Kamenný trezor a duchovní útočiště

„Na celém širém světě není hradu a kaple tak nádherně vyzdobené. A je to tak správné, protože tam císař chová říšské klenoty a poklady celého království,“ napsal Beneš Krabice z Veitmile, kanovník svatovítský.

Méně obvyklý pohled na hrad Karlštejn od jihu z protějšího kopce


Kdo z Čechů, Moravanů a Slezanů by neznal Karlštejn! Kdo by si při zvuku jeho jména nevybavil osobnost císaře a krále Karla IV., posvátnost korunovačních klenotů, či pověst o nepřístupnosti hradních prostor ženám, kterou zpopularizovala Vrchlického komedie a podle ní natočený muzikál. Karlštejn ale není jen jeden z našich nejznámějších hradů. Toto starobylé sídlo a zejména jeho duchovní srdce, Kaple svatého Kříže, přináší do naší doby přes propast věků důležité poselství. Už v době svého vzniku působil Karlštejn jako významný symbol a nebylo náhodou, že první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic posvětil jeho základy právě v roce 1348.


Dvojí pramen


Svým původem i nadáním byl Karel IV. předurčen stát se representantem dvou významných tradic. Domácí přemyslovské, spojené s úctou k národnímu světci svatému Václavu, a císařské, spjaté se západní Evropou a ideou Svaté říše římské. Spojení obojího je nesčetněkrát vyjádřeno heraldickou výzdobou památek Karlovy doby, kde se vždy nachází dvojice erbů, český lev a císařská orlice.

Karel IV. v sobě ztělesňoval českou státní tradici i tradici imperiální, císařskou


S českou státní tradicí byl Karel spojen skrze svou matku Elišku Přemyslovnu. Podle privilegia z roku 1265 byl český trůn dědičný i v ženské linii. Eliška tedy byla nositelkou nároku na korunu podle krve i práva a její syn byl pravým dědicem Přemyslovců se vším všudy. V duchu přemyslovské tradice byl také původně pokřtěn jménem Václav. Od matky i vlasti byl však již v sedmi letech odloučen a z rozhodnutí svého otce Jana Lucemburského poslán na vychování ke dvoru strýce, francouzského krále Karla Sličného. Jelikož mu byl strýc i kmotrem při přijetí svátosti biřmování, přijal Karel jeho jméno, a po zbytek života je používal. Ve svém životopise vzpomíná, že se ve Francii českému prostředí značně vzdálil, i českou řeč zapomněl. Brzy se jí však zase naučil, takže, jak píše, „opět mluvil jako každý jiný Čech“.


Toto rozpomenutí mladého prince na vlastní češství bylo motivováno jak citově, tak pragmaticky. Vzdálené Čechy byly pro něj idealizovanou zemí bolestně postrádané matky, ale také nezbytnou základnou pro jakékoli plány celoevropského významu. A tyto plány nebyly nijak nesmělé, což souviselo s druhou tradicí, která předurčovala Karlův osud, tradicí imperiální, císařskou.


Ave Carolus


Císařský titul byl nejprestižnější v Evropě a teoreticky znamenal, že jeho nositel je ostatním vládcům Západu nadřazen. Praxe byla ale jiná. Králové jednotlivých zemí si střežili svou nezávislost a skutečná moc císařů se omezovala „pouze“ na území německých a severoitalských států, které tvořily federaci známou jako Svatá říše římská.

Původně byla v Kapli svatého Kříže uchovávána i říšská koruna Karla Velikého


I tak byla ovšem autorita císařské hodnosti mimořádná. Tradičně byla spojována s postavou legendárního panovníka Karla Velikého (748-814). Ten býval líčen jako ideální vladař a roku 1165 ho kolínský arcibiskup dokonce prohlásil za svatého. Karel IV. byl nejen jeho nástupcem, ale patřil také k jeho pokrevním příbuzným. Otec Karla IV., Jan Lucemburský, byl synem císaře Jindřicha VII. a vynaložil nemálo úsilí, aby císařský vavřín zajistil také Karlovi. Krátce před svou smrtí roku 1346 prosadil Karlovo zvolení římským králem (předstupeň císařství spojený s vládou nad německými oblastmi). Nárok na císařský trůn si nicméně musel Karel obhájit v nesčetných sporech a korunovace v Římě se dočkal až roku 1355. Přípravy k tomuto aktu a konkrétní náplň jeho politického obsahu však začal realizovat už dříve a v nečekaně úzké souvislosti se státní tradicí českou.


Obrana svobod


Karel se snažil říšskou i českou ideu propojit, což se projevovalo například prolínáním úcty ke svatému Václavu a Karlu Velikému. Zároveň si ale uvědomoval nebezpečí příliš těsné integrace do „nadnárodních“ struktur, a dbal proto na právní zajištění svrchovanosti českého státu, i jeho jazykové a kulturní svébytnosti, včetně překvapivého důrazu na slovanskou identitu. Pochopil, že vztah českého státu k říši musí spočívat na garancích jeho svobod a práv.


Předpoklady k tomu vytvořila již politika posledních Přemyslovců. Karel její zásady rozšířil, zkonkretizoval a včlenil do dokumentu známého jako Zlatá bula Karla IV. Stručně řečeno, šlo o to, aby na českém území platily jen zákony českého krále, nikoli zákony říšské, český trůn byl dědičný i po ženské linii (v případě vymření rodu volila krále česká šlechta) a jedinou povinností českého státu vůči říši bylo poskytnutí ozbrojeného doprovodu při císařově cestě na korunovaci do Říma. Za to měli čeští panovníci právo být mezi sedmi voliteli císaře, takzvanými kurfiřty. Zajímavou kuriositou Karlovy Zlaté buly bylo i rozhodnutí, že německá knížata mají své děti naučit češtině.

Bohatá výzdoba kaple Svatého kříže a obrazy světců měly upomínat na nebeský Jeruzalém


Nebeský Jeruzalém


Milníkem Karlových snah byl právě rok 1348. V onom roce se Karel rozhodl učinit z Prahy císařskou metropoli. Založením Nového města se Praha, spolu s Římem a Paříží, stala jedním ze tří největších měst tehdejší Evropy. Byla zde zřízena universita a uskutečnil se společný sněm české a říšské šlechty, který se fakticky shodl na zásadách Zlaté buly. Pro český stát je tehdy poprvé použito označení Země koruny české a za jeho „nezcizitelný základ“ jsou označena území Čech, Moravy a českého Slezska, tedy zhruba ty oblasti, které tvoří naše státní území dodnes.


V témže roce Karel také rozhodl o převozu říšských svátostin do Čech. Šlo o soubor korunovačních klenotů, z nichž nejcennější byla koruna Karla Velikého, a významných křesťanských relikvií, například kopí svatého Longina, kterým byl při ukřižování proboden Kristův bok. Jedenkrát do roka, vždy o Velikonocích, byly tyto památky ukazovány shromážděným poutníkům z ochozu kaple Božího Těla na dnešním Karlově náměstí v Praze. Pro jejich trvalé uložení byl ovšem zřízen hrad s příznačně císařským jménem: Karlštejn.


Tamní kaple Svatého kříže, kde byly svátostiny deponovány, sloužila výhradně pro panovníkovo rozjímání. Obložení jejích stěn vzácnými kameny, zlacení klenutých stropů s puklicemi z benátského skla a především 130 malovaných relikviářových desek s portréty světců od mistra Theodorika vytvářelo dojem zhmotnění nebeského Jeruzaléma, zářícího města s hradbami z drahokamů, jež je obýváno světci. Karel do kaple vždy vstupoval bos a nesměl být nikým rušen (právě to dalo vzniknout legendě o nepřístupnosti hradu ženám).


V řadě obrazů pochopitelně zaujímají čelná místa Karel Veliký a svatý Václav. Ten druhý se ovšem objevuje v prostoru kaple ještě jednou, a to přímo v centrálním pohledu nad oltářem, na triptychu italského mistra Tomáše z Modeny. Tato jeho dvojí přítomnost, tak jako vše ve výzdobě kaple, není náhodná. Svatý Václav, věčný panovník české země a ochránce národa, tímto způsobem připomíná, kdo je zde podle prastarého práva v roli domácího pána a hostitele. Nechť to letošní osmičková výročí, včetně toho karlštejnského, připomínají i nám.


Článek vyšel v měsíčníku MY 6/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon