Je věda obětí demokracie?

Politici, komentátoři, novináři a další experti ztrácejí důvěru příslušníků nižších tříd. Pro stále více lidí to už nejsou průvodci složitým světem, ale zlovolní lháři, kteří své vědění používají jako zbraň proti těm dole. Jenže tato rostoucí nedůvěra (dle mého soudu zcela oprávněná) začíná zasahovat i empirickou vědu jako celek.

Historicky známe dva různé vzorce chování nižších tříd. Buď se snaží i oni získat přístup k odpíranému vědění, což vede k nějaké formě demokratizace, nebo začnou vědění nenávidět a snaží se je zničit, což vede k pádu do barbarství. Žijeme v éře, kdy začíná převažovat druhá varianta – přibývá lidí, kteří odmítají empirickou vědu jakožto nástroj nadvlády elit. Aniž by si uvědomovali, že bez vědy není techniky, a bez moderních technologií by nebyl možný jejich každodenní život. To není postoj buranský, křupanský, redneckovský. Je to postoj dekadentní.


Proč bych se měl zajímat o něco tak vzdáleného a abstraktního, jako je status vědy?

Především proto, že na to narážíme v každodenním životě, když se rozhodujeme, zda budeme brát vážně tvrzení nějakého vědce.


Na jedné straně nám normální selský rozum říká, že pokud se někdo něčím zabýval 20 let, asi tomu bude rozumět lépe než já po deseti minutách. Tentýž selský rozum také varuje, že to, co mi připadá úžasně objevné, může být ve skutečnosti něčím, s čím se vyrovnají noví studenti hned v úvodní hodině.


Jenže na druhé straně tu jsou výzkumy amerického psychologa Filipa Tetlocka, který pečlivě zkoumal různé správné i chybné prognózy a všiml si přitom zajímavého jevu. Pokud se člověk něčím celé roky zabývá, jeho vědomosti rostou. Jenže zároveň s tím stoupá i jeho sebevědomí. A sebevědomí stoupá daleko rychleji než vědomosti, mezera se zvětšuje, až nakonec platí, že čím zkušenější vědec, tím vyšší riziko omylu. Čím lepší vědec, tím vyšší riziko, že se zmýlí ostudným způsobem, jakým by se to trochu poučenému laikovi nestalo.

Petr Hampl


Co si z toho máme vzít? Máme vědcům důvěřovat, nebo ne? Podobně je tomu i s pojmovým aparátem. Co s těmi všemi strašně složitými slovy? Na jedné straně to umožňuje efektivní debatu. Kdyby se mělo pokaždé znovu vysvětlovat, co je to „hladina významnosti“ nebo „reliabilita ukazatele“ nebo „komparativní výhoda“, zabralo by to půl stránky a na vlastní téma by pak vůbec nezbyl čas. To se týká i v dnešních dnech tak populární „exponenciální funkce“. Jenže na druhé straně je mnohdy zřejmé, že používání složitých cizokrajných výrazů je především bariéra, jak zabránit nepovolaným, aby se zapojili do debaty.


Zkrátka téměř všude vidíme dva protichůdné principy. Jsou silné důvody vědcům věřit, a jsou silné důvody jim nevěřit. A navíc, kdo má být autoritou v tom kterém případě? Je lepším expertem na šíření virů plicní lékař nebo matematik?


Ve skutečnosti řešení existuje, je snadné a dost buranské. Samotná myšlenka vědy je přece založena na tom, že existují nějaké zásady, které jsou přístupné každému. Každý má klíče od pomyslné schránky s vědomostmi. Každý se může naučit základní metody. Každý může pana profesora kontrolovat, jestli je logicky konzistentní. Každý po něm může chtít, aby byl schopen srozumitelně vysvětlit to či ono. Postoj slavného popularizátora vědy Jiřího Grygara, který nebyl schopen přesvědčivě vysvětlit, proč Země nemůže být placatá, a chtěl to řešit zákazem opačného stanoviska, nemá s vědou nic společného.


Spojení vědy a demokracie je něco, v čem je západní civilizace jedinečná. Už po tisíce let. Mnozí si možná vybaví biblické líčení, jak Svatý Pavel přišel do města Beroje vysvětloval křesťanství, a jeho posluchači pečlivě kontrolovali, jestli jim náhodou nelže. Dokážete si představit podobné vyprávění o Mohamedovi?


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon