Kdo opravdu vyvraždil Slavníkovce?

Příběh o přemyslovském zločinu, kterému dala školská praxe punc nezpochybnitelné pravdy, bude třeba opustit a vrátit se k psychologické pravdě legend a bájí, která se, pro mnohé překvapivě, často shoduje s hlubším historickým poznáním.


V den svátku svatého Václava, 28. září 995, přepadli po zuby ozbrojení bojovníci hradiště v Libici nad Cidlinou a zavraždili pět urozených bratrů, jejichž smrtí padlo panství Slavníkovců. V německém dějepisectví 19. století vznikla teorie vinící z dávného zločinu vládnoucí Přemyslovce, která se dodnes učí v českých školách jako fakt. Bylo tomu ale skutečně tak? Z trosek Libice kdosi zachránil vzácnou insignii, které se připisovala zázračná moc, praporec knížete Slavníka. Jaký byl osud praporce? A kdo měl opravdu na svědomí libické vraždy?

Stáli za vyvržděním Slavíkovců Vršovci?


Počátky naší státnosti spadají do barbarských dob, kdy bylo přežití otázkou síly a schopnosti čelit útokům. Provázela je řada krvavých událostí. Jednou z nich bylo i vyvraždění rodu mocného velmože jménem Slavník. 10. století je v evropské historii označováno jako saeculum obscurum, temný věk. Je poznamenáno úpadkem papežství, rozpadem karolinského císařství a dramatickými zápasy, v nichž se z chaosu rodily pozdější evropské státy. Velká Morava, slovanská říše zahrnující značnou část střední Evropy tehdy zanikla. V české kotlině se snažili převzít štafetu velkomoravské státnosti a křesťanské kultury panovníci z rodu Přemyslovců. Museli však čelit silným saským a bavorským sousedům i vnitřním sporům. Horlivá šiřitelka křesťanství Ludmila byla zardoušena, jejího vnuka Václava zavraždil jeho vlastní bratr Boleslav. Za vlády Boleslavova nástupce, Boleslava II., se ve hře objevuje mocný kníže Slavník a jeho rod, který ovládá značnou část českého území východně od Prahy. Zprávy o rozsahu Slavníkovy moci vedly mnohé historiky k představě, že v ní vládnoucí Přemyslovci museli vidět hrozbu, a mezi oběma rody proto panovalo soupeření. Dostupné historické prameny však o ničem takovém nevypovídají. Počátky rodu Slavníkovců nejsou přesně zmapovány. Podle legendisty Kristiána byli potomky knížat sídlících na hradišti ve staré Kouřimi, takzvaných Zličanů. Uvedení prvního z nich, knížete Radslava, na scénu psaných dějin je v legendě spojeno s dobou vlády svatého Václava (+929 nebo 935) a se zázračnými jevy. Radslav se prý bouřil proti Václavově vládě, v boji s ním však spatřil na jeho čele zářit zlatý kříž a po jeho boku zjevení andělů. Proto se mu poddal, přislíbil mu věrnost a svůj slib dodržel. Někteří alternativní badatelé ovšem o této věrnosti pochybují a tvrdí, že se kouřimský kníže naopak podílel na zosnování vraždy svatého Václava, za což na jeho rod dopadlo prokletí, které se prý později naplnilo vyvražděním Slavníkovců roku 995. To je ale čistá fabulace, která nemá žádnou oporu v pramenech. Jediné, co na ní lze brát vážně, jsou zmínky o možném příbuzenském spojení Slavníkovců s rodem kouřimských knížat.

Silvestr II. byl nazýván "papež kouzelník"


Růže a veslo


Mimořádnou roli v historii rodu Slavníkovců sehrál první biskup českého původu Vojtěch. Vzdělání získal v saském Magdeburku, navštívil významná duchovní centra Francie a Itálie, přitahovala ho též východní mystika. Spolu s papežem Silvestrem II. a císařem Otou III. patřil Vojtěch k triumvirátu mužů, kteří zásadním způsobem ovlivnili Evropu na přelomu tisíciletí. Silvestr, vlastním jménem Gerbert z Aurillacu, byl nazýván papež kouzelník. Údajně byl vynálezcem kyvadlových hodin a zavedl užívání arabských číslic namísto složitých číslic římských. Matkou druhého z významných mužů, císaře Oty III., byla císařovna Theofanó, původem byzantská princezna. Díky tomuto vztahu k Byzanci císař vnímal potřebu sblížení Západu a Východu. Sestra císařovny, kněžna Anna, byla manželkou kyjevského knížete Vladimíra, legendárního šiřitele křesťanství na Rusi. Vojtěch se s těmito tvůrci evropské politiky přátelil a podílel se na jejich plánech. Cestu k tomu mu otevíralo hluboké vzdělání, které mu umožnil jeho otec, kníže Slavník, i fakt, že byl synovcem již tehdy uznávaného světce, Přemyslovce Václava. Vojtěch však nebyl jen politický vizionář a vzdělanec, ale hlavně světec, ctěný v celé střední Evropě. V německých oblastech ho znali pod jeho biřmovacím jménem Adalbert. Silná je svatovojtěšská úcta v Polsku, k němuž měl srdečné vztahy už za svého života, a také v Uhrách, kde uvedl do křesťanské víry syna maďarského náčelníka Gejzy, mladého Waika z rodu Arpádovců. Ten přijal jméno Štěpán a vstoupil do uherské historie jako král a světec, jenž zemi uvedl do společenství západního křesťanstva. Když byl Vojtěch zvolen pražským biskupem, brzy si vysloužil pověst muže pevných zásad. Jeho stopy jsou hluboce vryty v genetické a duchovní paměti národa, odkud vyvěrají v podobě legend a pověstí. Ve svém biskupském úřadě však Vojtěch narážel na nepochopení. Nejen u polopohanských bojovníků, ale i u mnoha kněží, kteří jeho horlivost odmítali. Vzdal se proto úřadu a odešel na území Litvy, kde společně se svým nevlastním bratrem Radimem šířil křesťanskou víru. Nakonec byl na Litvě pohany zavražděn. Ani on tedy neunikl násilné smrti, byť zemřel na jiném místě a za jiných okolností než jeho příbuzní. Vojtěchovy ostatky vykoupil od pohanů polský král a pohřbil je v Hnězdně, kde nad mučedníkovým hrobem vzniklo arcibiskupství. Roku 1039 se těchto relikvií zmocnil český kníže Břetislav a přenesl je do Prahy, s nadějí, že se také česká metropole dočká povýšení na arcibiskupství. Vyhlásil přitom platnost prvního českého zákoníku, který vycházel ze zásad, kdysi hlásaných biskupem Vojtěchem. Vojtěch se tak alespoň po smrti do své vlasti vrátil. Brzy byl ctěn jako světec. Na vyobrazeních bývá obvykle zachycen v biskupském šatu, mívá v ruce veslo, což poukazuje na jeho cestu na východ loďkou po řece Visle, a také znamení růže. Růže má v sobě cosi posvátného a svými trny ve středověké ikonografii připomínala ukřižování Ježíše Krista. Už od dob antického Říma byla také vnímána jako znamení tajemství. V křesťanském pojetí šlo zejména o tajemství Kristova vtělení a narození z Panny Marie (ta byla proto symbolicky označována jako Rosa mystica, růže tajemná). Růže byla oblíbeným symbolem gotických erbů: nosili ji ve znaku jihočeští Rožmberkové, ale rozšířena byla i v západní Evropě. Známý konflikt anglických rodů Lancasterů a Yorků byl podle jejich erbů nazýván válkou růží. Jako dekorativní prvek se ale růže vyskytuje již památkách raného středověku. Nacházíme ji například na výzdobě románských štítů v rukou knížat zpodobněných na nástěnných malbách ve znojemské rotundě. Jelikož byla růže jedním z atributů svatého Vojtěcha, hlásily se k němu jako ke svému příbuznému mnohé rody s erbem růže, zejména řada rodů polských.

Základy slavníkovského kostela v Libici

Útěcha vojsk


Slavníkovci byli asi v nějakém příbuzenském poměru i k saské císařské dynastií Ottonů, s níž byl v dobrých vztazích i Přemyslovec Václav. Jak Slavníkovci, tak i Přemyslovci měli úzké vazby k Polsku, kde tehdy vládl Boleslav Chrabrý, bratranec stejnojmenného přemyslovského knížete Boleslava II. Všechny tyto vztahy přispěly k tomu, že se Vojtěch stal rádcem mladičkého císaře Oty III. Vojtěchův silný vliv se projevil císařovým pochopením pro jednotlivé křesťanské národy, jejich odlišnosti a politické ambice. Na dávných iluminacích vidíme císaře, který kyne čtyřem alegorickým postavám, jež symbolizují Itálii, Galii, Germánii a Slovanii. Impérium, o kterém snili, rozhodně nemělo, ani nemohlo, být unifikovaným evropským superstátem, ale Evropou svobodných národů. Volným společenstvím, Pax Christiana, ve kterém musí být místo pro nezávislost a suverenitu českého státu. Rady pražského biskupa Vojtěcha však navždy zmlkly jeho smrtí v litevských bažinách a nedlouho poté nenadále zemřel i mladý císař Ota III. Když byli v září 995 utopeni v krvi bratři svatého Vojtěcha, podle svědectví pramenů i se svými rodinami a dětmi, byla zlomena také moc slavníkovského rodu. Přežili jen tři Slavníkovci, kteří shodou okolností nebyli na místě přítomni: biskup Vojtěch, tehdy ještě pobývající v Římě, jeho průvodce, bezdětný kněz Radim, a bojovný Soběslav, některými kronikáři zvaný Soběbor, který byl zrovna na válečné výpravě proti pohanskému kmeni Obodritů. Později padl v polských službách. Zemřel tím poslední Slavníkovec a zmínky o tomto rodu na dlouho z písemných pramenů mizí. Tím překvapivější je legendární podání o slavníkovském praporci, které zaznamenal kronikář, známý jako Kanovník Vyšehradský. Vypráví o tom, že když roku 1126 německý král Lothar III. vpadl do Čech, přemyslovskému knížeti Soběslavovi I. se dostalo ve snu vidění, aby vyzdvihl z kostelíka ve Vrbčanech starobylý praporec knížete Slavníka a dal jej zavěsit na kopí svatého Václava v den bitvy. Praporec prý českému vojsku přinese vítězství. Kníže druhého dne vyslal do Vrbčan svého kaplana Víta. Ten v dobře ukryté skrýši skutečně nalezl dávný praporec, jenž byl pak rozvinut nad zástupy českého vojska během boje s početně silnějším nepřítelem. Bylo to doprovázeno řadou zázraků: na nebi se zjevil obrovský orel, z praporce vycházela záře a mnozí spatřili zjevení obou světců, Václava a Vojtěcha. Bitva skončila velkolepým vítězstvím českých zbraní a praporec se stal uctívanou relikvií. Vojtěchovo jméno, spojované s praporcem, bylo pak učenými kronikáři vykládáno jako „útěcha vojska“. O jakou památku však v případě praporce mohlo jít, a v čem spočíval její význam? Nejstarší zprávy bohužel neuvádějí jeho podobu. Podle pozdních popisů se na něm měly nacházet vyšité růže a pruhy, takzvaná břevna, což byly symboly spojované s Břevnovským klášterem, pražským arcibiskupstvím a postavou svatého Vojtěcha. První vyobrazení se patrně nalézá na pečetidle zemského soudu z 13. století, na kterém svatý Václav třímá v ruce kopí, na němž je zavěšen dvoucípý praporec nesoucí cípaté znamení připomínající růži či hvězdu. Praporec se jako zázrakem objevuje vždy ve chvílích vážného ohrožení země, aby se pak jeho stopa v pramenech zase vytratila. Kde byl fyzicky uchováván po vítězství nad Sasy, nevíme. Patrně v klenotnici svatovítského kostela. Později byl znovu použit ve vítězné bitvě krále Přemysla Otakara II. u Kressenbrunu roku 1260. Po králově smrti ovšem stopy praporce opět mizí. Snad aby se znovu objevily v čase nejvyšší nouze?

Vojtěch a Radim, dva ze tří Slavníkovců, kteří přežili


Meč proti meči?


Slavníkův prapor na kopí svatého Václava každopádně svědčí spíše o spojenectví rodů Slavníkovců a Přemyslovců než o nějaké nenávisti. Jak tomu tedy bylo s jejich údajným soupeřením? Teorie o konfliktu těchto dávných českých rodů se prolíná s představou raně středověkých Čech jako chaotického slepence nesoudržných kmenových území. Ve skutečnosti ovšem ve druhé půlce 10. století již dávno existoval jednotný stát, v mnohém navazující na státnost Velké Moravy. To chápal již ve 14. století Karel IV. a šířil proto symbolickou legendu o přenesení koruny z Moravy do Čech. Naproti tomu obraz rozdělené země, kde zápasí Přemyslovci s konkurenčními Slavníkovci, posouvá dataci vzniku státu do doby téměř o sto let mladší a je vlastně opakem snahy Karla IV. zdůraznit staroslovanské kořeny české státnosti. O starém knížeti Slavníkovi víme, že s vládnoucí dynastií žádné konflikty neměl, a totéž platí o jeho synu Vojtěchovi. Ten sice měl tvrdé neshody s velmoži, jménem z nich známe pouze rod Vršovců, nikoli ale s Boleslavem II., s nímž naopak spolupracoval, například při založení Břevnovského kláštera. Vojtěchův bratr Soběbor bojoval proti pohanům po boku přemyslovského vojska. O nenávisti nemůže tedy být řeči. Kronikář Kosma připomíná, že v době napadení se na Libici právě slavil každoroční svátek svatého Václava a slavníkovský rod se sešel na oslavu v co nejhojnějším počtu. Nebylo zde však přítomno jejich vojsko, protože je císař Ota II. mobilizoval, spolu s vojskem přemyslovským, na výpravu proti pohanům. Přemyslovský kníže Boleslav II. byl v té době raněn mrtvicí a upoután na lůžko. Tajemní útočníci museli o všech těchto skutečnostech vědět a využili je k přepadení prakticky bezbranného hradiště. Ve své Kronice Čechů označuje Kosma tyto pachatele opovržlivými slovy „ničemných otců nejničemnější synové“, koho měl však konkrétně na mysli? Vedle kladně hodnocených Přemyslovců a s nimi spřízněného Slavníkova rodu uvádějí prameny ještě jiné urozené rodiny, jako byli Těptici či Munici, významně ovlivňující dění v Čechách. K nejčastěji uváděným patří ovšem již zmínění Vršovci, kteří v Kosmově kronice vystupují jako archetyp záporných hrdinů. Renesanční erbovní legendy tvrdí, že se jméno Vršovců odvozuje od Římana, který přišel v družině Čecha a Lecha, a jmenoval se Medvěd – Urs. U se v latině psalo jako V a z toho prý vzniklo slovo Vrš. Tato kuriózní vyprávění vycházela z vědomí dávného původu tohoto rodu. Právě Vršovci a nikoli Přemyslovci jsou pravděpodobnými pachateli přepadení slavníkovského hradiště. Jedním z motivů jejich činu byl spor s biskupem Vojtěchem, vyvolaný jeho kritikou dobových neřestí: neřádného pohřbívání, opilství nebo manželské nevěry, ale i neúměrné tvrdosti pohanských zvyklostí, například krevní msty. S tím souvisela následující epizoda, která se mohla stát důvodem nenávisti k celému rodu Slavníkovců. Manželka jednoho z Vršovců se prý dopustila cizoložství, za což znalo zvykové právo jediný trest: smrt z rukou příbuzných podvedeného muže! Zoufalá žena se ovšem pokusila o záchranu života a utekla do kostela, pod ochranu biskupa Vojtěcha. Kostely tehdy měly takzvané právo azylu, a kdo jej využil, měl právo na církví vedený soud. Kosma ovšem píše, že rozezlení velmoži na azylové právo nehleděli, vtrhli do chrámu a cizoložnici ukamenovali přímo před očima biskupa, který nemohl jejich zločinu zabránit. Vojtěch prý za to nad nimi pronesl klatbu. Proto o Vršovcích Kosma dále hovoří jako o „rodu svatým Vojtěchem proklatém“. A především tento kronikář vůbec nepochybuje o tom, že to byli právě oni, kdo později na Libici vyvraždil Slavníkovce. Proč je tedy tento zločin připisován Přemyslovcům? Obvinění vychází z jednostranného výkladu německých historiků konce 19. století, o pozdním sjednocení věčně znepřátelených slovanských kmenů, a z úvah českých moderních dějepisců o nutné rivalitě mezi Slavníkovci a přemyslovskými knížaty. Archeologické nálezy však nic z toho nepotvrzují. Zdá se, že verzi o přemyslovském zločinu, které dala školská praxe punc nezpochybnitelné pravdy, bude třeba opustit a vrátit se k psychologické pravdě legend a bájí, která se, pro mnohé překvapivě, často shoduje s hlubším historickým poznáním. Symbolem této pravdy je onen zázračný praporec, spojující svatého Václava a Vojtěcha. Je vlastně pravzorem našeho mentálního dědictví. Spojuje biskupa a knížete, bojovníka a vzdělance, původ a duchovní kulturu národa.


Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.