Koniklec

Málokterému sportovci se podaří proniknout na stránky krásné literatury. Jednomu z nejrychlejších fotbalistů v Evropě Františku Klozovi, od jehož smrti uplynulo letos v červnu 76 let, se to povedlo.

František Kloz


Jeho životní příběh posloužil Otovi Pavlovi k sepsání milé povídky Poslední zápas Františka Kloze, zařazené do knihy Plná bedna šampaňského. Fotbalový život rodáka z Mlékosrb, kde 19. května 1905 přišel na svět, k literárnímu zpracování přímo vybízel.


Přestupuji, tedy jsem


V dětství si musel užít hodně hladu. V pěti letech přišel kvůli tragické nehodě v sodovkárně o tátu. Utekl z učení, neboť si usmyslel, že se bude živit fotbalem. Vzhledem k tomu, že kopal v Novém Bydžově a později v Chlumci nad Cidlinou, to bylo dost odvážně rozhodnutí. Poté ale zaujal „výbory“ (jak by napsal Karel Poláček) Slavoje Roudnice a podepsal jim přestupní lístky. Zanedlouho se však už potil v dresu jejich městského rivala SK Roudnice, hrajícího I. B třídu. A v něm padl do oka pro změnu „výborům“ SK Kladna. Tak se zrodil jeden z nejabsurdnějších přestupů tuzemského fotbalu.


Roudnice hrála soutěžní zápas ve Slaném. Tam se vypravili kladenští funkcionáři, aby po utkání podepsali s Klozem smlouvu. „Parta Hic“, kterou do Slaného klubové vedení vyslalo, však Kloze nikdy hrát neviděla, věděla jen, že nastupuje na pravé spojce. Ten den však výjimečně alternoval na spojce levé a Kladeňáci vítězoslavně podepsali jeho spoluhráče. Jméno jim sice neštymovalo, ale to byl pro ně nepodstatný detail, post v sestavě seděl. Dva měsíce nosili nevábný kabát ušitý z této obří ostudy, než se vše vyřešilo ke spokojenosti všech, tedy i Františka Kloze, jenž se tak ve svých 23 letech stal oficiálně hráčem SK Kladna.


Byl to pro něj v tomto věku první opravdu větší přestup, z čehož lze vyvodit, že nebyl kdovíjakým talentem. Kladno si od něj taky neslibovalo žádné zázraky, měl jen posílit útočné řady a moc toho nekazit. Dnes je po něm pojmenován kladenský stadion a platí za nejlepšího hráče tohoto klubu v celé jeho historii…

Kanonýr František Kloz v akci


Kladno válí


Meziválečné období bylo érou excelentních míčových kouzelníků, kteří s míčem dokázali hotové divy. Kloz žádný skvělý technik nebyl, navíc jeho rozkomíhaný a až těžkopádný pohyb působil podle pamětníků až poněkud komicky – z něj ostatně vznikla přezdívka „Koniklec“, pod kterou byl tento kladenský šlachovitý kost a kůže šutér znám. Tyto nedostatky vyvažoval, navzdory menší a útlejší postavě, příkladnou bojovností, tvrdostí a důrazem. Navíc patřil k nejrychlejším hráčům nejen u nás, ale i v evropském měřítku.


Jeho fyzicky náročný a pro soupeře krajně neoblíbený styl se osvědčoval zvláště v kladenských podmínkách, kde se hrálo na škváře. Tým byl složen z urostlých a jako žula tvrdých borců, jež dopředu hnalo hromové a husí kůži nahánějící „Kladno hází“ obecenstva sestávajícího převážně z havířů a hutníků. V bráně sebou jako ryba házel stokilový brankář Tichý, v poli váleli Černý, Troníček, Nejedlý, Kraus a především kanonýr nad jiné povolaný – František Kloz.


V dresu Vlasty Buriana


„Když mu to jen trochu šlo, nebyl k udržení,“ vzpomínal po letech Pepi Bican. „Koniklecovi“ to šlo často, dodnes mu patří 9. příčka mezi nejlepšími ligovými kanonýry všech dob. Není divu, že ho po jeho druhé sezóně v lize, v níž se stal králem střelců, angažovala Slavia. V ní se však vůbec neprosadil. Vzal proto zavděk nabídkou nastupovat za Burianovu XI., což byl tým složený jednak z dosluhujících internacionálů, jednak z aktivních prvoligových borců, povětšinou slávistů, objíždějící republiku a sehrávající exhibiční „kasamače“, jejichž výtěžek z velké části putoval do fondu hráčských penzí při fotbalové asociaci a pro zraněné hráče. Burianova XI. porážela i prvoligové celky a Kloz k tomu přispěl 40 přesnými trefami. Otcem myšlenky jejího založení byl Vlasta Burian, jenž za ni taky pravidelně chytal a s nímž se Kloz spřátelil. Když Král komiků v r. 1939 vystupoval v kladenském divadle, zahájil představení zprávou, že se „Frantíku Klozovi narodil syn“.

Vlasta Burian jako brankář Sparty


Doma prorokem


Jistý příjem mu zaručovala smlouva, nicméně jako naprostá většina tehdejších fotbalistů musel mít i „civilní“ zaměstnání – na Kladně dělal řidiče a zdravotního bratra MUDr. Neumannovi. Hrál-li někde mimo město, lidé prý u Neumanna odkládali návštěvy, jen aby je mohl ošetřovat Franta Kloz. Měli ho rádi, byl jejich. Když po jednom obzvláště povedeném mači dostal prémii 1 000 Kč, což byly na tu dobu velmi slušné peníze, rozdělil polovinu nezaměstnaným kamarádům a za zbytek je pozval na večeři. Rozdal všechny své medaile a trofeje, ba i manžetové knoflíčky – dárek od Jana Masaryka – věnoval kamarádovi, jemuž se tuze líbily. Jednou prý svlékl i košili, aby ji dal příteli, který žádnou neměl.


Těžko se potom divit, že ho Kladeňáci po dvou letech vzali zase mezi sebe. Byl přece jejich. V modrobílém dresu se neuvěřitelně zmátořil a opět začal činit soupeřovy brankáře nešťastnými. 19 branek v 18 utkáních přesvědčilo „výbory“ pražské Sparty, aby „Koniklece“ koupili. A jako zázrakem – opakovalo se totéž, co ve Slavii: ani v druhém slavném pražském „S“ mu to „nepadalo“ tak, jako na Kladně. Sparta ho proto před jarní sezonou roku 1934 ráda vyexpedovala zpět na Kladno.


Zdálo se, že Kloz je jako fotbalista odepsaný, on však dostal druhou mízu. Jestliže po návratu ze Slavie zdařile navázal na své předchozí výkony, pak to, co předváděl po návratu ze Sparty, bylo jako z jiné planety – hned v prvních čtyřech jarních utkáních Kladna vstřelil 19 z 21 branek svého týmu, z toho 5 v ligovém duelu proti Spartě!


Vystřílel Kladnu historickou účast ve Středoevropském poháru, jakémsi předchůdci dnešní Ligy mistrů, kde svými nechytatelnými střelami pomohl tomuto provinčnímu českému klubu vyřadit veleslavnou Ambrosianu, dnešní Inter Milán, i tehdy považovanou za jeden z nejlepších celků na světě. K jedné z branek, obzvláště povedené, mu přišel pogratulovat i pokořený gólman…


Kloz se zúčastnil i památného kladenského turné po USA, z něhož mu krom zranění zbyly jen vzpomínky, jelikož mu někdo po návratu na nádraží „čmajznul“ kufr. Nabídl se, že mu s ním pomůže, a místo toho mu od něho odpomohl… Do reprezentace nakoukl jen 9x, přičemž v jednom ze svých nejpamátnějších představení nasázel nesmírně silným Maďarům čtyři „fíky“.

Jméno Františka Kloze na pomníku obětem nacistické zvůle v kladenské čtvrti Engerth


Zápas o holý život


Léta však nezastavíte. V roce 1940 to už na vrcholový fotbal nebylo, a tak odešel do Slaného, odtud do Roudnice a pak ještě do Vinařic. Za ně sehrál 1. května 1945 svůj poslední zápas. Fotbalový. Čekal ho už jen zápas o holý život.


V prvních květnových dnech se zapojil do protinacistického povstání. Na hlavu si nasadil bekovku, do ní vetkl trikoloru, navlékl lyžařské kalhoty, nafasoval pušku a šel na „fricky“. Přitom neuměl střílet, pro nevojenskou míru ho ani nevzali na vojnu.


S partou ostatních odjel na korbě nákladního auta ke Hříškovu, kde měli zabrat muniční sklad. Slabě vyzbrojení a nevycvičení chlapi z dolů však neměli proti vojákům Wehrmachtu sebemenší šanci. Jen málokterým se podařilo vyváznout bez škrábnutí. Kloz to štěstí neměl – zůstal ležet na zemi s prostřelenou nohou.


V lounské nemocnici podstoupil operaci roztříštěné kosti a roztrženého svalu. Zranění bylo vážné – reálně hrozil vznik sněti a jejího následného rozšíření do celého těla. Lékaři proto na Kloze naléhali, aby si nechal nohu amputovat. On však o tom nechtěl ani slyšet, ačkoli mu pro obrovské bolesti museli píchat morfium. Příliš pozdě přišel k rozumu – sněť přesně podle lékařských předpokladů postoupila natolik, že Františku Klozovi nešlo zachránit nejen nohu, ale ani život.


Na kalendáři bylo 13. června 1945. František Kloz svůj poslední zápas prohrál. Jeho pohřbu o tři dny později se zúčastnily tisíce lidí, mezi nimi manželka a dvě malé děti. V roce 1969 byl po něm pojmenován kladenský stadion i přilehlá ulice.


Článek vyšel v měsíčníku MY 6/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.