Král českých králů

V půlce máje roku 1316 se v Praze narodil královně Elišce, pocházející ze starobylého rodu českých králů, prvorozený syn Václav. Do historie však vstoupil jako císař Karel, toho jména čtvrtý. Karlovo kulturní a hospodářské povznesení Českého království a zejména jasné právní ukotvení jeho suverenity jsou hodnoty, z nichž čerpáme dodnes.

Karel IV. u mostu, který nese jeho jméno


Karlovým otcem byl král Jan Lucemburský, syn císaře Svaté říše římské Jindřicha VII. (1275-1313). Svůj původ odvozovali Lucemburkové v duchu dobové módy od biblického krále Nimroda a ke svým předkům počítali postavy středověkých bájí, předně obnovitele západního císařství Karla Velikého, který se podle dávných básníků běžně stýkal s anděly a skřítky, hrdinu Godefroye de Bouillon, jenž dobyl Jeruzalém z rukou muslimů, či pohádkovou vílu Melusinu, která se podle pověsti čas od času proměňovala v mořského draka. Také Karlův původ po matce nepostrádal literární předky. Patřil k nim dávný kníže svatý Václav, jehož jméno dostal při křtu, ale také hrdinové dynastického mýtu o věštkyni Libuši a oráči Přemyslovi. Není divu, že i sám Karel IV. byl později opředen bájemi. K nejkrásnějším patří vyprávění o Libušině zlaté kolébce: Libuše prý nechala pro svého syna Nezamysla zhotovit kolébku ze zlata. Když syn odrostl, dala kolébku potopit do vltavské hlubiny s příslibem, že se opět sama z řeky vynoří, až se narodí král, který nejvíce povznese českou zemi. A zlatá kolébka se prý vyhoupla z vltavských vln právě v čase Karlova narození. Lidé ji donesli královně Elišce, a ta v ní odchovala syna. Tato barvitá pověst dokládá srdečný vztah národa ke Karlu IV., ale také propojení s dávnými kořeny národní kultury, které, jak můžeme vyčíst z jeho vlastní literární tvorby, přijal za své i sám Karel. To jej motivovalo k nesčetným projevům svatováclavské úcty, ale i k pokusům o obnovu staroslověnské bohoslužby a velkomoravské tradice, od níž odvozoval českou státnost.


Vězněm dvou hradů


Ale vraťme se ze světa bájí, symbolů a literatury k narození prince Karla. Vlastně tehdy ještě Václava, neboť toto jméno původně nosil. Jeho dětství rozhodně nebylo idylické a z pomyslné zlaté kolébky byl záhy vržen do tvrdé reality. Manželství jeho rodičů mělo v té době charakter otevřeného soupeření. Král často pobýval v západní Evropě, kde se účastnil řady lokálních válek. K tomu potřeboval finance, které se však do Čech prakticky nevracely. A co hůře, často se nevracel ani král, což vedlo ke svévoli šlechty a zadlužení královských statků. Eliška se snažila tento stav napravovat, a tím se dostávala do častých kompetenčních sporů s manželem. Ve svých snahách narážela i na opozici vlivného aristokrata Jindřicha z Lipé, jenž využíval královy časté nepřítomnosti k posilování vlastní moci. Eliška vedla proti Jindřichovi permanentní tichou válku. Obratnému panu z Lipé se však podařilo naklonit si krále Jana a v roce 1319 ho přesvědčil, že proti němu Eliška chystá spiknutí, chce formálně dosadit na trůn malého kralevice a vládnout sama. Jan této konstrukci uvěřil a rozhodl se jednat. Manželku internoval na Mělníce a kralevice Václava, pozdějšího Karla IV., nechal věznit postupně na hradech Loket a Křivoklát. Chlapci byly pouhé tři roky a vězení, do něhož byl uvržen, bylo nesmyslně tvrdé. Ještě horší však bylo odloučení od matky. Vztah mezi Janem a jeho synem tím byl zkalen prakticky navždy.

Václav (uprostřed) vzdává hold francouzskému králi a svému strýci Karlu IV. Sličnému


O sladké Francii, a ještě sladší Blance


Teprve roku 1323 se sedmiletý princ mohl opět shledat s matkou. Bohužel však jen na krátký čas. Téhož roku ho totiž Jan poslal ke dvoru svého švagra, francouzského krále Karla. Pařížský dvůr byl nejvyspělejším prostředím v celé západní Evropě a českému princi se na něm mělo dostat prvotřídního vzdělání. Nicméně šlo o další – a tentokrát definitivní – odtržení od matky, s níž se již nikdy v budoucnosti nesetkal. Vyrovnat se s novou situací i prostředím pomohly chlapci některé příznivé okolnosti: Jednak šťastná povaha francouzského krále Karla a jeho manželky Marie, kteří ho srdečně přijali a zahrnuli veškerou péčí, a jednak vrozené jazykové nadání. Zprvu se dorozumíval latinsky, brzy si však osvojil také francouzštinu, později se naučil i německy a italsky. Ve svém životopise Vita Caroli nicméně vzpomíná, že ve Francii: „řeč naši českou docela jsme zapomněli, později jsme se ji však znovu naučili, takže mluvíme a rozumíme jako každý jiný Čech.“ U pařížského dvora také český princ při udílení svátosti biřmování přijal jméno svého strýce Charles, tj. Karel. Šlo o výraz vděčnosti za strýcovo laskavé přijetí. Ve Francii ho čekala ještě jedna významná událost. Pouhý měsíc po příjezdu, v květnu 1323, se slavila jeho svatba s princeznou Blankou z Valois. Ženich byl sedmiletý, nevěsta stejně stará. Šlo pochopitelně o akt ryze politické povahy. Hned po obřadu byli „manželé“ odděleni a k naplnění jejich vztahu došlo až v dospělosti. Nicméně svatba byla vypravena s nádherou, při níž se nedala zahanbit ani česká strana. Obdiv budil překrásný kralevicův oděv, který prý byl nečekaně nákladný i na francouzské prostředí uvyklé luxusu. Pro oba dětské protagonisty byla tato událost silným emotivním zážitkem, při kterém nalezli jeden v druhém zalíbení. To jim vydrželo už navždy. V dospělosti patřili k nemnoha šťastným panovnickým párům, jejichž svazek byl, kromě politických zájmů, spojen také vzájemnou láskou. Karel, tak už budeme českému kralevici nadále říkat, setrval ve Francii sedm let. K jeho učitelům patřili nejvzdělanější muži tehdejší Evropy. Jedním z nich byl i bystrý klerik Pierre de Roziéres, se kterým Karel navázal osobní přátelství a který se později stal papežem.


Pokus o vraždu a návrat domů


V roce 1330 povolal Jan Lucemburský syna do služby. Pověřoval jej různými úkoly v dědičném hrabství lucemburském i v severní Itálii, kde si Jan v sérii místních válek vybudoval solidní panství. 28. září 1330, v den svatého Václava, zemřela Eliška Přemyslovna.

Pevnost Montecarlo, kterou Karel založil v Itálii


Karel zavalený úkoly se ani nemohl zúčastnit jejího pohřbu. Zato získával cenné politické a vojenské zkušenosti. Konečně se také naplnilo jeho manželství s Blankou. O Velikonocích roku 1331 ovšem také čelil pokusu o zavraždění. Během pobytu v Pavii 31. března toho roku bylo kralevici a jeho doprovodu předloženo k snídani otrávené jídlo. Byla právě Velikonoční neděle a Karel se naštěstí chystal do kostela na mši, při které hodlal přistoupit ke svatému přijímání. Proto dodržoval církví předepsaný půst a nesnídal, což mu zachránilo život. Vyšetřováním se záhy zjistilo, že za pokusem o Karlovu likvidaci stál milánský vládce Azzo Visconti. Byla to vlastně předehra ozbrojeného vystoupení severoitalských měst proti vládě Lucemburků, k němuž došlo následujícího roku. V listopadu 1332 čelil Karel jejich spojenému vojsku ve známé bitvě u San Felice. Kralevic byl v bitvě zraněn, podařilo se mu však zvítězit. Úspěch přičítal pomoci svaté Kateřiny, k níž se pak obracel v modlitbě vždy, když se cítil v nebezpečí. Když v létě 1333 právě pobýval v tyrolském Meranu, navštívila jej delegace české šlechty s oficiální žádostí, aby se vrátil do vlasti. V čele delegace stál levoboček někdejšího českého krále Václava II., Karlův strýc a celoživotní podporovatel jeho matky Elišky, Jan Volek. Karel dojatě souhlasil a s jeho návratem konečně vyjádřil souhlas i král Jan. V říjnu téhož roku tedy Karel stanul na půdě českého království. Své dědictví ovšem nalezl v hlubokém úpadku. Většina královských majetků byla dána do zástavy, respekt k panovnické moci byl nulový, cesty nebezpečné, obchody nepoctivé, lid bědný. Samotný palác českých králů byl neobyvatelný, takže Karel musel přijmout dočasné pohostinství pražského purkrabí. Nad matčiným hrobem si Karel předsevzal, že se pustí do obnovy strádající země. Aby měl v zemi formální autoritu, udělil mu Jan Lucemburský titul moravského markraběte. „Vyzbrojen“ tímto titulem shromáždil pak Karel spolupracovníky i potřebné prostředky. Už během roku 1334 se mu podařilo vykoupit ze zástavy řadu hradů. Mimo jiné i významný Křivoklát, na který měl z dětství tak nepříjemné vzpomínky. Jakmile stabilizoval poměry v zemi, povolal k sobě manželku Blanku. Ta dorazila do Prahy již 12. června roku 1334 a prakticky okamžitě si svým tělesným půvabem i milým vystupováním získala všeobecnou oblibu. V květnu roku 1335 pak Karlovi porodila první dítě, dcerku Markétu.

Královský pár: Karel IV. a Blanka z Valois


Otec a syn


Král Jan mezitím čelil řadě nepříjemností. Rozpadalo se jeho panství v Itálii, rozhořel se spor mezi Lucemburky a císařem Ludvíkem Bavorem o nároky Karlova mladšího bratra Jana Jindřicha v Tyrolsku, a dlouhodobě problematické byly také vztahy s Polskem. Karel byl různým způsobem do těchto záležitostí vtahován. Všechna tato „vyrušení“ ho však už neodvedla od úkolu obnovy českého státu. Zahájil rozsáhlou přestavbu Pražského hradu, povolil pražským měšťanům zřízení radnice a v letech 1338-1339 stabilizoval poměry na Moravě. Otec jeho úspěchy bohužel sledoval se žárlivostí. Jako by se opakoval scénář Janových neshod s Eliškou. Napětí vyvrcholilo, když do Prahy přijela Janova nová manželka Beatrix Bourbonská. Královna si totiž nezískala náklonnost Pražanů a těžce nesla veřejné projevy sympatií, jimiž zahrnovali Karlovu manželku Blanku. Rozčilený Jan proto vykázal markraběnku Blanku do Brna a Karlovi omezil příjmy. Okolnosti a běh času ale nakonec ztupily i ostří těchto sporů. Věk, postupné slepnutí a císařovo rostoucí nepřátelství donutily krále Jana ke smíru se synem. V červnu 1341 svolal sněm české šlechty, na kterém udělil Karlovi titul „rex iunior“ (mladší král) a předal mu vládu v království. Na jaře 1344 se oba vydali ke dvoru nového papeže Klimenta VI., kterým byl Karlovi dobře známý Pierre de Rossiéres. Ten je podpořil ve sporu s císařem a vyhověl Karlově žádosti o vyjmutí Čech z dosavadní církevní podřízenosti mohučskému arcibiskupství, protože: „…obyvatelé tohoto království jsou od obyvatel mohučské arcidiecéze jazykem zcela odlišní“. Tak došlo k povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Současně Karel položil základní kámen katedrály svatého Víta a zadal pražským zlatníkům zhotovení královské koruny. Koruna je zasvěcena svatému Václavu a vznikla patrně přepracováním starší koruny přemyslovských panovníků. Podle vzoru francouzské koruny svatého Ludvíka (dnes ztracené) byla do jejího vrcholového křížku vložena relikvie trnu z trnové koruny Páně. Karlově české korunovaci ovšem předcházela jiná významná událost, totiž jeho volba a korunovace ve Svaté říši římské. Během sporů s císařem pojal Jan Lucemburský záměr prosadit na jeho místo svého syna Karla. Ostatně, sám Jan byl synem císaře Jindřicha VII. a netrpěl vůči císařskému majestátu žádným ostychem. Když papež v dubnu 1343 uvalil na císaře exkomunikaci, bral to Jan jako pokyn shůry a začal jednat. Jeho diplomatické úsilí slavilo úspěch v červenci 1346, kdy byl Karel německými kurfiřty zvolen římským králem, což byl předstupeň císařství spojený s vládou nad německými oblastmi říše (císařem se pak zvolený římský král nazýval až po korunovaci papežem v Římě). Karlovo zvolení bylo posledním životním úspěchem Jana Lucemburského. V létě téhož roku padl jako spojenec francouzského krále v bitvě s Angličany u Kresčaku. Karel, který se bitvy rovněž zúčastnil, byl jen lehce raněn a českými pány odveden z bojiště do bezpečí.

Karlův otec Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku. kde padl


Karlovy koruny, manželky a dědicové


Karlova korunovace římským králem se konala v listopadu 1346, netradičně ve městě Bonnu, protože říšské korunovační město Cáchy zůstávalo na straně sesazeného Ludvíka Bavora. Karlovi také na cestě z korunovace hrozilo zajetí, neboť musel překonat území ovládaná Bavorovými stoupenci. Do vlasti proto putoval pěšky, v přestrojení za prostého panoše. Bylo zřejmé, že ovládnutí říše nebude tak snadné, jak se zdálo. V září 1347 se pak konala jeho dlouho připravovaná česká korunovace. Karel k ní sepsal Korunovační řád, spojující přemyslovské tradice se zvyklostmi francouzskými a německými. Spolu s manželem byla korunována i Blanka z Valois. Poté se Karel znovu pustil do zvelebování země. Léta 1347-1348 jsou vyplněna jeho horečným zakladatelským úsilím. V listopadu zakládá Emauzský klášter. Počátkem roku 1348 reformuje zemské soudnictví na Moravě. V březnu vydává zakládací listinu Nového města pražského, čímž se Praha stává jedním z největších měst tehdejší Evropy. (Rozlohou stejně velká jako tehdejší Paříž, větší je pouze papežský Řím). Současně svolává do Prahy společný sněm české a říšské šlechty, na kterém potvrzuje privilegia českého státu a konkretizuje poměr k říši jako volnou vazbu k osobě císaře, nikoli však podřízenost říšským institucím či zákonům. Čechy tak měly vliv na dění v říši, zároveň si ale podržely svou suverenitu. Toto vymezení také později vtělil do Zlaté bully z roku 1356. Současně stanovil neoddělitelný základ českého státu, jímž byla území Čech, Moravy a Opavska. Je pozoruhodné, že přes všechny kotrmelce dějin tvoří i dnešní český stát právě tato území. Na podzim 1347 raněn mrtvicí nečekaně skonal Karlův odpůrce – excísař Ludvík Bavor, a posléze zemřel i další vzdorokrál Günther ze Schwartzburgu. Karel tedy neměl v říši konkurenta, a stal se jejím skutečným vládcem. Nechal do Čech převést císařské insignie, a pro jejich uložení dal vybudovat hrad Karlštejn. V dubnu 1348 pak z pravomoci českého krále vydal zakládací listinu pražské university, prvního vysokého učení na sever od Alp. Rok 1348 ovšem Karlovi přinesl i vážnou osobní ztrátu. 1. srpna zemřela ve věku pouhých 32 let jeho manželka Blanka. Karel byl pak ženat ještě třikrát, všechna tato manželství však již byla ryze politická. Vztah k Blance si v Karlově srdci uchoval výlučné postavení první lásky, na niž vzpomínal ještě při poslední cestě do Francie roku 1378. Druhou královou manželkou se v březnu 1349 stala dcera rýnského falckraběte Rudolfa II. Anna. Ta Karlovi porodila vytouženého syna, jenž však zemřel v pouhém jednom roce života. V únoru 1353 zemřela i sama královna. Potřetí se Karel oženil již v květnu téhož roku, a to překvapivě s mladičkou Annou Svídnickou, o které původně přemýšlel jako o nevěstě pro svého syna. Vyženil s ní území Horní a Dolní Lužice, jež připojil k českému státu. Anna Svídnická dala svému královskému manželovi konečně zdravého dědice, pozdějšího krále Václava IV.

Karel IV. ukládá relikvii dřeva svatého kříže do ostatkového kříže na Karlštejně


Vládce křesťanského světa


Již od října 1347 Karel disponoval faktickou císařskou mocí, titul císaře však dosud používat nemohl a jeho korunovace v Římě byla dlouho odkládána. Důvodem byla roztržka s papežem Klimentem VI., který pod vlivem francouzské zahraniční politiky bránil přílišnému posilování moci říše. K cestě na římskou korunovaci proto došlo až po složitých vyjednáváních s novým papežem Innocencem IV. Teprve v dubnu 1355 byl Karel konečně, spolu se svou manželkou Annou, korunován v římském chrámu svatého Petra na císaře římského neboli vládce celého křesťanského světa. Šlo o nejprestižnější titul Západu, i když nadřazenost císaře nad ostatními evropskými vládci byla pouze teoretická. Po římské korunovaci začal Karel u svého jména uvádět číslovku Quartus, čtvrtý, pod kterou je nám také známý. Ve věci císařského titulu tedy nakonec Karel uspěl, zdaleka ne vše se mu ale podařilo takto prosadit. V říjnu 1355 vypracoval návrh českého zákoníku známý jako Maiestas Carolina, který měl posílit centrální panovnickou moc na úkor šlechty. Zprávy o tom natolik pobouřily české panstvo, že král musel platnost zákoníku odvolat. V červnu 1362 pak prožil další rodinnou tragédii, když jeho mladá žena zemřela při porodu mrtvě narozeného syna. O rok později se Karel počtvrté a naposledy oženil. Jeho novou manželkou se stala vnučka polského krále Kazimíra, teprve šestnáctiletá AlžbětaPomořanská, která se zapsala do paměti kronikářů a umělců neobvyklou tělesnou silou. Tato mladá dívka údajně dokázala ohýbat meče a lámat podkovy. Přivedla na svět celkem šest dětí. Dva z jejích synů se dožili dospělosti, Zikmund, který se později stal uherským králem a císařem římským, a Jan, pozdější vévoda zhořelecký. Právě v onom čase Karel postřehl nejvážnější problém tehdejší evropské politiky. Narůstající nespokojenost s vlivem Francie na papežský stolec. Papežové té doby ani nesídlili trvale v Římě, nýbrž v Avignonu, aby je měl francouzský král pod dozorem. Karel tušil, že odpor proti tomuto stavu by mohl vést k rozkolu v Církvi, což se později skutečně stalo. Na jaře 1365 proto navštívil nového papeže Urbana V. a přesvědčil ho, aby opustil Avignon a vrátil se do Říma. Papež jeho naléhání vyhověl. Bohužel, tento skvělý diplomatický úspěch Karla nepřežil. Francie se nevzdala papežova poručníkování, až nakonec došlo k hluboké církevní krizi známé jako papežské schizma. Ale to už je jiná kapitola.

Smrt Karla IV.


České království na břehu Baltu?


Poslední desetiletí svého života Karel věnoval územní expanzi českého státu. Pokusil se připojit severoněmecké Braniborsko a otevřít tak přístup k Baltickému moři. S tím souvisela i jeho poslední cesta do Francie, k níž se odhodlal jako již těžce nemocný, dnou strádající muž na konci roku 1377. Došlo totiž k úmrtí Ludvíka I. z francouzské dynastie Anjou, který byl polským a uherským králem. Karel proto spěchal k pařížskému dvoru krále Karla V. z Valois, aby s ním projednal další osud střední Evropy. Dosáhl pozoruhodné dohody. Uhry se podle ní měly stát součástí Království francouzského, čímž by Francie posunula své hranice hluboko na východ, a Polsko mělo být začleněno do Království českého, které by tím nejen zvětšilo rozlohu, ale také dosáhlo Karlova záměru expandovat k Baltu. K naplnění tohoto kuriózního plánu ovšem nikdy nedošlo. Na podzim 1378, deset měsíců po návratu z Francie, utrpěl Karel zlomeninu krčku kyčelního kloubu, která ho upoutala na lůžko, a 29. listopadu zemřel na akutní zápal plic.


Dědictví, které po sobě zanechal, bylo mimořádné, a přívlastek Otec vlasti, jímž ho v pohřební řeči označil jeho přítel, vzdělaný universitní mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, Karlovi bezesporu právem náleží. Kulturní a hospodářské povznesení země a zejména jasné právní ukotvení její suverenity jsou hodnoty, z nichž čerpáme dodnes.


Článek vyšel v měsíčníku MY 5/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.