Jedenáct století se svatou Ludmilou

Úlohou všech dobrých babiček od nepaměti bylo předávat vnoučatům moudrost věků. Ale nejen to. Bývaly obvykle též jakýmisi duchy rodiny, ovlivňující z pozadí různé události a vztahy tak, aby vedly k dobrému, využívajíce privilegia trpělivosti a klidu, jež přináší podzim poctivě prožitého života. Takovým tichým, neviditelným, ale stálým dobrým duchem je našemu národu po více než tisíc let svatá Ludmila - urozená kněžna, diplomatka, světice uctívaná od středověku latinským Západem i pravoslavným Východem, spojnice Čech s Moravou, babička a vychovatelka svatého Václava. Její role při formování naší kultury i státní a národní existence byla rozhodně větší, než si dnes uvědomujeme.

Kněžna Ludmila s vnukem Václavem


Žila na přelomu 9. a 10. století a jako manželka přemyslovského knížete Bořivoje (†889) patří k nejstarším historicky plně doloženým osobnostem našich dějin. Vědomě navazovala na misijní dílo, které roku 864 zahájili mezi středoevropskými Slovany byzantští duchovní, pozvaní tehdejším vládcem Velké Moravy Rostislavem (†870) až z daleké východořímské Konstantinopole. V čele této misie stáli, jak známo, bratři Cyril (†869) a Metoděj (†885). Spolu s novou vírou otevřeli Slovanům také cestu k řecko-římské vzdělanosti, na prvém místě ke znalosti čtení a psaní. Pro potřeby misie sestavili písmo, známé jako hlaholice, a pořídili překlady bohoslužebných textů do jazyka srozumitelného Slovanům. Velká Morava byla slovanská říše zahrnující dnešní Moravu, Slovensko a tehdy ještě Slovany osídlené Maďarsko. V roce 881 Rostislavův nástupce, velkomoravský král Svatopluk (†894), připojil ke své říši i oblast Čech, ovládanou spřáteleným, snad i pokrevně spřízněným rodem Přemyslovců. Metoděj, jehož mezitím papež Hadrián II. (†872) ustanovil arcibiskupem, udělil knížeti Bořivojovi křest a následně byla pokřtěna i jeho manželka Ludmila.


Kněžna lidu milá

Co o této ženě víme? Pocházela z rodu Pšovanů, který ovládal české Polabí. Podle latinské legendy Fuit in provincia Boemorum, i podle legendisty Kristiánovy a pozdějšího kronikáře Kosmy (†1125), byla Ludmila dcerou pšovského vladaře Slavibora. Staroslověnská legenda Prolog o sv. Ludmile ze 12. století však uvádí něco jiného. Tvrdí, že Ludmila pocházela z rodu knížat srbských (nemíní tím zjevně Srby jihoslovanské, ale středoevropské, sídlící tehdy v severovýchodním Německu, předky pozdějších Lužických Srbů). Zmíněné údaje přitom vůbec nemusí být v protikladu, protože nelze vyloučit spřízněnost pšovských a srbských vládců. Čechové byli tehdy se severozápadními Slovany v častých stycích a sňatky mezi členy elitních rodin patřily k věci. Ludmila se narodila někdy kolem roku 860, buď na Mělníce, nebo na dalším pšovském sídle v Hradsku u Mšena. Na vínorodém Mělnicku byla každopádně úcta ke svaté rodačce po staletí živá, a Ludmila se proto stala (spolu se svým vnukem Václavem) patronkou zdejších vinařů. Z kosterních pozůstatků kněžny se toho do dnešních dnů dochovalo jen poměrně málo, vlastně jen neúplná lebka, takže o její fyzické podobě máme představu velmi chabou. Tvarem připomíná dochovanou lebku jejího vnuka Václava, který po babičce zdědil charakteristickou anomálii, předčasný srůst lebečních švů a také štíhlý tvar obličeje a patrně i horní předkus.

Socha sv. Ludmily na Dominikánském náměstí v Brně


Jméno kněžny je slovanského, tedy ještě pohanského původu, což znamená, že při svém křtu musela dostat ještě druhé, křesťanské jméno, to se však v paměti nedochovalo. Kněžna je tak po staletí v českých zemích i v cizině známa pod svým rodným jménem. Tehdejší slovanská jména nesla konkrétní význam, byla jakýmsi poselstvím pohádkových sudiček, předurčením osudu svých nositelů. Tak Ludmilin manžel Bořivoj měl být především vojensky zdatný, měl v duchu svého jména „bořit voje“, čili porážet vojska nepřátel. Ludmila zase měla být „milá lidu“. A to asi také byla, alespoň podle rychlého šíření posmrtné úcty k ní. K Bořivojovi jeho jméno nepochybně přiléhalo. Ovládal z hradu Prahy centrum Čech a hrál roli vojenského vůdce, vévody nadřazeného jednotlivým místním vládcům, jakými byla i knížata pšovská. Loajalitu těchto regionálních elit si Přemyslovci zajišťovali různými typy vazeb, včetně sňatkové politiky.


Bořivoj takto s Ludmilou vyženil (čili těsněji připojil ke svému středočeskému dominiu) pšovské území, sahající od severního okraje české kotliny až ke strategicky významnému labskému brodu 25 kilometrů severovýchodně od Prahy. Tam nechal zřídit nové hradiště, později spravované jedním z jeho vnuků a podle něj nazvané Stará Boleslav. Toto místo, kde čtyřicet let po Bořivojově smrti vznětlivý Boleslav (†972) zavraždil svého bratra Václava (†929?), se tedy původně nacházelo na území Ludmilina pšovského rodu. Brzy po křtu se Ludmila stala horlivou šiřitelkou nového, křesťanského náboženství a získala si pověst světice. Jakkoli musíme její legendární životopisy brát s rezervou, jako literární žánr sloužící k oslavě svaté ženy, přece je i z výčtu prostých faktů zřejmé, že nevnímala přijatou víru jako formalitu, jak tomu někdy bývalo. Pozoruhodná místní pověst tvrdí, že k Ludmilinu křtu došlo během údajné Metodějovy návštěvy v Čechách, a to v již zmíněné Staré Boleslavi. Jde skutečně o pouhou pověst, nicméně fakt, že se Stará Boleslav nachází na dávném pšovském území, tedy v někdejším Ludmilině rodném kraji, činí možnost, že obřad proběhl právě tady, docela představitelnou.

Slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj


Mezi Západem a Východem


Ludmila přijala křesťanství v podobě staroslověnské, ať už ji pokřtil Metoděj osobně, nebo některý z jeho kněží. Ke staroslověnské liturgii měla osobní vztah a určitě neočekávala bolestný vývoj, k němuž došlo po Metodějově smrti v roce 885. Tehdy ovládli krále Svatopluka rádci z řad německého kléru, kteří z politických důvodů byzantské misii nepřáli. Metodějovi žáci začali být najednou nežádoucí, byli zbavováni úřadů a pronásledováni. Mnozí tehdy našli útočiště právě v západní části Velkomoravské říše, v Čechách, u pražského dvora Bořivoje a Ludmily. Jejich zásluhou se pak staroslověnština stala prvním jazykem české literatury. I když po smrti krále Svatopluka na konci 9. století Velká Morava zanikla, rozbita nájezdy tehdy kočovných maďarských kmenů, a Ludmilin syn Spytihněv se od roku 895 politicky přeorientoval na německou Východofranskou říši, konkrétně na spojenectví se sousedním Bavorskem, staroslověnská tradice byla v Čechách nadále živá. Rozvíjela se tu paralelně s latinskými kulturními vlivy, přicházejícími z bavorského Řezna, k jehož diecézi se Čechy připojily po zániku velkomoravského arcibiskupství. Latinský vliv postupně převládl, nebylo to však ze dne na den a v nějakém vzájemném nepřátelství. Naopak. Lze předpokládat, že v Čechách až do poloviny 11. století obě tradice koexistovaly. K ukončení rozvoje staroslověnské kultury u nás došlo až po nešťastné roztržce mezi katolickým Západem a pravoslavným Východem roku 1054, známé jako tzv. Velké schizma. Všechno, co souviselo s Byzancí, začalo být od té doby na Západě považováno za škodlivé. V důsledku toho byli například v roce 1096 vyhnáni staroslověnští mniši ze slavného Sázavského kláštera.

Sázavský kláštěr


Historikové někdy mylně vztahují tyto poměry i na dění v Čechách v první půlce 10. století, asi pod vlivem výše popsané nevraživosti německého kléru vůči byzantské misii na Velké Moravě. Je ale třeba odlišit německé franské kněžstvo 9. století, podléhající biskupovi v Pasově, pro kterého bylo Metodějovo arcibiskupství na Moravě nežádoucí konkurencí, a bavorské kněžstvo 10. století, které nemělo bezprostřední motiv k intoleranci. Ostatně právě v Řezně fungovala už od 9. století škola staroslověnské liturgie zřízená biskupem Baturichem (†847). Po připojení Čech ke své diecézi chápal řezenský biskup nepočetné české kněze, většinově jistě staroslověnské, za sobě podřízené kleriky. O nějakých konfliktech mezi nimi a jejich latinským biskupem nemáme sebemenší zprávy, a to v žádném z dochovaných staroslověnských ani latinských textů tehdejší doby. Dlouhodobé soužití obou směrů, a tudíž kontinuita staroslověnské tradice, je také vysvětlením, jak a proč na tento odkaz navázalo působení českého mnicha Prokopa (†1053) a již zmíněného Sázavského kláštera. Svatoprokopské legendy tuto kontinuitu předpokládají, a to od Bořivojova a Ludmilina křtu v 9. století, až do již zmíněného vyhnání sázavských mnichů na konci 11. století. Uvádějí také, že Prokop získal vzdělání na staroslověnské škole, která prý fungovala na pražském Vyšehradě. Tento údaj byl moderní historiografií desítky let zpochybňován. Cyrilometodějská misie a Sázavský klášter byly prezentovány jako dva nesouvisející izolované jevy. V roce 2014 však došlo k objevu pozůstatků rozsáhlého byzantského chrámu z přelomu 10. a 11. století, a to právě na Vyšehradě. Chrámu, který svou výstavností upomínal na chrámy biskupské, u nichž zpravidla fungovaly kněžské školy, tedy přesně to, o čem hovoří legendy. Po výše uvedeném Velkém schizmatu byla ovšem staroslověnská kultura z veřejné sféry opravdu důsledně vytlačována. S podezřením bylo tehdy nahlíženo i na samu úctu k námi sledované svaté Ludmile.

Zavraždění sv. Ludmily


Prošla zkouškou ohněm


Zakladatelem této úcty byl její vnuk Václav, který dal ostatky své babičky pohřbít v kostele sv. Jiří na Pražském hradě, kde pak vznikl klášter benediktinek. Ty se staly vytrvalými ctitelkami její památky. V roce 1100 však tehdejší pražský biskup Heřman právě kvůli „nebezpečné“ východní stopě zakazoval tuto úctu a abatyši kláštera napomínal, aby „nechala stařenku spát a pomlčela o její svatosti“. Abatyše se ovšem nedala zastrašit a Ludmilinu svatost prý dokázala přezkoušením jejích ostatků ohněm. Před zázračnou nehořlavostí relikvií kapituloval i biskup. Se staroslověnským odkazem to bylo složitější. Po druhém lyonském koncilu ve 13. století nicméně došlo k přehodnocení církevní politiky v této věci a cyrilometodějská tradice se dočkala rehabilitace. Plně se k ní pak přihlásil Karel IV. cíleným založením hlaholského Emauzského kláštera na Novém městě pražském roku 1347. Vraťme se však k době a činům kněžny Ludmily. Její křesťanský aktivismus byl samozřejmě v souladu s politikou jejího manžela Bořivoje. Křesťanství bylo tehdy legitimací kulturnosti národa a bralo případným západním agresorům možnou záminku k vojenským vpádům. Že šlo o hrozbu velmi reálnou, dosvědčuje tehdejší expanze německých knížat do dosud pohanských slovanských oblastí severně od dnešního Berlína, která probíhala s údajným cílem obrany křesťanství, skončila však takřka úplnou fyzickou likvidací tamních Slovanů. Čechy naopak, díky Bořivojově a Ludmilině křtu, musely být respektovány jako sice mladá, nicméně právoplatná součást křesťanského světa. Šťastnou okolností pro stabilizaci našeho státu byl tehdy i fakt, že západní sousedé nepostupovali jednotně. Právě v první třetině 10. století došlo k vyhrocení sporu o vládu nad německojazyčným prostorem (a o císařský titul) mezi panovníky Bavorska a ambiciózními vládci saskými. Tento konflikt poskytl českým knížatům potřebný klid k budování státu i možnost obratného lavírování mezi oběma stranami vnitroněmeckého konfliktu. Čechy byly, jak už víme, řadou vazeb spjaty s Bavorskem, přesto se Přemyslovcům podařilo zabránit jejich zatažení do přímé účasti v bavorsko-saském soupeření.

Zbytky hradu Tetína, kde byla kněžna Ludmila zavražděna


Ludmila, jež přežila nejen svého manžela, ale i vládu obou svých synů, Spytihněva a Vratislava (†921), byla ztělesněním kontinuity této české politiky. Hlavní znaky postoje, který hájila, byly dva: Za prvé podpora křesťanství a s ním spjatých morálních a kulturních hodnot, a to v respektu k oběma jeho tehdejším proudům, východnímu i západnímu. A za druhé snaha ponechat si volné ruce v zahraničně politické oblasti a nepoutat se příliš k zájmům mocných spojenců, zato trvale sledovat zájmy vlastní země. Výsledkem byla mírová izolacionistická politika umožňující další upevňování a prosperitu mladého českého knížectví. Paradoxně se tato pro Čechy jednoznačně výhodná a tradiční politika stala hlavní příčinou sporu mezi Ludmilou a její snachou Drahomírou. Ta totiž pocházela z kmene Stodoranů, jenž vedl nekonečné války proti Sasům, a bývala by uvítala aktivnější české zapojení do protisaských aktivit Bavorů. Její spor s tchyní Ludmilou vyvrcholil několik měsíců po smrti knížete Vratislava. Dne 15. září roku 921 nechala Drahomíra Ludmilu úkladně zavraždit. Došlo k tomu na Ludmilině hrádku Tetín nad řekou Berounkou. Nájemní zabijáci Tunna a Gomon, původem cizinci, Vikingové, sloužící za žold v Drahomířině družině, pronikli do komnat kněžny Ludmily, a uškrtili ji dlouhým šátkem. Kvůli způsobu její násilné smrti bývá Ludmila zobrazována se závojem, šálou či šátkem na krku, například na její soše, jež doprovází jezdecký pomník na pražském Václavském náměstí. Ludmila byla zavražděna, ale zásady své politiky už předtím stačila vtělit do výchovy vnuka Václava. V jedné z legend to pregnantně odhaluje sama Václavova zločinná matka, kněžna Drahomíra, když Ludmilu obviňuje, že Václava „zkazila vzděláním“. Byla to opravdu Ludmila, kdo z rozhodnutí Václavova otce Vratislava pečoval o výchovu následníka knížecího stolce, a to patrně již od jeho dětství. A, jak nás prameny spravují, zajistila mu na tehdejší dobu skutečně nadprůměrné vzdělání. Uměl číst a psát staroslověnsky, latinsky a řecky. Jednotícím principem jeho výchovy pak byly hodnoty, jež zformovaly morální, společenské i estetické normy evropských národů: křesťanská kultura, spojující starozákonní spravedlnost s evangelním milosrdenstvím, antická sokratovsko-augustinovská filosofie a idea christianizovaného impéria, stejně živá na byzantském Východě i karolinském Západě. Bránu k tomuto žádoucímu civilizačnímu odkazu otevřela svému vnukovi (a jeho lidu) právě svatá kněžna Ludmila, patronka českých babiček, matek a vychovatelů vůbec. Možná je právě dnes, 1100 let po její smrti, konečně na čase, rozejít se s ideovými experimenty, které nás od jejího nesmrtelného odkazu vzdalují, a vrátit se na cestu, po níž kráčely generace našich předků, k tomu, co po staletí shledávaly dobrým, stálým a užitečným. A když pak, unaveni poctivou prací dne, ucítíme někde ve stínu lípy kolem srdce dotek babičkovského pohlazení, vězme, že nás provází tichá žehnající síla kněžny lidu milé.


Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.