Král českých králů

V půlce máje roku 1316 se v Praze narodil královně Elišce, pocházející ze starobylého rodu českých králů, prvorozený syn Václav. Do historie však vstoupil jako císař Karel, toho jména čtvrtý. Karlovo kulturní a hospodářské povznesení Českého království a zejména jasné právní ukotvení jeho suverenity jsou hodnoty, z nichž čerpáme dodnes.

Karel IV. u mostu, který nese jeho jméno


Karlovým otcem byl král Jan Lucemburský, syn císaře Svaté říše římské Jindřicha VII. (1275-1313). Svůj původ odvozovali Lucemburkové v duchu dobové módy od biblického krále Nimroda a ke svým předkům počítali postavy středověkých bájí, předně obnovitele západního císařství Karla Velikého, který se podle dávných básníků běžně stýkal s anděly a skřítky, hrdinu Godefroye de Bouillon, jenž dobyl Jeruzalém z rukou muslimů, či pohádkovou vílu Melusinu, která se podle pověsti čas od času proměňovala v mořského draka. Také Karlův původ po matce nepostrádal literární předky. Patřil k nim dávný kníže svatý Václav, jehož jméno dostal při křtu, ale také hrdinové dynastického mýtu o věštkyni Libuši a oráči Přemyslovi. Není divu, že i sám Karel IV. byl později opředen bájemi. K nejkrásnějším patří vyprávění o Libušině zlaté kolébce: Libuše prý nechala pro svého syna Nezamysla zhotovit kolébku ze zlata. Když syn odrostl, dala kolébku potopit do vltavské hlubiny s příslibem, že se opět sama z řeky vynoří, až se narodí král, který nejvíce povznese českou zemi. A zlatá kolébka se prý vyhoupla z vltavských vln právě v čase Karlova narození. Lidé ji donesli královně Elišce, a ta v ní odchovala syna. Tato barvitá pověst dokládá srdečný vztah národa ke Karlu IV., ale také propojení s dávnými kořeny národní kultury, které, jak můžeme vyčíst z jeho vlastní literární tvorby, přijal za své i sám Karel. To jej motivovalo k nesčetným projevům svatováclavské úcty, ale i k pokusům o obnovu staroslověnské bohoslužby a velkomoravské tradice, od níž odvozoval českou státnost.


Vězněm dvou hradů


Ale vraťme se ze světa bájí, symbolů a literatury k narození prince Karla. Vlastně tehdy ještě Václava, neboť toto jméno původně nosil. Jeho dětství rozhodně nebylo idylické a z pomyslné zlaté kolébky byl záhy vržen do tvrdé reality. Manželství jeho rodičů mělo v té době charakter otevřeného soupeření. Král často pobýval v západní Evropě, kde se účastnil řady lokálních válek. K tomu potřeboval finance, které se však do Čech prakticky nevracely. A co hůře, často se nevracel ani král, což vedlo ke svévoli šlechty a zadlužení královských statků. Eliška se snažila tento stav napravovat, a tím se dostávala do častých kompetenčních sporů s manželem. Ve svých snahách narážela i na opozici vlivného aristokrata Jindřicha z Lipé, jenž využíval královy časté nepřítomnosti k posilování vlastní moci. Eliška vedla proti Jindřichovi permanentní tichou válku. Obratnému panu z Lipé se však podařilo naklonit si krále Jana a v roce 1319 ho přesvědčil, že proti němu Eliška chystá spiknutí, chce formálně dosadit na trůn malého kralevice a vládnout sama. Jan této konstrukci uvěřil a rozhodl se jednat. Manželku internoval na Mělníce a kralevice Václava, pozdějšího Karla IV., nechal věznit postupně na hradech Loket a Křivoklát. Chlapci byly pouhé tři roky a vězení, do něhož byl uvržen, bylo nesmyslně tvrdé. Ještě horší však bylo odloučení od matky. Vztah mezi Janem a jeho synem tím byl zkalen prakticky navždy.

Václav (uprostřed) vzdává hold francouzskému králi a svému strýci Karlu IV. Sličnému


O sladké Francii, a ještě sladší Blance


Teprve roku 1323 se sedmiletý princ mohl opět shledat s matkou. Bohužel však jen na krátký čas. Téhož roku ho totiž Jan poslal ke dvoru svého švagra, francouzského krále Karla. Pařížský dvůr byl nejvyspělejším prostředím v celé západní Evropě a českému princi se na něm mělo dostat prvotřídního vzdělání. Nicméně šlo o další – a tentokrát definitivní – odtržení od matky, s níž se již nikdy v budoucnosti nesetkal. Vyrovnat se s novou situací i prostředím pomohly chlapci některé příznivé okolnosti: Jednak šťastná povaha francouzského krále Karla a jeho manželky Marie, kteří ho srdečně přijali a zahrnuli veškerou péčí, a jednak vrozené jazykové nadání. Zprvu se dorozumíval latinsky, brzy si však osvojil také francouzštinu, později se naučil i německy a italsky. Ve svém životopise Vita Caroli nicméně vzpomíná, že ve Francii: „řeč naši českou docela jsme zapomněli, později jsme se ji však znovu naučili, takže mluvíme a rozumíme jako každý jiný Čech.“ U pařížského dvora také český princ při udílení svátosti biřmování přijal jméno svého strýce Charles, tj. Karel. Šlo o výraz vděčnosti za strýcovo laskavé přijetí. Ve Francii ho čekala ještě jedna významná událost. Pouhý měsíc po příjezdu, v květnu 1323, se slavila jeho svatba s princeznou Blankou z Valois. Ženich byl sedmiletý, nevěsta stejně stará. Šlo pochopitelně o akt ryze politické povahy. Hned po obřadu byli „manželé“ odděleni a k naplnění jejich vztahu došlo až v dospělosti. Nicméně svatba byla vypravena s nádherou, při níž se nedala zahanbit ani česká strana. Obdiv budil překrásný kralevicův oděv, který prý byl nečekaně nákladný i na francouzské prostředí uvyklé luxusu. Pro oba dětské protagonisty byla tato událost silným emotivním zážitkem, při kterém nalezli jeden v druhém zalíbení. To jim vydrželo už navždy. V dospělosti patřili k nemnoha šťastným panovnickým párům, jejichž svazek byl, kromě politických zájmů, spojen také vzájemnou láskou. Karel, tak už budeme českému kralevici nadále říkat, setrval ve Francii sedm let. K jeho učitelům patřili nejvzdělanější muži tehdejší Evropy. Jedním z nich byl i bystrý klerik Pierre de Roziéres, se kterým Karel navázal osobní přátelství a který se později stal papežem.


Pokus o vraždu a návrat domů


V roce 1330 povolal Jan Lucemburský syna do služby. Pověřoval jej různými úkoly v dědičném hrabství lucemburském i v severní Itálii, kde si Jan v sérii místních válek vybudoval solidní panství. 28. září 1330, v den svatého Václava, zemřela Eliška Přemyslovna.

Pevnost Montecarlo, kterou Karel založil v Itálii


Karel zavalený úkoly se ani nemohl zúčastnit jejího pohřbu. Zato získával cenné politické a vojenské zkušenosti. Konečně se také naplnilo jeho manželství s Blankou. O Velikonocích roku 1331 ovšem také čelil pokusu o zavraždění. Během pobytu v Pavii 31. března toho roku bylo kralevici a jeho doprovodu předloženo k snídani otrávené jídlo. Byla právě Velikonoční neděle a Karel se naštěstí chystal do kostela na mši, při které hodlal přistoupit ke svatému přijímání. Proto dodržoval církví předepsaný půst a nesnídal, což mu zachránilo život. Vyšetřováním se záhy zjistilo, že za pokusem o Karlovu likvidaci stál milánský vládce Azzo Visconti. Byla to vlastně předehra ozbrojeného vystoupení severoitalských měst proti vládě Lucemburků, k němuž došlo následujícího roku. V listopadu 1332 čelil Karel jejich spojenému vojsku ve známé bitvě u San Felice. Kralevic byl v bitvě zraněn, podařilo se mu však zvítězit. Úspěch přičítal pomoci svaté Kateřiny, k níž se pak obracel v modlitbě vždy, když se cítil v nebezpečí. Když v létě 1333 právě pobýval v tyrolském Meranu, navštívila jej delegace české šlechty s oficiální žádostí, aby se vrátil do vlasti. V čele delegace stál levoboček někdejšího českého krále Václava II., Karlův strýc a celoživotní podporovatel jeho matky Elišky, Jan Volek. Karel dojatě souhlasil a s jeho návratem konečně vyjádřil souhlas i král Jan. V říjnu téhož roku tedy Karel stanul na půdě českého království. Své dědictví ovšem nalezl v hlubokém úpadku. Většina královských majetků byla dána do zástavy, respekt k panovnické moci byl nulový, cesty nebezpečné, obchody nepoctivé, lid bědný. Samotný palác českých králů byl neobyvatelný, takže Karel musel přijmout dočasné pohostinství pražského purkrabí. Nad matčiným hrobem si Karel předsevzal, že se pustí do obnovy strádající země. Aby měl v zemi formální autoritu, udělil mu Jan Lucemburský titul moravského markraběte. „Vyzbrojen“ tímto titulem shromáždil pak Karel spolupracovníky i potřebné prostředky. Už během roku 1334 se mu podařilo vykoupit ze zástavy řadu hradů. Mimo jiné i významný Křivoklát, na který měl z dětství tak nepříjemné vzpomínky. Jakmile stabilizoval poměry v zemi, povolal k sobě manželku Blanku. Ta dorazila do Prahy již 12. června roku 1334 a prakticky okamžitě si svým tělesným půvabem i milým vystupováním získala všeobecnou oblibu. V