Jeskyně krvavých otazníků

Býčí skálu objevíte v rozmanité krajině Moravského krasu, kde je součástí rozsáhlého jeskynního systému. Vnímavější musejí počítat se znepokojujícím pocitem přítomností čehosi negativního, odrážejícího zoufalství, beznaděj a utrpení dávných obětí.

Pod impozantním skalním převisem se nacházejí dva vchody do prostor Býčí skály


O jeskyni se traduje řada pověstí, které v sobě nesou pozoruhodnou souvislost s archeologickými nálezy z druhé poloviny 19. století, kdy v ní byla pod náplavami písku a vrstvou kamení objevena soška býčka a přes čtyřicet lidských koster bez ladu a skladu poházených po zemi…


Ve znamení býka


Pokud pomineme historky o trpaslících či pokladech, hraje ve zdejších příbězích ústřední roli býk. Někdy bílý, jindy ohnivý. Míval prý ve skále úkryt, ale čas od času zabloudil k lidským chýším a nahlížel do oken. Pokud byl zrovna v místnosti narozený chlapec, obdaroval ho „býčí“ silou. Někteří odvážlivci býka sledovali – hnala je vidina pokladu, který prý střežil. V jeskynním labyrintu však zabloudili a už je nikdo nikdy nespatřil. Taktéž kolovaly zvěsti, že vždy o půlnoci před velkou povodní se skála rozzářila ohněm a na jejím vršku začal bučet bílý býk. Konec konců i někteří ze současných speleologů jsou přesvědčeni, že v podzemních chodbách Býčí skály spatřili planoucí stvoření podobné býku.

Postranní jeskynní prostor se skalním oknem se nachází napravo od vstupu do Předsíně


Vraťme se však k prastarým zkazkám. Vypráví se, že za temných nocí jeskyně z ničeho nic vzplane a z hlubin se ozývá úpěnlivý pláč a křik. Navíc prý kolem skály pochodují zástupy kostlivců. Ani to však není všechno. Celé generace lidových vypravěčů si předávaly příběh, jak do jeskyně vstoupil průvod bohatě oblečených a šperky ozdobených cizinců a už z ní nevyšel. V čele družiny prý kráčel bílý býk! Také se v kraji mluvilo o tom, že jeskyně sloužila jako svatyně boha Svantovíta, kde kněží a kněžky vykonávali krvavé lidské oběti. Alespoň si to můžete přečíst v pověsti, zaznamenané ve třicátých letech 19. století, tedy o čtyřicet let dříve, než v Býčí skále došlo k epochálnímu objevu, jenž zmiňovaným příběhům tak trochu dává za pravdu.


Archeologické nálezy svědčí o tom, že jeskyni obývali či jako svatyni užívali už lovci medvědů a též lidé magdalénské kultury, lovci koní a sobů před 15 tisíci lety. Fascinující připomínky života té doby však překonal epochální objev, který v Býčí skále učinil amatérský archeolog dr. Jindřich Wankel. Nejprve odkryl pozůstatky paleolitického osídlení. Zlom nastal později, kdy v tzv. Předsíni bratranci Gustav a Arnošt Felklovi nalezli přes 11 centimetrů vysokou a 10 centimetrů dlouhou bronzovou plastiku býka obalenou zuhelnatělým prosem.

Věrná kopie prehistorické, krutým tajemstvím opředeně sošky bronzového býčka


Bronzová soška býka se vztyčenou hlavou a prázdnými očními důlky je pokládaná za vrchol umělecké tvorby doby halštatské. Mohla být dětskou hračkou i božstvem vyžadujícím oběti. Druhá možnost je pravděpodobnější. Plastika má lopatkách a na čele zasazené železné trojúhelníky, které patří k nejstarším spirituálním symbolům. Představovaly světlo i oheň, obrácené špičkou dolů pak vodu a ženský princip. V jeskyni byla mimo jiné objevena i kovárna. Podle názorů některých badatelů v očích tehdejších lidí představovala svatyni, v níž kovář proměňoval nepoddajný kov ve tvárnou hmotu. Keltové byli navíc přesvědčeni, že kovář podsvětních krajů je schopen znovuzrodit tělo i duši zesnulého.


Hrůzné divadlo


Jindřich Wankel býčka odkoupil a v roce 1872 začal jeskyni znovu zkoumat. Po odkrytí naplavenin, kamenů, zuhelnatělého dřeva a prosa, jež bývalo používáno jako obětina, se přítomným naskytlo hrůzné divadlo. Na částečně vydlážděné podlaze se mezi dobovými předměty povalovaly lidské i zvířecí kostry s rozpolcenými lebkami či odseknutými končetinami. Na nich ležely šperky. Při jižní stěně stály bronzové nádoby, zřejmě etruského původu, v jedné byla lebka. Opodál se nacházela vědra, kotlíky či pánve s ohořelým obilím a potravinami. Přehlédnout nešla ani číše z lidské lebky. Na kamenném oltáři ležely useknuté ženské ruce se zlatými prsteny a sponami a pravá polovina rozdrcené lebky. Zbytek skeletu spočíval pod oltářem, stejně jako zlatá čelenka a kostra muže. V centru výjevu se nacházelo žároviště se zbytky ohořelého čtyřkolového vozu s bohatým kováním a kostrou muže (o správném určení pohlaví jsou dnes pochyby), zasypanou cennostmi. Po boku měla položené bronzové žezlo se slunečními symboly.

Replika oltáře s useknutými pažemi a polovinou rozseknuté ženské lebky


Wankel došel k přesvědčení, že někdy v 5. století před Kristem, tedy v době halštatské, kdy Moravský kras obývali lidé horákovské kultury, byl v Býčí skále pohřben velmož. Do říše stínů ho kromě manželek a konkubín doprovodili i muži z jeho družiny. Podle některých odborníků šlo o pohřeb skytského náčelníka, jenž zemřel na válečné výpravě a byl pohřben shodně s krutými zvyky svého lidu. Jiní krvavou scénu vysvětlují jako oběť bohům sloužící k odvrácení skytského vpádu. Za pozornost stojí i názor, že šlo o smuteční tryznu za velekněze býčího nebo slunečního kultu. Vyskytl se i předpoklad, že mohlo jít o pohřeb kněžky. Bylo by však možné, že by lékař, anatom a archeolog Jindřich Wankel hlavní ženskou kostru považoval za mužskou?


Hypotéza vyslovená v roce 1984 však předpokládá, že Wankel správně neurčil ani věk ani pohlaví osob. V Býčí skále se prý usídlily rodiny kočovníků a začaly tu zpracovávat kovy a mlít obilí. Došlo k výbuchu, část stropu se zřítila a roztrhaná těla lidí a zvířat zasypala vrstvou balvanů. Mluví se též o vražedném amoku po požití drogy při šamanském rituálu. Odvážnější z badatelů poukazují na možnost, že kněz z neopatrnosti otevřel bránu do jiných světů a přivolal démony, kteří účastníky ceremoniálu roztrhali…

K posledním objevům patří záhadné čáry nakreslené uhlem před pěti tisíci lety


Rituální obrazec či pravěký účet?


Kolem krvavé události v Býčí skále je tolik nejasností, že se pro ni vžilo opatrné označení – zvláštní epizoda. Nijak to nevadí. Může nás hřát vědomí, že jednu z velkých archeologických záhad máme doslova před nosem a nemusíme se za ní trmácet na druhý konec světa. Pro jistotu však mějte na paměti, že jeskyně (druhá největší v České republice) je otevřena jen několik víkendů v roce a návštěvu je si třeba předem domluvit se speleologickou společností Býčí skála. Čekají vás nevšední, téměř objevitelské zážitky. Vnímavější jedinci však musejí počítat se znepokojujícím pocitem přítomností čehosi negativního, odrážejícího zoufalství, beznaděj a utrpení dávných obětí.


O tom, že jeskyně čas od času dokáže překvapit, svědčí nález z devadesátých let 20. století, kdy vědci na stěně Jižní odbočky objevili geometrický obrazec složený z rovnoběžných krátkých čar namířených do různých směrů, vzniklý před více než 5 000 lety. Někteří z nich soudí, že kresba v sobě tají magický význam, jiným připadá, že se jedná o jakousi formu počítání. A místní speleologové s úsměvem dodávají, že si tu prehistorický hostinský uhlem zaznamenával množství vypitých pohárů, misek či džbánů…


Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.