Královna

28. září 1330, v den svátku českého světce Václava, patrona starobylé panovnické dynastie, zemřela v Praze výjimečná žena, sestra krále Václava III. a matka „největšího Čecha“ Karla IV., Eliška Přemyslovna.

Busta Elišky Přemyslovny v katedrále sv. Víta


Když si roku 1265 nechali Přemyslovci od císaře Richarda Cornwallského potvrdit dědičnost rodové kontinuity i po ženské linii, netušili, jak brzy bude tato otázka aktuální. Roku 1306 byl úkladně zavražděn Václav III. Pachatelem vraždy byl durynský šlechtic Konrád z Bottensteinu, kdo však stál v pozadí atentátu, se dodnes objasnit nepodařilo. Václavovou smrtí český trůn osiřel a přemyslovská dynastie v mužské linii vymřela. Tehdy se začal odvíjet dramatický příběh Eliščiny cesty za diadémem české královny.


Narodila se roku 1292, jako třetí z dětí krále Václava II. (1271–1305) a jeho manželky Jitky (Guty) Habsburské (1271–1297). Guta porodila svému muži celkem deset dětí, dospělosti se však dožily jen čtyři z nich: prvorozený syn Václav, dcera Anna, Eliška a nejmladší Markéta (1296–1322), provdaná za Boleslava III. Lehnického.


Václav II. byl tehdy na vrcholu moci a za pomoci kutnohorského stříbra, obratné diplomacie i bojové síly českého vojska se mu podařilo prosadit přemyslovskou dominanci v celé střední Evropě. Když bylo Elišce pouhých 5 let, tak jí maminka zemřela a otec Elišku svěřil na výchovu své sestře Kunhutě, abatyši Svatojiřského kláštera benediktinek na Pražském hradě.

Kunhuta byla vzdělaná žena s neobvyklým politickým a duchovním rozhledem. Je autorkou nejstaršího dochovaného psaného textu v českém jazyce a donátorkou množství uměleckých děl vrcholného středověku. (Patří k nim mimo jiné i bohatě iluminovaný rukopis známý jako Passionál abatyše Kunhuty). Princezně Elišce poskytla mimořádně kultivovanou výchovu a všestranné vzdělání.

Otcem Elišky byl Václav II.


Jak bylo v mocných rodinách obvyklé, smrt královny Guty s sebou kromě zármutku přinesla i nové možnosti sňatkové politiky. Králi Václavu II. se v tak naskytla možnost získat polskou korunu sňatkem s osiřelou dcerou polského krále Přemysla Poznaňského Richenzou (1288–1335), které se v Čechách říkalo Rejčka. V roce 1303, kdy k Václavovu novému sňatku došlo, bylo Rejčce sedmnáct, byla tedy jen o málo let starší než královy dcery z předchozího manželství. Od princezny Elišky ji dělilo pouhých šest let. Snad i to bylo důvodem, proč jejich vzájemné vztahy nebyly příliš dobré. Na sblížení jim ostatně nebylo dopřáno ani dost času, neboť již v červnu 1305 král Václav II. zemřel na tuberkulózu a Rejčka se stala mladou vdovou. Její postavení z ní ale brzy učinilo významnou figuru na české politické šachovnici a odtažitý vztah mezi ní a českými dcerami Václava II. se změnil v otevřené nepřátelství. Ale to bychom předbíhali.


Když tedy Václav II. zemřel, stal se dědicem trůnu jeho syn téhož jména, Václav III. (1289–1306). Byl nadán nezkrotným temperamentem a mnozí v něm viděli jen mladého bouřliváka. Navzdory tomu se ukázal jako inteligentní a rozhodný panovník. Hned v roce 1305 se oženil s kněžnou Violou Těšínskou (1290–1317), dcerou těšínského vévody Měška I., a energicky se chopil vlády. Soustředil se zejména na udržení zděděné polské koruny. Během výpravy do Polska však došlo k v úvodu zmíněné zákeřné vraždě – a český trůn byl bez dědice. Začala přetlačovaná o moc, v níž byla nejslabším hráčem vdova po zavražděném králi Viola. Vzhledem k tomu, že dosud nedala manželovi dědice, a dosud nebyla dokonce ani korunována, nebral její možné nároky nikdo vážně.


Cizinci na scéně


Přemyslovny logicky předpokládaly, že v dané chvíli, jakožto faktické i právní nositelky rodové posloupnosti, uplatní své dědické právo a nástupcem Václava III. bude manžel nejstarší z nich, princezny Anny (1290–1313), Jindřich Korutanský, který také začal královského titulu užívat.

Malá Eliška byla svěřena na výchovu své vzdělané tetě Kunhutě


Do hry ovšem vstoupil král Svaté říše římské, Albrecht I. Habsburský, který se rozhodl využít vzniklé situace k demontáži suverenity českého státu. Vystoupil proto s připomínkou dávné události z roku 1277, kdy římský král Rudolf I. vnutil tehdy poraženému Přemyslu Otakarovi II. závazek lenní závislosti. Přemysl sice již o pouhý rok později tuto závislost odmítl, to ale nyní král Albrecht nezdůrazňoval. Starou epizodu využil k tvrzení, že se české království smrtí krále Václava III. stalo „odumřelým říšským lénem“, a že má proto nyní právo udělit je komukoli, jak uzná za vhodné. Vhodným se mu kupodivu zdál jeho vlastní syn Rudolf III.


Pro českou šlechtu byl samozřejmě takový výklad nepřijatelný, zároveň si však uvědomovala politickou i bojovou sílu říše a hledala cestu, jak uhájit českou svobodu a zároveň se vyhnout střetu s Albrechtovými zájmy. Východisko našel schopný politik a jeden z předních vůdců české šlechtické obce, Jindřich z Lipé. Začal s Albrechtem jednat o možnosti, že by byl jeho syn Rudolf skutečně přijat na český trůn, nikoli však z titulu udělení římským králem, ale na základě sňatku s dosud mladou vdovou po Václavovi II. Rejčkou. Ta se tím vracela do první ligy tehdejších politických zápasů. Na jedné straně representovala možnost, jak vyjít s mocichtivým Albrechtem bez újmy na právech a svobodách, na druhé straně její angažmá komplikovalo možnost uchování rodové kontinuity a vytlačovalo ze hry domácí přemyslovské princezny. Vzájemné antipatie mezi nimi a jejich někdejší mladou macechou v tomto období dosáhly vrcholu.


Když česká šlechta jednala o sňatku Rejčky s Albrechtovým synem Rudolfem, dostavily se všechny tři mladé Přemyslovny na jednání, poklekly před pány a prosily je, aby Rejčku za Rudolfa neprovdávali a nezrazovali jejich česká dědická práva. Marně. Většina šlechty byla pro habsburský plán. Proti se postavili jen páni ze Strakonic a Zajícové z Valdeka.


Roku 1307 si tedy syn římského krále Albrechta, Rudolf, skutečně vzal Rejčku za manželku, a vzápětí byl šlechtou zvolen za českého krále. Následně začal s vojskem obléhat města a hrady, jež se mu nechtěly poddat. Jindřich Korutanský se svou manželkou Annou Přemyslovnou uprchli v obavě z Rudolfova vpádu z Prahy. Patnáctiletá Eliška svou starší sestru na útěku doprovázela.

Jindřich Korutanský začal v Elišce Přemyslovně spatřovat nebezpečného konkurenta


O hloupém Korutanci


Rudolfův postup, vojensky podporovaný králem Albrechtem i velkou částí české šlechty, se zdál být nezadržitelný. Tu však do rozehrané partie zasáhla, podobně jako v klasických tragédiích, vyšší moc. Rudolf se chtěl pomstít pánům ze Strakonic za jejich odpor proti svému zvolení, a tak oblehl jejich město Horažďovice. Při obléhání se ale nakazil úplavicí, na kterou po několika dnech zemřel.


Vyhlídky paní Rejčky na znovuzískání statusu královny se tím dramaticky snížily. Nicméně velkou oporou se jí stal Jindřich z Lipé, se kterým posléze navázala intimní vztah. Tento vlivný aristokrat a nejtalentovanější intrikán své doby hájil její nároky i nadále. Na nově svolaném sněmu šlechty se habsburská strana pokusila o náhradní plán a jeden z jejích exponentů, Dobeš z Bechyně, navrhl jako nového kandidáta na český trůn císařova mladšího syna Fridricha, který se měl patrně stát i dalším Rejččiným manželem.


Sympatie většiny šlechty se však již, po zkušenostech s vládou krále Rudolfa, od Habsburků odvrátily. Oldřich z Lichtemburka důrazně vystoupil proti návrhu pána z Bechyně a vykřikl: „Dobeši, jak dlouho chceš volit za krále ty, kteří pocházejí z rodu nepřátel našich králů!“ Po těch slovech tasil meč a řečeného pána zabil. Strhla se šarvátka, která skončila definitivním odmítnutím habsburských aspirací za hlasitého volání: „Nechceme Rakušany, raději se vrátíme ke královskému rodu!“

Vzájemné vztahy mezi královnou Rejčkou a Eliškou nebyly dobré


Rudolfova smrt tak posílila především Přemyslovnu Annu a jejího manžela Jindřicha Korutanského, který se mohl vrátit na Pražský hrad jako vítěz a král. Osobní vlastnosti tohoto muže se ovšem ve světle historických pramenů nejeví příliš sympaticky. Kapitál důvěry nejen nevyužil, ale brzy zcela promrhal. Korunu si totiž chtěl pojistit nevybíravými metodami. Šlechtě při jakémkoli projevu nespokojenosti vyhrožoval zajetím, takže páni časem přestali jezdit na jím svolávané sněmy, neboť se právem obávali o svou svobodu i životy. Dosud loajální sestru své manželky, Elišku Přemyslovnu, aniž k tomu dala zjevný důvod, začal považovat za nebezpečného konkurenta: snížil rentu, kterou byl zavázán jí vyplácet, a nakonec ji chtěl preventivně diskvalifikovat z možného soupeření o trůn vnucením nerovnorodého sňatku s nižším německým šlechticem.


Eliška se tím cítila hluboce uražena a viděla v tomto záměrný pokus o potupu svých předků i celé země. A právě tehdy se poprvé projevila její silná osobnost, vnímající vlastní životní roli jako závazek služby a vznešenosti, povinnosti předat budoucím to, co člověk sám přijal. Pobouřena na nejvyšší míru, vyvěsila obrazně řečeno válečnou vlajku a odvážně předstoupila před Jindřicha Korutanského se slovy: „Chceš-li mne, králi, řádně provdat, nehanob mne, ale urči mi někoho rodem rovného, nebo dovol, abych přijala řeholi a oddala se trvale Bohu. Tomu se dobrovolně a ochotně podrobím. Jestliže však o mně rozhodneš tak, že ponížíš můj rod, poznáš mne nepochybně jako svého nepřítele.“ Korutanec na to reagoval stejně hloupě jako obvykle. Nechal svou švagrovou uvěznit.

Cesta ke korunovaci


Ze zajetí Jindřicha Korutanského se Elišce podařilo dobrodružným způsobem utéci za pomoci svého starého zpovědníka Berengara, své služebné a muže, který jí byl po celý život oporou, probošta vyšehradské kapituly, kancléře království a od roku 1334 biskupa olomouckého Jana Volka (1290–1351).

Elišce se podařilo dobrodružným způsobem utéci ze zajetí Jindřicha Korutanského


Volek byl levobočkem krále Václava II. a tedy Eliščiným nevlastním bratrem. Velmi dobře chápal potřeby dynastie i státu, a veden snahou prospět dobré věci dal své politické schopnosti plně do služeb Eliščiných. Podařilo se mu dopravit Elišku z Prahy do Nymburka, jehož měšťané byli ochotni princezně na útěku poskytnout azyl. Je nepochybné, že Elišce pomáhala nespokojenost s vládou Jindřicha Korutanského, zároveň se však ve všech klíčových okamžicích projevovaly Eliščiny osobní kvality.


Po příjezdu do Nymburka promluvila ke shromážděným patriciům takovým způsobem, že i ti z nich, kteří dosud váhali, zda jí pomoci, nebo ne, nemohli s čistým svědomím pomoc odmítnout. Princezna opakovaně prokazovala mimořádný státnický a řečnický talent, který by jí leckterá dnešní politička mohla jen tiše závidět. Domácí i mezinárodní politická situace se přitom pomalu, ale stále zřetelněji obracela v Eliščin prospěch. Ze scény například nečekaně zmizel starý nepřítel svobod českého státu římský král Albrecht Habsburský. V květnu 1308 jej totiž zavraždil jeho synovec, Jan Habsburský (1290–1312), který si tím vysloužil přízvisko Parricida – vrah blízkého příbuzného.


Současně, den za dnem, narůstal v českých zemích odpor proti Korutancově vládě a kromě české šlechty se k němu připojili již mnozí představitelé duchovenstva. I mocní opati cisterciáckých klášterů na Zbraslavi a v Sedlci, Konrád a Heidenreich, původem Němci, dali své jazykové a diplomatické dovednosti do služeb rodící se politické opozice kolem princezny Elišky. Roku 1309 se jim podařilo dojednat Eliščin sňatek s Janem Lucemburským, synem nového římského krále (a od roku 1312 císaře) Jindřicha VII. Lucemburský rod měl četné příbuzenské vazby v německých zemích i ve Francii a spříznění s ním znamenalo otevření nových možností pro českou zahraniční politiku.

Svatba Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským ve Špýru


Sňatku předcházelo pozvání Elišky k návštěvě dvora Jindřicha VII. v německém Špýru. Pro Elišku, fakticky stále na útěku před mocí Jindřicha Korutanského, nebylo vůbec jednoduché cestovat a bez obtíží nebylo třeba ani sehnání vhodné garderoby pro návštěvu špýrského dvora. S pomocí přátel ale všechny komplikace překonala a díky osobnímu charismatu se jí podařilo římského krále Jindřicha VII. i jeho manželku Markétu doslova okouzlit. Sňatek s Janem se pak uskutečnil o necelý rok později, opět ve Špýru, 1. září 1310. Eliška byla v té době osmnáctiletá, pohledná dívka, její manžel byl o čtyři roky mladší a postavou menší, což byla disharmonie, která se stala zdrojem četných vtipů a možná stála za řadou pozdějších „kompetenčních sporů“ mezi královskými manželi.


Brzy po svatbě se nicméně mladičký Jan ukázal jako rozhodný vládce a vydal se s vojskem k Praze, aby z ní vypudil Jindřicha Korutanského. Podle legendárního podání mu otevřeli cestu do opevněného města pražští řezníci, kteří přepadli korutanské stráže a rozsekali dřevěné městské brány, za což jim prý mladý Jan udělil cechovní znak lva s řeznickou sekyrou v tlapách. Když pak Janovi bojovníci pronikli do města, volali hlasitě: „Mír, mír“, aby zabránili zbytečnému krveprolití. Jindřich s manželkou Annou uprchl do Korutan, tentokrát definitivně. V únoru 1311 se pak konala korunovace nového královského páru, Jana a Elišky Přemyslovny. Svému manželovi pak Eliška během let porodila sedm potomků, z nichž čtyři se dožili dospělého věku: dcery Markétu a Jitku a syny Václava (pozdější Karel IV.) a Jana Jindřicha.


Osamělá královna


Česká šlechta podpořila nástup Jana a Elišky na trůn jednak s ohledem na neudržitelnost vlády hloupého Korutance, ale také proto, že jí Jan četnými sliby garantoval její práva. Mimo jiné se zavázal, že do nejvyšších úřadů země nedosadí žádné cizince. Těmito přísliby získal i mocného Jindřicha z Lipé. Ten naopak poskytl mladému králi účinnou vojenskou pomoc v boji s uherským magnátem Matúšem Čákem, jenž v roce 1315 loupeživými vpády plenil moravské pohraničí. Jindřich z Lipé si získal Janovu přízeň a byl jmenován královským podkomořím, tedy jakýmsi ministrem financí. Eliška ovšem znala Jindřicha z dřívějších politických peripetií a viděla v něm nebezpečného manipulátora a uzurpátora moci. Odlišný postoj krále a královny k tomuto vlivnému muži způsobil mezi manželi napětí, a nakonec dlouhodobý politický rozkol.

Manželství Jana Lucemburského a Elišky bylo napjaté král jí odebral z péče děti


Oporou Elišky v jejím zápase proti Jindřichovi z Lipé se stal vůdce jiné šlechtické kliky, Vilém Zajíc z Valdeka. S jeho podporou se Elišce podařilo získat důkazy, že se pan z Lipé tajně obohacoval na úkor královské pokladnice. S tímto obviněním se pak Eliška vydala za svým manželem, aby mocného aristokrata zbavila panovníkovy důvěry. Král Jan byl skutečně těmito zprávami přesvědčen a pověřil Viléma Zajíce, aby Jindřicha z Lipé zatkl a deportoval do vězení na hradě Týřov. Jindřichovi stoupenci ovšem vyvolali ozbrojené povstání a země se ocitla na prahu vnitřní války. Do probíhajícího dramatu se dokonce opět zapojila i někdejší královna Rejčka, v té době už Jindřichova milenka, když nechala na jeho podporu verbovat ve Slezsku žoldnéřské vojsko.


Po složitých vyjednáváních byl nakonec Jindřich z Lipé nejen propuštěn, ale dostal zpět i své dřívější úřady. Eliška to, nikoli neprávem, vnímala jako osobní porážku, a nehodlala se s tímto stavem smířit. Když král pobýval v zahraničí, přesvědčila svého spojence Viléma Zajíce, aby zahájil proti Jindřichovi novou válku. Jindřichova šlechtická klika však předchozím úspěchem výrazně zmohutněla a hlásila se k ní nyní většina nejmocnějších aristokratů v zemi. Král proto musel po svém návratu vypuknuvší požár nové války s námahou hasit složitými vyjednáváními. Považoval Eliščino jednání za svévolné a nezodpovědné a mezi manželi došlo ke skutečnému odcizení. Eliška se stáhla z veřejného života a uchýlila se se svým malým synkem Václavem na hrad Loket, kde ji občas navštěvoval její věrný přívrženec Vilém Zajíc z Valdeka.


Mělnická internace


Jindřich z Lipé se toho rozhodl využít k úplnému triumfu a zlomení moci svých oponentů, zejména samotné Elišky. Podařilo se mu přesvědčit krále, že královna ve spojení s Vilémem Zajícem připravuje státní převrat, při kterém má být Jan sesazen a nahrazen malým princem Václavem, po matce potomkem přemyslovských králů, za něhož by tedy vládu prakticky vykonávala Eliška.

Karel IV. u hrobu své matky Elišky


Král tomuto vážnému obvinění uvěřil a zmítán hněvem nechal obsadit Loket. Zajatou královnu pak internoval na Mělníce a uvěznit dal i svého malého synka – kterého později poslal na vychování do Francie, kde přijal jméno Karel. I když se Eliščiny životní podmínky časem mírně zlepšily, zůstávala již trvale izolována od vlivu na politické dění. Šlechtická skupina kolem Viléma Zajíce se ji sice ještě roku 1319 pokusila z této izolace vysvobodit, neměla však k tomu dostatek sil. Když roku 1321 Vilém Zajíc zemřel, Eliščiny politické aktivity fakticky skončily. Závěr života pak věnovala zvelebování přemyslovského rodového pohřebiště ve Zbraslavském klášteře, kde také nalezla místo svého posledního odpočinku, když roku 1330 podlehla tuberkulóze.


Její dobrodružný život ovšem nebyl, jak by se snad mohlo zdát, výsledkem svéhlavosti či samoúčelné bojovnosti její povahy. Eliška si vždy byla vědoma odkazu svých předků a jednala v souladu s ním. Jejím životním úkolem a poselstvím bylo uchovat vznešenost přemyslovského rodu, nezávislost českého státu a silnou královskou autoritu. To vše chtěla předat budoucím, a to se jí také, navzdory veškeré nepřízni osudu, podařilo předat svému synovi, největšímu z českých králů.


Když se mladý Karel IV. vracel roku 1333 z Francie do vlasti, nezastihl již svou matku mezi živými. Jeho první kroky však vedly k jejímu hrobu. A právě tam se stal z Eliščina syna Otcem vlasti.


Článek vyšel v měsíčníku MY 4/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.