Kamarádi (nejen T.O.)


Letos v květnu tomu bude 12 roků co mezi námi není Waldemar Matuška. Jeho nezapomenutelné písně sice dál znějí občas z rozhlasu a televize - ale on byl víc, než jen populární zpěvák. Třeba nám to trochu připomene vyprávění, které jste ještě určitě nikde neslyšeli ani nečetli. A přitom…

Waldemar Matuška a Olga Blechová v ZOO v roce 1974

Je mojí povinností představit se. To abyste znali autora tohoto vyprávění. Jmenuji se František Hacker. Před padesáti osmi lety, tedy počátkem šedesátých let, jsem jako zpěvák a muzikant začal vystupovat na veřejnosti se svou skupinou. Jmenuje se Kamarádi Táborových Ohňů – K.T.O. Naše společné působení s Waldemarem Matuškou začalo v roce 1972 a trvalo až do Waldova odchodu do zpěváckého nebe.

Pro někoho možná trochu nepochopitelně začnu svoje vyprávění právě od posledního rozloučení s ním. To proto, že chci připomenout, co Waldemar pro národ znamenal, navzdory kampaním ve všech normalizačních médiích. Dovolil si totiž spolupracovat s mou skupinou K.T.O., která se po osmašedesátém dostala do klatby…

Walda s Frantou Hackerem (uprostřed) v 90 letech při koncertu v Praze

Jak se plavalo

Nechci vytvářet Waldemarův alternativní životopis. Budu vyprávět jen pár příběhů, u kterých jsem byl. Začnu, jak jinak, jedním normalizačním. Myslím, že to byl rok 1976. Firma Sigma, co vyráběla pumpy, slavila sto let od svého vzniku a k této příležitosti připravoval režisér Havlíček z televize Ostrava slavnostní zábavný pořad s Waldemarem Matuškou, Olinkou Blechovou a s K.T.O.


Tři dny před natáčením mi zavolala zástupkyně produkční pořadu, která pro jistotu onemocněla. Zoufalý dívčí hlas mi „žaloval“, že šéfová je marod a ona má sice pro všechny zajištěné hotelové pokoje, ale před chvílí se z ředitelství v Praze dozvěděla, že Waldemar a Olga natáčet smějí, ale K.T.O. ne! Ať se na to optám paní Bedrnové na personálním. Tak jsem tam hned volal. Ta paní Bedrnová se hlavně zarazila, že mi o tom v Ostravě řekli, protože o zákazu se nemá nikdo oficiálně dozvědět, ale když už to ta produkční vyzvonila, tak mi musí říct, že to je pravda. Její pravomoc jí prý nedovoluje s tím cokoli udělat, to může jen ředitelka, soudružka Balášová. Za Waldou jsem šel k Jelínkům, dal jsem si pivo a všechno mu říkám. Vyndal jakousi vizitku, šel za výčep k telefonu, byl tam slušnej hlahol a Walda do telefonu: ruku líbám milostivá, a ona: to je jistě Waldemar, takhle mně jinak nikdo neoslovuje, co byste potřeboval? Mohli bychom s šéfem kapely za váma přijít? A ona: zrovna mám čas, přijďte.

Walda s Olgou Blechovou a K.T.O. 70 léta

Tak jsme šli do Jindřišské, do její kanceláře. Ňáký to pivo jsme měli v sobě a koupili jsme jí dárečky. Říkáme si flaška se dává zabalená a kytka rozbalená, ale stejně si myslím, že jsme to popletli. Walda ředitelce Balášové, která na něj evidentně trpěla, říká: „Já jsem si tudle kapelu vybral, protože konečně vyhovuje mému pojetí, jak vokálně, tak instrumentálně, a když to nebude možný, tak já už si tý slávy užil dost a bude mi stačit, když si někde zazpívám za pivo a za guláš. Balášová ho přerušila: „Ale Waldemare, to je o tom problému, jak si v srpnu 1968 nechalo celé K.T.O. narůst vousy…“ Tak jsem ji poinformoval, že z toho složení už jsme zbyli jenom dva a ostatní jsou všichni noví.

Z rozjasněným obličejem povídá: „Walda je zarostlý a když jsou okolo něho další vousatí, působí to příliš demonstrativně. Ti mladí ve fabrikách nemají takové hygienické podmínky, kdyby se také nechali zarůst, jak by o sebe pečovali? Tak to uděláme tak, že na obrazovce vedle Waldemara bude Olinka a ti vousáči budou až na krajích. A také vám ušijeme slušné šaty jako mají orchestry.“


Pak zavolala řediteli do Ostravy, jak se má a co dělá rodina, jo a s tím problémem s K.T.O. si už nemusíte dělat starosti, už je to zařízené – mohou přijet. Když jsme dorazili v těch nových kostýmech, režisér Havlíček řekl, že takové kašpary točit nebude, a protože Sigma dělá vodní pumpy, bude se vše točit u bazénu - a my pak hráli v dobových plavkách.

Walda a jeho úlovek

Jak Sovák zapomněl

Počátkem šedesátých jsme se občas scházeli ve velkém bytě mojí sestřenice Hanky. Bydlela na Vinohradech naproti Masarykově vile. Společně jsme zpívali a hráli, vznikaly tu taky první improvizované nahrávky. Dalším místem byl neoficiální filmový klub v hotelu Palace.


Karel Effa, Waldemar a Jiří Sovák si sedli vedle sebe k baru a Sovák s narůstající hladinou alkoholu byl čím dál kousavější, až se Walda nenápadně odebral domů. No, bydlel za rohem. Za chvíli si toho Sovák všiml a říká Effovi:.... jeje jeje, my jsme ho asi urazili.... to už o sobě mluvil v množném čísle, a požádal v té době hodně známého barmana, jmenoval se Pavlíček, aby mu zavolal učně před kterým na kus papíru psal a nahlas si diktoval do propisky:

….Waldíku,Waldíku, trochu se tady bumbalo, a ze mě začaly vypadávat nějaké pitominy. Někdy se mi to stává, za to se ti teda omlouvám, ale nestačil jsem ti něco hrozně důležitého povědět. Vždyť to máš vedle, tak prosím tě ještě na chvilku přijď, Jiří.


Tomu učedníkovi řekl:.... kdyby to Walda nemohl přečíst, tak mu to řekni, vždyť jsi to slyšel...... Walda s tím psaním musel jít na světlo, ale nepomohlo to. Nevím jak to popsat, ale na tom papíře bylo něco, jako kdyby chtěl Sovák namalovat starou, trochu už narušenou drátěnku na nádobí! Walda se smál a říká, co to má znamenat? Tak mu číšník přerecitoval, o co jde, a oba se do klubu vrátili. Když se zeptal, o co že šlo, co že mu chce, tak Sovák řekl, ať se nezlobí, ale že už to zapomněl.

Waldemar Matuška a KTO při koncertu pro krajany při turné po USA v roce 1980

Jak do Ameriky? Přes Sovětský svaz!

A teď k začátkům. Jak jsme se tak občas scházeli ve velkém bytě tý mojí sestřenice Hanky na Vinohradech, tak jsme se spřátelili. Během let to pokračovalo. Několikrát a vždycky překvapivě se objevil při vystoupení K.T.O. V létě jsme hrávali v Riegrových sadech a bylo tam vždycky narváno. Ta zahrada byla velikánská, chodilo tam kolem 1500 lidí. Někdy v září 1972 se tam najednou objevil Walda s Olgou Blechovou, která se později stala jeho chotí. O pauze za námi přišli a Walda navrhnul, že by si s námi zazpívali pár písniček. To byla vlastně naše společná premiéra. Bez jediné zkoušky. Protože jsme jeho písně znali, vyšla spolupráce hned napoprvé. Ovace publika byly spontánní a hlasité. Tam Walda vyslovil návrh, jestli bychom se nemohli spojit – a bylo to!

V té době už K.T.O. natočilo dvě country alba a Melina, manželka našeho textaře Ronalda Krause, obě LP desky poslala kurýrní cestou americké ambasády, kde byla zaměstnaná, Country asociaci USA v Nashville, kde se konaly celosvětové festivaly. A toutéž kurýrní cestou nám přišlo pozvání na blížící se festival. Pragokoncert byla u nás jediná agentura zprostředkující umělce do zahraničí, a Walda u ní byl zaregistrovaný. Šli jsme spolu za ředitelem Hrabalem. Obrovskou náhodou jsem tam potkal kamaráda Karla, se kterým jsem od dětství vyrůstal, a on dělal náměstka

ředitele.

Waldemar Matuška při návštěvě Grand Canyon v rámci turné po USA v roce 1980


Waldemar řekl, že by s námi do USA rád jel. Dr. Hrabal odpověděl, že nás tam pustí, ale nejprve musíme udělat hodně koncertů v SSSR. Zeptal jsem se ho, kolik je to hodně. Řekl, že asi tak sto… Tak jsem se nadechl a chvilku jsem nedýchal, protože mi bylo jasné, že je to v dohledné době nesplnitelné. Pak ale vydavatelství Panton pořádalo Lucernu, kde hrálo K.T.O., Zelenáči a Plavci. Byli tam zástupci i moskevského Gostkoncertu, a ti nás pozvali na čtyřměsíční turné po velkých městech. Walda s Olinou jeli s námi, a my tam těch koncertů odehráli sto čtyři!

Ve zbývajících měsících jsme měli společně spoustu úplně vyprodaných koncertů v Československu. Díky četným úspěchům nám jako muzikantům v té době rostlo sebevědomí. Ale co znamená opravdu velká sláva, jsme teprve poznali v Brně, Plzni, Bratislavě nebo v jakémkoli menším městě, když tam lidé vítali Waldu a snažili se k němu dostat. To byla od jeho příznivců opravdu velká láska!

Jak na Floridu? Přes Polsko!

Dali jsme si poměrně dost práce s přípravou na ten festival v Americe. V angličtině jsme nastudovali i české písničky. Kromě festivalu nás čekaly ještě koncerty v New Yorku, v Chicagu a Clevelandu. Konečně přišla chvíle přistání na Kennedyho letišti. Až do letadla pro nás přišel kamarád s trampskou přezdívkou Havran a odvezl nás do hotelu v centru New Yorku. Sešli jsme se všichni v mém pokoji, kde se chladila v kyblíku na šampaňské půlgalonová lahev kořalky, a vtom zazvonil telefon. Na chvilku jsem zaváhal, co anglicky zabreptám, ale rychlejší byl Láďa Morava. Zvedl sluchátko a plynnou češtinou řekl: „Tady sekretariát K.T.O. Pobočka Ňu jork“ – a vrazil mi sluchátko k uchu. Tam se, rovněž plynnou češtinou ozvalo „Tady Nováková, Miami, my jsme se dozvěděli, že jste tady z Waldou. Musíte přiject k nám na Floridu!“

Waldemar Mutaška v Nashvillu v Tennessee 1980

Váhavě jsem odpověděl, že to asi nepůjde, protože už máme časový rozvrh, ale ta paní Novákova nakonec všechno zařídila. K tomu se ještě vrátím. Psal se rok 1975, u nás byl stav normalizace, takže je to řada nepochopitelných okolností. Už jenom to, jak jsme se do Ameriky v té době vůbec dostali.


Než jsme odcestovali, byli jsme několika institucemi poučeni, čemu se musíme vyhnout. S krajany smíme komunikovat pouze v místě koncertu a nedávat jakékoliv rozhovory krajanským novinám. Na všech i nepředpokládaných místech byla osoba, které jsme se museli hlásit. Pořadatelem kulturní akce nesměl být v žádném případě krajan. Jenže ta paní Nováková i její manžel, oba lékaři, pracovali v nemocnici, kde měli v péči floridského miliardáře. Ten měl za manželku krásnou Polku, co vedla „Americký ústav pro polskou kulturu“ – a my jsme směli pod touto záštitou, konat veškeré akce.

Protože se krásná paní Bianka nemohla jít bavit – její muž byl nemocen, museli jsme koncert hned po příjezdu udělat u ní doma. Byla oblečená v bílém, na zemi bílý koberec s vysokou srstí, a protože se tam nezouvalo, tak jsme na něj vstupovali s velkými rozpaky. Strop nebylo vidět, pouze obrovské staré trámy, jedna stěna otevřená a na konci trávníku se houpala jachta, ke které vedl víc než kilometr prokopaný kanál od moře. O naleštěné zábradlí se ve vycházkové uniformě opíral mladý kapitán. Takže Walda i my jsme museli zpívat veškeré námořnické písně, na které jsme si vzpomněli. Za to však jsme pod záštitou instituce paní Bianky mohli vystupovat i při dalších turné.

Koncert Waldemara Mutašky a KTO v Grand Ole Opry House z Nashvillu v roce 1980

Jak zpívat? Česky!

Teď konečně k tomu světovému festivalu. Ředitelkou Country asociace a členy štábu byli účastníci poučeni, že i kdybychom měli pocit, že se vystoupení líbilo a že by se mělo přidávat, tak se jen znovu uklonit a odběhnout!


Šatna byla obrovská. Mohlo by se do ní posadit sedmdesát lidí, ale kromě Waldy s Olinou a nás v ní byl jen Billy Andersen, osobnost americké country, který celé to internacionální show moderoval. Momentálně si fénoval vlasy. Chtěli jsme se rozehrát, tak jsme začali hrát a zpívat, když vtom do šatny přišlo asi třicet čestných hostů v rámci prohlídky útrob nově otevřené haly. Stále chtěli, ať přidáváme, a tak jsme už zpívali česky další a další písničky.

Mezi těmi veterány americké country byli asi tři, kteří měli prapředky v Čechách. Šíleně komolili název nějaké české písně, kterou jim jejich dědeček zpíval. Jenže Walda, znalec národních písní, poznal, která to je, a zazpíval jim ji. Mezi tím ale přišel Billy Andersen s ředitelkou asociace a řekli nám, že rozhodně musíme naše vystoupení odzpívat česky. Po těch ročních přípravách jsme se málem rozbrečeli, považovali jsme to za velkou nevýhodu. Zpívali jsme a už v polovině jsme poznali, že to neuvěřitelně funguje. Na konci skandovaný potlesk, uklonili jsme se a odběhli dle předchozích pokynů, ale přišli pro nás až do šatny a přece jen jsme museli přidávat. Walda měl pravou fujaru a zazpíval Ej hory, hory čierné. Zvali nás pak každý druhý rok a stali jsme se čestnými členy americké Country asociace.

Waldemar Matuška při koncertu v Čechách při své návštěvě vlasti v roce 2002


Jak žít s panskými pacholky?

Po našem návratu z opravdu úspěšného turné v USA přednášel na setkání umělců v Praze soudruh Müller z ÚV KSČ o tom, jak matka strana miluje umělce a jako miminko je přimkne k srdci, ale když dítě zazlobí, tak musí dostat na prdelku. Obrátil se na Waldu a na mě a řekl: „Viďte, vy fousatí andílkové!“ Z Ameriky z našeho zastupitelství totiž přišlo hlášení, že se Walda někde opil a choval se nesocialisticky! Komise, která tam jela, sice nic nevyšetřila, ale pro jistotu nás opět zakázali.

Jenže Walda zůstal vždycky svůj. Jednou již zmíněný Dr. Hrabal slavil desáté výročí svého ředitelování Pragokoncertu. Ke gratulacím pozval ministra kultury, jeho náměstka a také již zmíněného hlavního šéfa pro kulturu ÚV KSČ Miroslava Müllera. A jako hosty Gotta se Štajdlem, Matušku s Olgou a Hackerem, Zagorovou s Vágnerem a Vondráčkovou a pár zástupců takzvaných vážných žánrů.


A jak to tak chodilo, po chvíli jako by oslavencem nebyl Hrabal, ale všemocný soudruh Müller. Gott mu odzpíval Macenko, Macenko, Vondráčková Malovaný džbánku, a Müller najednou říká: „A teď mi zazpíváš ty, Waldo!“


Walda udělal pukrdle, jak to poddaní před šlechtou dělávají a spustil onu známou národní píseň píseň, kde s refrénem: „Panskej pacholku, půjč mi pistolku, já si dám jednu ranku!“ Byla to šílená drzost, ale Müllerovi, to Waldovo zbojnictví zaimponovalo a houkl:


„Já ti toho Zasloužilýho nakonec dám, ty rošťáku!“


Článek vyšel v měsíčníku MY 5/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon