Kněz bouřlivák

O tom, že má duchovní povolání blízko ke světu poezie, svědčí i řada českých básníků v sutaně. Patří mezi ně i Karel Dostál Lutinov, od jehož narození uplynulo letos v září rovných 150 let.

Odznak Orla z roku 1930


Byl rodákem z „žírné Hané“ a zůstal jí věrný po celý život. Narodil se roku 1871 v Prostějově v rodině ševce jako nejstarší ze tří dětí. Básníkův otec Leonard pocházel z nedalekého Lutína, proto si Karel zvolil jako své umělecké příjmení „Lutinov“.


Rodiče jej roku 1882 poslali do tzv. malého arcibiskupského semináře v nedaleké Kroměříži, kde Dostála osudově oslovil vlastenecký profesor češtiny František Nábělek, s nímž se pak celý život přátelil.


Po maturitě pokračoval ve studiu ve velkém semináři a na teologické fakultě v Olomouci. Zde měl potíže s profesorem dogmatiky a představeným semináře Karlem Wisnarem, který nelibě nesl, že se student Dostál zabývá poezií na úkor teologického studia. Hrozilo mu dokonce vyloučení, olomoucký arcibiskup Theodor Kohn mu však nakonec udělil milost. Jak ukazuje Dostálova korespondence s přítelem Ignátem Bečákem, měl závažné pochybnosti o svém kněžském povolání a pomýšlel na odchod do Ameriky. Z toho ale nakonec sešlo, a tak byl v roce 1894 vysvěcen na kněze.


Štvavý kazatel


Nastoupil jako kaplan v čistě německé farnosti Loučná nad Desnou na Šumpersku, v roce 1895 se však stal kaplanem v národnostně smíšeném Novém Jičíně a duchovním správcem tamní polepšovny. Zde krátce před ním působil jeho starší kolega ze semináře Jan Šrámek, zakladatel a vůdčí politik Československé strany lidové.

Karel Dostál Lutinov


V Novém Jičíně, kde byly početně silně zastoupeny české dělnictvo i inteligence, docházelo k častým půtkám mezi Čechy a Němci. Mladý kaplan byl jejich silnou duchovní oporou, což vyvolávalo značnou nelibost místních Němců, list Deutsche Volkszeitung jej dokonce nazval „Hetzprediger“ (štvavý kazatel).


V roce 1904 vyhrál konkurs na uvolněné místo faráře v rodném Prostějově. Zde rozvinul svou činnost i jako redaktor a organizátor spolkového života. Těžiště jeho práce – kromě duchovenských povinností – však spočívalo v literatuře. Založil kulturní časopis Nový život, přispíval též básněmi a články do dalších periodik katolické orientace jako Rozvoj, Rozkvět či Bílý prapor. Spolu se svými kněžskými kolegy Xaverem Dvořákem, Sigismundem Bouškou a Jindřichem Šimonem Baarem zformoval literární spolek Katolická moderna.


Bylo to v době sílícího teologického hnutí modernismu, snažícího se maximálně přizpůsobit katolickou nauku protikřesťanské filozofii. Papež Pius X. encyklikou Pascendi dominici gregis (1907) tento proud kategoricky odsoudil. Česká Katolická moderna pod vedením Dostála a Baara se sice orientovala víc na literaturu než na teologii, vlivům teologického modernismu se však neubránila. Na jejím sjezdu v Přerově v roce 1906 zazněly požadavky zrušení celibátu a rehabilitace Jana Husa. Katoličtí biskupové v Čechách a na Moravě zareagovali záporně, Dostálův Nový život byl zakázán.


Ještě předtím se Dostál angažoval v aféře olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna. Tento syn židovského konvertity si počínal vůči kněžím i zaměstnancům despoticky. Když kaplan v Zábřehu u Ostravy Josef Hofer pod pseudonymem „rectus“ začal zveřejňovat v tisku sžíravou kritiku arcibiskupa, vložil se do záležitosti Řím a papež Pius X. donutil Kohna k rezignaci. Novým olomouckým arcibiskupem se stal vlastenecký brněnský biskup František Bauer. Dostál tenkrát kaplana Hofera plně podpořil.

Karel Dostál Lutinov byl také spoluzakladatelem tělovýchovného spolku Orel


Judova aféra


Spolu s kaplanem Metodějem Hoškem v Líšni (dnes Brno-Líšeň) je Dostál považován i za zakladatele katolické tělovýchovné organizace Orel, která vznikla odloučením katolíků od tělovýchovné organizace Sokol, v níž vzrůstalo napětí mezi katolíky a tzv. pokrokáři.


Nejvíce se však stal známým tzv. Judovou aférou (1905). Protikatolický spolek Volná myšlenka zorganizoval v Prostějově výstavu obrazů malíře Kupky, zesměšňující víru v Boha. K ní byl přiložen almanach, do něhož profesor místní reálky Karel Juda napsal úvodník, že náboženství je podvod. Dostál, který byl na této škole katechetou, napsal Judovi dopis s žádostí, aby urážky odvolal, jinak bude nucen ozvat se v tisku. Juda nereagoval, proto Dostál zveřejnil v lokálním časopise Hanácký kraj protest, kde kritizoval situaci, kdy učitelé pod pláštíkem „svobody svědomí“ si mohou dovolit urážet náboženské cítění žáků. Judovo postavení se v Prostějově stalo neudržitelným, proto byl přeložen na gymnázium do Příbora.


Tisk vyvolal protikatolickou hysterii. Pražští studenti se sešli v hostinci U Helmů, kam jako hlavního řečníka pozvali T. G. Masaryka. Ten zde pronesl památnou větu, že „katecheta je státem placený denunciant“. Byl to nesmysl, neboť Dostál v žádném případě Judu neudal, pouze ve veřejném médiu polemizoval s jeho článkem, zveřejněným taktéž ve veřejném médiu, tj. v almanachu k výstavě. Učitelé náboženství z řad duchovenstva se proti Masarykovu výroku bránili soudní cestou, žalobu podepsalo celkem 308 duchovních.


Během I. světové války Dostál jako farář neunikl konfliktu s rakouskými úřady kvůli rekvírování zvonů, z nichž byla vyráběna děla. Stejně tak se zastal dvaceti obětí střelby policie do demonstrantů, kteří protestovali proti nedostatku potravin v obchodech.

Kostel Povýšení svatého kříže v Prostějově, kde Lutinov působil až do své smrti jako farář


Po válce Dostál přivítal vznik Československé republiky, vystoupil ale ostře proti antiklerikalismu a ničení sakrálních památek. Zároveň se ale čile angažoval v reformní tzv. Jednotě katolického duchovenstva a na její schůzi v Přerově r. 1919 požadoval liturgii v národním jazyce, volby církevních představených a zrušení povinného kněžského celibátu. Tyto návrhy předložili zástupci Jednoty v Římě, ale neuspěli. Biskupové v čele s pražským arcibiskupem Františkem Kordačem odmítli podpořit reformní požadavky Jednoty a žádali její rozpuštění. Radikální část v čele s Karlem Farským se v lednu roku 1920 definitivně odtrhla od Katolické církve a založila tzv. Československou církev (dnes s přívlastkem „husitská“).


Dostál nešel touto cestou, i když se ozýval proti rozpuštění Jednoty. Roku 1923 zemřel na trombózu v noze.


Byl jistě kontroverzní postava, básník a bouřlivák. Zanechal po sobě spoustu básní, zveřejněných ve výše uvedených časopisech. Některé verše jeho duchovní poezie byly zhudebněny a staly se součástí katolických kancionálů, nejznámější je „Matičko Kristova, klíčnice nebe…“. Snad nejpůsobivějším odkazem z hlediska dnešního člověka je strofa z jeho básně Můj žalm: „Stát čistý před Bohem a před lidem – ó, v tom je síla!“


Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.