvacet roků později. Ukázková spolupráce sovětských a amerických tajných služeb způsobila dominový pád evropských států „socialistického společenství“, a nakonec i Sovětského svazu. Ještě předtím stačil Michail Gorbačov dát souhlas se „sjednocením Německa“ – tedy se zásadní revizí výsledků Druhé světové války. Zděšená britská premiérka Margaret Thatcherová to označila za počátek „Čtvrté říše“. Nemýlila se. Brzy poté vznikla Evropská unie. Formálně jsme se členy „velkoněmecké Evropy“ stali však až o deset roků později. Nebylo, jak tomu zabránit. Proč?

Nejméně jedna současná dospělá generace si již nepamatuje, že Česká republika někdy byla samostatný stát. Je to velmi podobné mé generaci, která se narodila do světa po únoru 1948. S prvními vjemy ze společnosti – zvláště poté, co nastoupila do školy – měla za nezměnitelné a odvěké všeprostupující všudypřítomné heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy!“

Až osmašedesátý tím „axiomem“ (pravdou, která se dále nedokazuje) od základů otřásl.


Rázem učinil srozumitelné postupně vnímané a s lety zesilující „protistátní řeči“ mnoha dospělých, kteří věřili v „návrat svobody“. Teprve Sověty vedená invaze, která zastavila Pražské jaro, znamenala definitivní probuzení. Najednou jsme si uvědomili, že naše země není suverénní – a nebyla ani předtím. A že právě z toho plynou všechna omezení – cenzurou či hospodářskými problémy počínaje a třeba nemožností volného cestování konče.


Způsobilo to však zase jinou deformaci: Představa, že „za ostnatým drátem“ je úchvatný svobodný a prosperující svět, se stala novým axiomem. Jenže s pravdami, které se dále nemusejí (či dokonce nesmějí) prověřovat a dokazovat, je to vždycky zrádné. Téměř jsme si proto nevšimli, že výbuch z osmašedesátého se netýkal jen nás. Že proběhl i na bájném Západě. A že ač byl formálně také poražen (od pařížských barikád, přes americké hnutí proti vietnamské válce či evropská protiválečná hnutí obecně), zůstal v hlavách mladých jako v koze. A že právě je využije (a zneužije) formující se elita Nového světového řádu k vytvoření světa, na nějž dnes zíráme.


Vynález zkázy


V sedmdesátých jsme se smáli Brzezinského teorii konvergence, která předvídala, že oba systémy – kapitalistický a komunistický – se budou sbližovat, až se nakonec prolnou. Přičemž si prý každý vezme z toho druhého to nejlepší: kapitalistickou výkonnost a „komunistickou“ sociální ohleduplnost.

Nejpozději s počátkem jedenadvacátého století k tomu skutečně došlo. Jen s tím (logickým) rozdílem, že oba systémy pochopitelně jeden od druhého převzaly to nejhorší. Kapitalismus přestal být výkonný, prosperující a nezatížený ideologiemi. Místo třídní nenávisti nenávist rasová (tentokrát pro změnu obrácená proti bělochům). Povinná „tolerance“ ke všemu deviantnímu (sexualitou počínaje). Avšak nulová tolerance pro odlišné či kritické názory – včetně profesní a společenské likvidace jejich nositelů. Místo svobodných voleb fraška plná podvodů.


Ten největší stál na počátku konce: Pád „Dvojčat“ v New Yorku údajným útokem letadel odcizených islámskými teroristy (prý vedenými Bin Ladinem, ještě donedávno agentem CIA).


Pak už to šlo rychle. Rána za ranou. Až konečně vytvořili svou vlastní (ale v zásadě docela klasickou) verzi komunistické Utopie: Svět bez peněz, peníze bez práce (nepodmíněná mzda), konec států a historických národů. Postupné „omezení“ lidstva na „zlatou miliardu“, která bude docela dostatečná k „obsluze“ revolučních elit. To vše prostřednictvím boje proti vymyšlenému neexistujícímu nepříteli, jenž je o to zákeřnější, že je neviditelný (a nedokazatelný). Jmenuje se klimatická změna (dříve globální oteplování) v důsledku sodovkového plynu (CO2) údajně produkovaného lidskou činností (absolutní většina ho vzniká v oceánech).


Aby takovou zjevnou hloupost bylo možné masově rozšířit, bylo třeba vytvořit v podstatě monopol na hlavní média, přímo či přes různá „kolena“ v rukou rozhodujících celoplanetárních (globálních) hráčů. Teprve pak bylo možné aplikovat „útočnou zbraň“, která natolik vyděsí a deprimuje stamilióny, aby mlčky přijaly další a další omezení občanských svobod: nakonec i covid-19 a dobrovolně povinné očkování mixem jedů. Vynález zkázy, jaký nenapadl ani otce a zakladatele sci-fi žánru Julese Verna, už druhý rok bombarduje svět.


Jenže


Jenže aby tohle všechno bylo možné, bylo nejprve nutné zabránit vlivu „většin“ na věci veřejné. A protože demokracie (lidovláda) je alespoň teoreticky možná jen v relativně homogenním společenství vycházejícím ze společných tradic, historie a „genetické“ paměti, zaměřili se architekti Utopie nejprve na likvidaci historických států a národů. Jen uvnitř suverénního státu je totiž možné, aby lidé „dosáhli“ na své zástupce, kteří v zákonodárných sborech tvoří pravidla pro jejich společný život.

Tak vznikla myšlenka (a posléze praxe) Evropské unie. Jako první ji chtěl prosadit tanky Adolf Hitler, ale vzhledem ke svým osobním démonům se svým sponzorům vymkl z rukou, a byl rozprášen spolu s Německem. Když už se blížil konec Třetí říše, začali jeho „umírnění“ blízcí spolupracovníci (včetně některých ministrů, kteří kupodivu po válce nebyli souzeni) přebírat iniciativu.


Plán se vyloupl nepříliš dlouho po pádu Berlína. Za pomoci amerických peněz se z Německa brzy opět stala rozhodující evropská velmoc. Výhoda byla v tom, že tentokrát bezprostředně závislá na USA (kromě sovětské okupační zóny, pozdější NDR): Američané Německu nadiktovali ústavu včetně tajného dodatku podle něhož každý zvolený kancléř musí být schválen ve Washingtonu. Teď měli k dispozici německou disciplínu a frustrovaný národ vděčný za záchranu. Tak vznikl v roce 1951 základ pozdější EU – Evropské společenství uhlí a ocele. O dalších sedm let později k němu přistoupily další západoevropské státy – a bylo na světě Evropské hospodářské společenství (EHS). Přes drobné peripetie přestálo celou studenou válku. Ale vše už bylo natolik připraveno, aby vzápětí po rozpadu Sovětské svazu a celého jeho evropského bloku mohla hned v roce 1993 vzniknout Evropská unie (Maastrichtská smlouva). Ta už nastavila novou proceduru přijímání předpisů, spolurozhodování, zavedla nové politiky a institut občanství EU. Cesta k superstátu, k ovládnutí Evropy z jediného centra (formálně Brusel, fakticky Berlín) byla otevřena. Vždyť Německo bylo opět „sjednoceno“, nic tedy vzniku Čtvrté říše už nebránilo. Zbývalo jen dotlačit do „říše“ bývalé sovětské satelity – a Hitlerův sen o „integrované Evropě“ pod německým protektorátním vůdcovstvím mohl být bez tanků dokončen.


Nejprve muselo být NATO

To ovšem potřebovalo punc „dobrovolnosti“. Souhlasu občanů (něco jako chtěl Adolf pro „legalizaci“ Anschlussu Rakouska). Kdyby s tím přišli hned v prvních letech po převratu, kdy ještě znělo Havlovo mystifikační heslo „Zpátky do Evropy“ (jako bychom se z ní někdy odstěhovali), asi by to bylo snadné. Jenže jednak EU vznikla až v roce 1993 (současně s rozpadem československé federace), jednak nás nejprve potřebovali dostat do NATO. Bylo zásadně důležité, abychom nejprve ztratili jeden ze základních atributů suverénního státu – armádu ovládanou volenými zástupci a vládou – a teprve pak i ostatní znaky samostatnosti.


To ovšem nebylo tak jednoduché. Na straně jedné zde byl slib Gorbačovovi (když vydal NDR ke „sjednocení“), že se NATO nebude rozšiřovat o bývalé členy Varšavské smlouvy, A i když byl v té době již Gorbačov „politická mrtvola“ a na místo ruského prezidenta byl dosazen opilec Jelcin, jenž splnil hlavní zadání svých západních protektorů – rozpad Sovětského svazu – ruská armáda zůstávala ostražitá.


Západ vycházel z předpokladu, že Jelcin mu otevře dveře ke drancování obrovitého ruského nerostného bohatství, čímž fakticky udělá z Ruska protektorát Spojených států, takže na „dobytém území“ (jaderné mocnosti, bez jediného výstřelu!) bude dokonce možné připojit k NATO i Rusko, a tím dokončit jeho kolonizaci.

Jenže slábnoucí Jelcin začal narážet na odpor v ozbrojených silách i vzpamatovávající se tajné službě – tedy té části, která se na „řízené porážce“ své vlastní země nepodílela a jež nakonec „vyprodukovala“ Vladimíra Putina. Proto Spojené státy rozhodly o urychleném vstupu Polska, Maďarska a České republiky do Aliance – ještě před koncem století.


Došlo k tomu 12. března roku 1999 – a již o několik dní později (za premiéra Miloše Zemana) jsme se stali poprvé v naší historii agresorem: podíleli jsme se na přepadení, bombardování a dobytí Srbska.


Podivné referendum


Vstoupili jsme do NATO, aniž Václav Havel dovolil, aby se k tomu konalo referendum. Již v dubnu 1997 prohlásil, že referendum je zbytečné, a tvrdil, že žádná z kandidátských zemí jej nepořádá. Vědomá lež. Například Maďaři jej uspořádali (dopadlo kladně). U nás to ale bylo jiné. Deset let poté na tento okamžik vzpomínal V. Havel v České televizi:


„Vybavím si, že to vůbec nebylo jednoduché. Kdyby tehdy bývalo referendum, neprošlo by to. … Kdybychom nebyli přijati do NATO, nejsme v Evropské unii. … Vzpomínám si na typicky zemanovsky veselý výrok, když říkal, že k tomu dává souhlas jen z gentlemanství kvůli mně. Nebyla k tomu velká chuť v politických stranách.“


Pak už to šlo snadno. Odpálením budov na Manhattanu 11. září 2001 navíc vznikla úplně nová mezinárodní situace. Ke vstupu do unie sice podle jejích pravidel referendum být vypsáno muselo, ale „zmáknout“ to falešnými sliby už byla maličkost. V roce 2003 přišlo k lidovému hlasování jen něco těsně nad 40 % oprávněných voličů, z nichž 77 % se vstupem do EU souhlasilo.


Mimochodem – bylo to úplně jedno. Pro toto referendum byl totiž vydán speciální ad hoc ústavní zákon č. 515/2002 Sb.[1] A teď pozor: Podle něho byl výsledek referenda pro státní moc závazný – jen v případě pozitivního výsledku! To znamená, že pokud by nastal případ, že jednostranná obludná mediální a politická kampaň neuspěla – a občané by jí nějakým zázrakem nepodlehli, a hlasovali proti – nic by to neznamenalo. Parlament totiž již předtím vstup odsouhlasil.


Protektorát, nikoli „unie“


Vstoupili jsme ovšem do úplně jiné unie, než do jaké v první polovině devadesátých podával přihlášku premiér Václav Klaus. Během té dekády totiž proběhlo několik „úprav“ zakládacích smluv, z nichž nejdůležitější byla ta z Nice (2001). Ta změnila podstatu. Zajistila, aby německo-francouzský tandem Čtvrtou říši plně ovládl. Do té doby bylo možné, aby každá z členských zemí měla právo zablokovat vetem nařízení, s nímž nesouhlasí. Nicejská „smlouva“ (na jejímž vzniku jsme se ještě nesměli účastnit) zavedla rozhodování takzvanou kvalifikovanou většinou. Od té chvíle stačí souhlas 55 % členských států, které zastupují alespoň 62 % obyvatelstva EU.

Definitivní ránu zdání, že EU je „mezinárodní organice“ – nikoli „superstát“, v němž historické státy a národy (převálcované později řízenými „migračními vlnami“) zaniknou, dala nakonec Lisabonská smlouva. Podvod na kolečkách. Nahradila „ústavu“, kterou měla již fakticky existující Čtvrtá říše vzniknout i formálně. Jenže ji odmítli v referendu občané ve Francii a Nizozemsku. Obvyklá metoda, že výsledek referenda se nevezme na vědomí, následuje nátlak, sliby a výhrůžky spojené s mediální megakampaní (obvyklé v irském případě) nešlo vzhledem k Francii použít.


Kancléřka Merkelová tedy nechala přelakovat její desky a vyjmout z ní některé detaily (zmizela například hymna i vlajka, takže oba „symboly“ jsou dnes používány neoprávněně) – a předložila ji opět (2009) k ratifikaci. Tentokrát však už jen zmanipulovaným parlamentům členských států, nikoli občanům. Referendum o změnách zakládacích smluv bylo z procesu schvalování definitivně vyřazeno.


Osamělý heroický boj prezidenta Klause, který odmítal Lisabonskou smlouvu ratifikovat, neměl šanci. Nejprve mu vrazila kudlu do zad Topolánkova ODS, která zařídila schválení smlouvy v parlamentu – a pak na prezidenta útočila, aby ji podepsal. Klaus se odvolal k ústavnímu soudu, protože smlouva definitivně brala ČR suverenitu – deklarovanou v ústavě. Soud se však jeho podáním ani nezabýval. Předseda Rychetský se pár dní před vyhlášením nálezu sešel s německým velvyslancem a dostal „noty“ – a podle nich „rozhodl“.


Zůstat, nebo odejít?


Tuto prostou otázku (nemluvě o dopovědi na ni) si dnes vůbec nesmíme položit. Zvláště poté, co uspěla v Británii, kde lidové hlasování rozhodlo z bruselské pasti odejít. Kdo ji dnes (nejen) na naší politické scéně zvedne, je okamžitě označen za extrémistu. V ústavě sice referendum zakotveno máme – ale téměř třicet let po jejím přijetí stále neexistuje zákon, který by jeho konání umožnil. Ten jediný – kvůli vstupu do EU – byl jednorázový (a jak jsme viděli jen formální). Pokusy Okamurovy SPD, Trikolóry a komunistů (v právě doslouživší sněmovně) zablokovali „Bruselané“ z ostatních parlamentních stran. A pokud vůbec připustili na toto téma diskusi, pak jen v tom smyslu, že referendum by nebylo možné vyhlásit k odchodu země z EU. Sněmovna současná je v tomto smyslu zabetonovaná úplně.


Nechají na nás valit všechny bruselské šílenosti – včetně sebevražedných hospodářských důsledků „Zeleného údělu“ a energetické bídy, která lidi ožebračí. Nestačí, že jsme již natolik napojeni na Německo, že mnozí o nás mluví jako o „sedmnácté spolkové zemi“ (eufemický výraz pro někdejší protektorát Böhmen und Mähren při první nezdařené „integraci Evropy“). Migrační „toky“ se brzy stanou i u nás „běžnou realitou“ – právě tak, jako se stal prakticky bez většího odporu vakcinační diktát. Parlament odhlasuje manželství pro homosexuály, brzy se již ani u nás (jako v některých severských zemích) nebude mluvit o mámě a tátovi, ale rodiči 1 a 2. Šlo by ještě dlouho vyjmenovávat, co nás čeká a nemine – pokud se ze zničujícího drtivého německého (tzv. bruselského) „obětí“ nevymaníme.

Čekal by nás v takovém případě „pád“, jak straší zdejší bruselská pátá kolona? Naprosto ne. Ani hospodářsky, ani významem, ba právě naopak. Německo by nadále nutně potřebovalo naše silnice pro vývozy na východ a jih Evropy. Stejně jako naši energetickou soustavu. Jen bychom se nemuseli nikoho ptát, zda smíme postavit další bloky jaderných elektráren. A tak by to bylo se vším. Vzhledem k našemu „strategickému“ postavení uprostřed Evropy by nás „Západ“ potřeboval víc než my jej.


Jak ale na to, když v současnosti mocenské páky vlastní unijní kolaboranti? Když již připravují úpravy volebního systému (například korespondenční hlasování), aby to tak mohli manipulovat „navždy“ (znovu a znovu se opakující přesvědčení diktátorů, že něco lidského může být „na věčné časy“). Když dorůstá generace „mileniálů“, kteří si už ani život mimo unii neumějí představit?


Jistěže na svůj omyl přijdou – právě tak jako my, narození do „komunismu“. Krize, která je na dosah, možná rozhodne dříve, než čekáme. Pokud se EU vnitřními tlaky rozpadne, nebude o čem mluvit. Ale pro případ, že se to v dohledné době nestane, je dobré být připraven. Příště si tedy projdeme praktické kroky, které jsou nezbytné k našemu osvobození – a následnému životu ve skutečné prosperitě.


Dopředu prozradím, že je to daleko snazší, než se mnohým zdá. A není to nic teoretického. Našemu státu a jeho historickým národům jde, jako tak často v naší historii, opět doslova o krk.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době).