Když se ti rodný dům promění v klášter…

Anna Lapšanská, dnes sestra Jana, žije většinu svého života pod Tatrami. Přes všechny nepřízně osudu si uchovává hlubokou radost a přesvědčení, že každý krok jejího života vedl k cíli, pro nějž se před 95 lety narodila.

Sestra Jana


Klášter Neposkvrněného početí Panny Marie na návsi naproti kostelu dokonale zapadá do zástavby rodinných domků a přespolního by ve snu nenapadlo, že v tomto domě nežije klasická rodina, ale rodina řádových sester. O životě jedné z nich, dnes 95 leté sestry Jany (civilním jménem Anna Lapšanská), pojednává knížka nazvaná V tvém náručí (nakl. Flétna). Mimo jiné v ní sestra Jana vzpomíná, jak ještě dřív, než její srdce definitivně zahořelo láskou pro Krista natolik, že se rozhodla odejít do kláštera, prožila do svých 18 let několik platonických vztahů s chlapci, kteří o ni projevovali zájem. Tehdy něco takového, jako se stát řeholní sestrou, ve svém životě rozhodně neplánovala.


Naopak. Jednou přijely do Ľubice na žebravou misii sestry ze Svatého Kopečku a ľubický pan farář Aničku požádal, aby je doprovázela. Ve svém věku tuto zkušenost vyhodnotila tak, že by „nikdy v životě nechtěla být takto vystrojená a chodit celá v černém…“


Jenže člověk míní a Pán Bůh mění. Anička Lapšanská se v roce 1943 ocitla na duchovním cvičení u sestřiček v Levoči, kde se jí život zcela převrátil…


Nevím, jak se to stalo, ale ihned jsem se do Pána Ježíše zamilovala až po uši. Zapomněla jsem na všechny lásky, které jsem do té doby měla. Jedině On se od této chvíle stal mojí Láskou. Odešla jsem do kláštera. Sem, do Levoče, k sestřičkám, zde je moje místo.“

Anna Lapšanská jako novicka


Sestra Jana vstoupila do řehole během druhé světové války, tedy za éry Slovenského štátu. Relativně klidné časy zakrátko vystřídalo bouřlivé Slovenské národní povstání a pár let po něm zde začali „úřadovat“ komunisté. Budovy sester v Levoči byly znárodněny a sestřičky musely nedobrovolně odejít do svého mateřského kláštera v Přerově.


Právě v Přerově prožila sestra Jana barbarskou noc v září 1950, kdy bezpečnostní složky a Lidové milice násilím vyvezly řeholní sestry z klášterů a internovaly je v českém pohraničí.


Ze svědectví sestry Jany vyplývá, že si sestřičky vůbec neuvědomovaly, co se vlastně děje. Pro ženy, soustředěné na Pána Boha a na to dobré, co je v člověku, byla realita zvůle zcela mimo jejich představivost. Zároveň v poslušnosti vůči tomu, co život přináší, statečně přijímaly svůj nedobrovolný úděl.


V 50. letech pracovala sestra Jana jako dělnice ve Filipově, ve Varnsdorfu a v Horním Maršově, později jako krejčová, a nakonec jako ošetřovatelka v domově důchodců. Ač jí její řád poskytl v prvních letech průpravu k pedagogické výchovné práci s mládeží, toto své skutečné povolání mohla začít naplňovat až těsně před listopadem 1989, tedy po 40 letech života v řeholi…


V 80. letech jí bylo umožněno pečovat o maminku doma v Ľubici. Díky tomu zde mohla být založena tajná řeholní buňka v tajně budovaném klášteře v rodinném domku naproti místnímu kostelu.

Setra Jana s knihou o svém životě


Řeholní předpisy neumožňovaly řeholníkům po vstupu do kláštera návrat domů. Sestře Janě bylo dáno, aby mohla žít v zasvěcení Bohu právě tam, kde žila odmalička.


Po celý život – v časech radostných i smutných – si pečlivě vedla deník. Jsme tak díky jejímu „časosběrnému dokumentu“ konfrontováni se všemi odstíny její životní poutě: radostmi, starostmi, šibalstvím i hrdinstvím, odvahou i obavami, strachem i nejistotou. Také však s jedinou jistotou jejího života – že klín mezi člověka a Boha vráží vždy jen člověk. Sestra Jana totiž z hloubi duše ví, že Bůh sám od sebe žádného člověka neopouští…


Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2018 který si můžete výhodně předplatit zde zde zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.