Konečně Češi

Naše letošní vyprávění o Slovanech se chýlí ke svému logickému závěru. Poznávali jsme okolnosti původu tohoto nejpočetnějšího evropského etnika, sledovali jeho formování daleko na východě Evropy i následnou expanzi na západ.

Maďarské vpády představovaly velké nebezpečí pro všechny okolní země


Slovanská expanze zasáhla též české země, z nichž Čechy představovaly tu zaostalejší část. Naopak Morava se během tří století stala hned dvakrát centrem dění. Poprvé v sedmém věku za Sámova kmenového svazu, podruhé o dvě stě let později při vzniku zárodečného státního útvaru, zvaného Velká Morava. Její rozsah byl za krále Svatopluka téměř totožný s dávnou říší Sámovou.


Právě v době vlády tohoto nejvýznamnějšího moravského krále se česká knížata dostala do situace, kdy se z dlouholetého přátelského souseda stal nejhorší nepřítel a okupant, zatímco z odvěkého bavorského protivníka vítaný spojenec. Pět let Svatoplukovy kruté vlády mělo z hlediska českých dějin jeden pozitivní dopad – přiblížilo sjednocení země pod jednoho panovníka, protože po ní tu zůstala pouze dvě knížata, která o to mohla usilovat – český Spytihněv a lucký Vítězslav. Archeologické výzkumy hradišť na jihu Čech pak dovolují jiný výklad pověsti o Lucké válce, bez Neklana, Vlastislava a Tyra, zato s maďarskými nájezdníky.


Nahlédněme spolu do tohoto klíčového momentu našich národních dějin. Uvnitř Čech tehdy vládl mír. Česká knížata opravovala hrady poškozené při vyhánění moravských posádek a zároveň se připravovala na budoucí vnitřní válku, která rozhodne o tom, kdo sjednotí celou zemi pod svou vládou. Pomalu a nenápadně se vyhrocovaly vztahy mezi dvěma nejsilnějšími knížectvími, českým ve středu země, spravovaným Spytihněvem, synem Bořivojovým, a luckým na severozápadě, kde pevnou rukou vládl kníže Vítězslav. Lučané získali dva důležité spojence na západě a jihu Čech: Srby na Radbuze a Nábě za pohraničními horami, a Volyňany na Otavě, jejichž hrady ovládaly nejdůležitější obchodní stezky vedoucí do bavorských měst Pasova a Řezna.


Maďaři útočí


Pro Spytihněva a jeho lid v samém srdci země nastaly zlé časy, protože z opory jejich moci, moravských válečníků, se stali nejhorší nepřátelé. Někdy v té době se vládnoucí rod přestal hlásit k Mojmírovcům (odůvodňovali to Svatoplukovou zradou a násilným převzetím moci) a za svého předka prohlásili Přemysla, bájného strážce kamenného stolce na posvátném pahorku Žiži vysoko nad Vltavou.

Spytihněv využil situaci a začala vláda Přemyslovců


Mezitím se začaly nebezpečně komplikovat poměry ve východním sousedství Moravského království, protože u řeky Tisy se postupně usadilo sedm uherských kmenů, a jako osmí jejich spojenci Kovarové, všichni vyhnaní Chazary z východních stepí. Maďarské nájezdy začaly sužovat všechny sousední země, možná i v důsledku toho, že ponoukání divokých kočovníků k útokům na politické protivníky se stalo trvalou součástí nejprve francké a posléze i byzantské politiky. Netrvalo dlouho, a tento nebezpečný nástroj vyřizování si vzájemných účtů zařadila do svého arzenálu i slovanská knížectví na širší hranici s Východofranckou říší.


Nadále pokračovaly boje mezi Bavory a Moravany. Zasáhli do nich i Čechové v roce 900, zcela netradičně na straně svých starých nepřátel. Bavoři vtrhli na Moravu oklikou přes Českou kotlinu a místní knížata se k jejich vojsku připojila. Cílem tohoto tažení nebylo jen obvyklé plenění (i když i toho si čeští bojovníci užili do sytosti, omlouvajíce to ukrutnostmi, které zažívali od moravských posádek na svých hradech posledních deset let), ale především osvobození mladšího Svatoplukova syna z obleženého hradu. Tam se uchýlil, když jeho starší bratr Mojmír potlačil vzpouru, do jejíhož čela se Svatopluk II. postavil. Moravský král se netajil tím, že původce povstání popraví, hned jak mu padne do rukou, bratr nebratr.


Bavoři chtěli udržovat napětí mezi nesvornými sourozenci i v budoucnosti. Výprava dosáhla svého cíle a Svatopluk II. se po skončení tažení usadil v Bavorsku. V české části vojska se bedlivě sledovali budoucí nepřátelé, Čechové a Lučané. Pro ně to zatím vypadalo tak, že by mohli bez větších problémů zvítězit, mluvil pro to jak poměr sil, tak i bohatství luckého knížete Vítězslava. Ten se zatím nerozhodl, kdy se pokusí porazit svého největšího rivala – čekal na příležitost, až nebude hrozit moravská podpora knížeti Čechů. Nezapomínal na to, že Spytihněv je po otci spřízněn s Mojmírovci.


Nástup Přemyslovců


Ve světě za pohraničními horami se mezitím rozeběhly dějiny překotným tempem. Francký král a císař Arnulf v roce 899 zemřel a na trůn usedl jeho syn Ludvík IV. zvaný Dítě, poslední panovník z rodu Karolingerů a poslední král Východofrancké říše. Maďaři rok pustošili Itálii, po návratu se nevrátili do Potisí, ale usadili se v jižní Panonii, a odtud podnikali nájezdy na západ do Bavorska. Bavoři ztratili pud sebezáchovy a místo toho, aby se proti nájezdníkům spojili s Moravany, pokračovali ve válce s Mojmírem II.

Rozhodli Maďaři i Luckou válku, kterou známě z pověstí?


Zlom přišel v roce 904, kdy Kurszána, uherského velkoknížete (Kendeho), zákeřně (a zbytečně) zavraždili i s jeho družinou na hostině, kterou pořádal pro Bavory, s nimiž vyjednával o vztazích s říší po usazení Maďarů v Panonii. Uhři připravovali pomstu dva roky. Pak zaútočili na Moravany, přičemž v bitvě pod Nitrou zabili krále Mojmíra II. a pobili i velkou část jeho vojska. Když se tak zbavili těch, jež považovali za největší nebezpečí pro svůj nový domov, vyrazili pálit, loupit a pustošit na jih, západ a sever Evropy.


V srpnu roku 907 se Bavoři konečně vzchopili a vytáhli do války proti Maďarům. V jejich vojsku se nacházel i Svatopluk II., kterého chtěli dosadit na uprázdněný moravský královský trůn. Ve třídenní nešťastné bitvě u Bratislavy však utrpěli nejhorší porážku ve své historii. Padl nejen Svatopluk se svou družinou, ale i celý výkvět bavorské šlechty, markrabata, hrabata i biskupové. Bavorsko se z této porážky nikdy nevzpamatovalo. Symbolickou tečku za nešťastnými událostmi učinila smrt Ludvíka IV. Dítěte, jímž vymřela dynastie Karolingerů. Dalších padesát let celou střední, západní a jižní Evropu sužovaly loupeživé nájezdy uherských kočovníků, kteří až do roku 955 nenalezli přemožitele.


Všeobecný neklid a války se nevyhnuly ani Čechám. Více než sto let trvající zápas knížat o to, kdo sjednotí zemi obklopenou ze všech stran horami a pralesem pod svou vládou, měl nečekané rozuzlení. Vyhrál ten, kdo jako první vynesl maďarskou kartu – kníže Spytihněv. Pomohly mu přitom jeho příbuzenské vazby na Moravě. Po zákeřném zavraždění velkoknížete Kurszána si Uhři usazení v Panonii nakonec místo něho zvolili dva slovanské velmože, bratry Bogata a Družáka. (Jejich takto zkomolená jména zachovaly italské prameny v souvislosti s tažením z roku 921.) Oba patřili do širšího příbuzenstva Mojmírovců, takže to českému knížeti značně ulehčilo vyjednávání.


Zrození českého státu


Spytihněv s oběma pomaďarštěnými bratry uzavřel dohodu, že jej za úplatu a kořist zbaví konkurence v Čechách. Prvou obětí tohoto spojenectví se stali Volyňané na zlatonosné Otavě. Nečekaný vpád divokých jezdců způsobil, že v průběhu několika dnů padly všechny jejich hrady v povodí říčky Volyňky i v dalších krajích jižních Čech, zahynul kníže i jeho družiníci. Kraj čekal na nové pány. Maďaři se mezitím přesunuli na sever na Radbuzu a začali pustošit srbské knížectví. Lučané nemohli svým spojencům přijít na pomoc, protože se museli bránit útoku Spytihněvova vojska, takže všechny srbské hrady, včetně knížecího u dnešních Štítar nakonec podlehly útoku nájezdníků a shořely.


Je dosti pravděpodobné, že maďarští nájezdníci nakonec rozhodli i střetnutí, které známe ze starých pověstí jako Luckou válku. Kromě nálezů ze zničených hradišť na Volyňce by tomu nasvědčoval i pozdější vývoj. Noví vládci země – česká knížata – záhy začali stavět nové pevnosti, často přímo naproti starým hradům. Na každém z nich umístili posádku, kterou často tvořili uherští bojovníci, kdysi náležící do vojska Bogata a Družáka. Ti představovali nejpevnější oporu moci Spytihněva a jeho potomků.


Tak se z krutých válek a zmatků na počátku desátého století zrodil český stát a spolu s ním také první slovanský národní jazyk – čeština.


Je jen na nás, zda dovrší i druhé tisíciletí své pozoruhodné existence.


Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.