Když ikona pláče

Ve východoslovenské Malé Viesce zní ozvěna více než 320 let starých událostí z maďarské Pócse. Lidé sem přijíždějí uctívat kopii zázračné ikony Bohorodičky, jíž se s úctou klaněl i císař Leopold I.

Kostel narození Panny Marie v Malé Viesce, dnes Družstevné pri Hornádě


Jsme v Dolních Uhrách, píše se rok 1676. V malé vesničce Pósc si místní řeckokatoličtí věřící postavili dřevěný kostelík, do něhož si pořídili i mariánskou ikonu pro nový ikonostas. Dvacet let tam tak visela, až přišel 4. listopad 1696…


Během nedělní bohoslužby si šokovaní věřící povšimli, že z Mariiných očí kanou slzy, stékají po desce ikony a skrápějí ubrus na oltáři pod ní. Ten den ze mše už nikdo nic neměl. Po liturgii přistoupil farář Daniel Pap k ikoně, otřel Bohorodičce oči i tvář, leč slzy se v jejích očích objevily znovu. Vyzvedl ikonu z ikonostasu, aby našel případný uměle namontovaný zdroj záhadných krůpějí. Nic tam však nebylo. Vrátil tedy ikonu zpět, a v dalších dnech spolu s ostatními věřícími ohromeně pozoroval, že Bohorodička nepřestává plakat.


To už se o Mariiných slzách z Pósce mluvilo po celých Uhrách. Do zapadlé osady přicházely mraky poutníků, dílem ze zbožnosti, dílem ze zvědavosti, případně z potřeby záhadu rozluštit. Přestože opakovaně slzy stírali, ronila ikona stále nové. Bylo to nevysvětlitelné, fascinující.

Zpráva o zázračném úkazu se donesla až k císařskému dvoru. Leopold I. na radu sv. Marka z Aviana nařídil převézt zázračnou ikonu do Vídně. Zbožný kapucín ho ujistil, že se svatým obrazem v zádech požehná Bůh jeho vojskům v boji s tureckými agresory. Z Pósce se tedy vypravil do Vídně slavnostní průvod. Ten však byl před Košicemi kvůli dlouhotrvajícímu hustému lijáku doprovázenému prudkou bouří nucen zastavit a setrvat několik dní v městské části Košic zvané Barca. Ve městě tehdy působili jezuité, z nichž jeden přišel s nápadem pořídit tři kopie zázračného obrazu. Ještě se k nim vrátíme.


Zatím sledujme procesí, jehož se v poslední fázi s velkou úctou účastnil celý císařský dvůr včetně panovnického páru. Císařovna Magdaléna Eleonora nechala svatou ikonu vsadit do drahokamy zdobeného rámu a vystavit veřejné úctě na hlavním oltáři ve Svatoštěpánském dómu, kde je k vidění dodnes. Vídeňané jí přezdívají Maria Potsch, a právě její přímluvě připisovali vítězství v bitvě u Zenty, v níž Evžen Savojský v roce 1697 rozprášil Turky.


Farníci z Pósce pochopitelně požadovali navrácení ikony, leč stejně tak pochopitelně nebyli vyslyšeni. Císař jim poslal jednu z kopií, kterou tehdy nechali zhotovit jezuité. Ta rovněž plakala! Druhá kopie zmizela neznámo kam, třetí pak uchovávali synové sv. Ignáce v Košicích.

Vše začalo ve východomaďarském městečku Pócs...


Zde ji uctívali až do roku 1773, kdy byl řád Tovaryšstva Ježíšova na nátlak svobodných zednářů papežem Klementem XIV. zrušen. Byli vypovězeni z města a dilema, co s kopií zázračné ikony, vyřešili jejím umístěním do mariánského kostelíka v nedaleké malé vísce nad Hornádem, nazvané příznačně Malá Vieska. Podle legendy začala od té doby tamní nepříliš úrodná půda přinášet každoročně bohatou sklizeň. Neoddiskutovatelnou skutečností však je, že rozhodnutí jezuitů od základu změnilo život místních lidí.


Vesnička se stala cílem tisíců poutníků všech stavů. Brzy již dosavadní kostelík z roku 1433 nevyhovoval, proto město Košice z pozice nepsaného ochránce ikony přikročilo v roce 1803 k vystavění kostela většího, zasvěceného Narození Panny Marie. Zájem věřících neoslabily ani pozdější historické zvraty, včetně pronásledování církve po roce 1948, a navzdory pokračující sekularizaci společnosti trvá i nadále.


Vždyť co kdyby se Bohorodička opět rozplakala? Nebylo by vůbec divu…


Článek vyšel v měsíčníku MY 5/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon