Královna

28. září 1330, v den svátku českého světce Václava, patrona starobylé panovnické dynastie, zemřela v Praze výjimečná žena, sestra krále Václava III. a matka „největšího Čecha“ Karla IV., Eliška Přemyslovna.

Busta Elišky Přemyslovny v katedrále sv. Víta


Když si roku 1265 nechali Přemyslovci od císaře Richarda Cornwallského potvrdit dědičnost rodové kontinuity i po ženské linii, netušili, jak brzy bude tato otázka aktuální. Roku 1306 byl úkladně zavražděn Václav III. Pachatelem vraždy byl durynský šlechtic Konrád z Bottensteinu, kdo však stál v pozadí atentátu, se dodnes objasnit nepodařilo. Václavovou smrtí český trůn osiřel a přemyslovská dynastie v mužské linii vymřela. Tehdy se začal odvíjet dramatický příběh Eliščiny cesty za diadémem české královny.


Narodila se roku 1292, jako třetí z dětí krále Václava II. (1271–1305) a jeho manželky Jitky (Guty) Habsburské (1271–1297). Guta porodila svému muži celkem deset dětí, dospělosti se však dožily jen čtyři z nich: prvorozený syn Václav, dcera Anna, Eliška a nejmladší Markéta (1296–1322), provdaná za Boleslava III. Lehnického.


Václav II. byl tehdy na vrcholu moci a za pomoci kutnohorského stříbra, obratné diplomacie i bojové síly českého vojska se mu podařilo prosadit přemyslovskou dominanci v celé střední Evropě. Když bylo Elišce pouhých 5 let, tak jí maminka zemřela a otec Elišku svěřil na výchovu své sestře Kunhutě, abatyši Svatojiřského kláštera benediktinek na Pražském hradě.

Kunhuta byla vzdělaná žena s neobvyklým politickým a duchovním rozhledem. Je autorkou nejstaršího dochovaného psaného textu v českém jazyce a donátorkou množství uměleckých děl vrcholného středověku. (Patří k nim mimo jiné i bohatě iluminovaný rukopis známý jako Passionál abatyše Kunhuty). Princezně Elišce poskytla mimořádně kultivovanou výchovu a všestranné vzdělání.

Otcem Elišky byl Václav II.


Jak bylo v mocných rodinách obvyklé, smrt královny Guty s sebou kromě zármutku přinesla i nové možnosti sňatkové politiky. Králi Václavu II. se v tak naskytla možnost získat polskou korunu sňatkem s osiřelou dcerou polského krále Přemysla Poznaňského Richenzou (1288–1335), které se v Čechách říkalo Rejčka. V roce 1303, kdy k Václavovu novému sňatku došlo, bylo Rejčce sedmnáct, byla tedy jen o málo let starší než královy dcery z předchozího manželství. Od princezny Elišky ji dělilo pouhých šest let. Snad i to bylo důvodem, proč jejich vzájemné vztahy nebyly příliš dobré. Na sblížení jim ostatně nebylo dopřáno ani dost času, neboť již v červnu 1305 král Václav II. zemřel na tuberkulózu a Rejčka se stala mladou vdovou. Její postavení z ní ale brzy učinilo významnou figuru na české politické šachovnici a odtažitý vztah mezi ní a českými dcerami Václava II. se změnil v otevřené nepřátelství. Ale to bychom předbíhali.


Když tedy Václav II. zemřel, stal se dědicem trůnu jeho syn téhož jména, Václav III. (1289–1306). Byl nadán nezkrotným temperamentem a mnozí v něm viděli jen mladého bouřliváka. Navzdory tomu se ukázal jako inteligentní a rozhodný panovník. Hned v roce 1305 se oženil s kněžnou Violou Těšínskou (1290–1317), dcerou těšínského vévody Měška I., a energicky se chopil vlády. Soustředil se zejména na udržení zděděné polské koruny. Během výpravy do Polska však došlo k v úvodu zmíněné zákeřné vraždě – a český trůn byl bez dědice. Začala přetlačovaná o moc, v níž byla nejslabším hráčem vdova po zavražděném králi Viola. Vzhledem k tomu, že dosud nedala manželovi dědice, a dosud nebyla dokonce ani korunována, nebral její možné nároky nikdo vážně.


Cizinci na scéně


Přemyslovny logicky předpokládaly, že v dané chvíli, jakožto faktické i právní nositelky rodové posloupnosti, uplatní své dědické právo a nástupcem Václava III. bude manžel nejstarší z nich, princezny Anny (1290–1313), Jindřich Korutanský, který také začal královského titulu užívat.

Malá Eliška byla svěřena na výchovu své vzdělané tetě Kunhutě


Do hry ovšem vstoupil král Svaté říše římské, Albrecht I. Habsburský, který se rozhodl využít vzniklé situace k demontáži suverenity českého státu. Vystoupil proto s připomínkou dávné události z roku 1277, kdy římský král Rudolf I. vnutil tehdy poraženému Přemyslu Otakarovi II. závazek lenní závislosti. Přemysl sice již o pouhý rok později tuto závislost odmítl, to ale nyní král Albrecht nezdůrazňoval. Starou epizodu využil k tvrzení, že se české království smrtí krále Václava III. stalo „odumřelým říšským lénem“, a že má proto nyní právo udělit je komukoli, jak uzná za vhodné. Vhodným se mu kupodivu zdál jeho vlastní syn Rudolf III.


Pro českou šlechtu byl samozřejmě takový výklad nepřijatelný, zároveň si však uvědomovala politickou i bojovou sílu říše a hledala cestu, jak uhájit českou svobodu a zároveň se vyhnout střetu s Albrechtovými zájmy. Východisko našel schopný politik a jeden z předních vůdců české šlechtické obce, Jindřich z Lipé. Začal s Albrechtem jednat o možnosti, že by byl jeho syn Rudolf skutečně přijat na český trůn, nikoli však z titulu udělení římským králem, ale na základě sňatku s dosud mladou vdovou po Václavovi II. Rejčkou. Ta se tím vracela do první ligy tehdejších politických zápasů. Na jedné straně representovala možnost, jak vyjít s mocichtivým Albrechtem bez újmy na právech a svobodách, na druhé straně její angažmá komplikovalo možnost uchování rodové kontinuity a vytlačovalo ze hry domácí přemyslovské princezny. Vzájemné antipatie mezi nimi a jejich někdejší mladou macechou v tomto období dosáhly vrcholu.


Když česká šlechta jednala o sňatku Rejčky s Albrechtovým synem Rudolfem, dostavily se všechny tři mladé Přemyslovny na jednání, poklekly před pány a prosily je, aby Rejčku za Rudolfa neprovdávali a nezrazovali jejich česká dědická práva. Marně. Většina šlechty byla pro habsburský plán. Proti se postavili jen páni ze Strakonic a Zajícové z Valdeka.


Roku 1307 si tedy syn římského krále Albrechta, Rudolf, skutečně vzal Rejčku za manželku, a vzápětí byl šlechtou zvolen za českého krále. Následně začal s vojskem obléhat města a hrady, jež se mu nechtěly poddat. Jindřich Korutanský se svou manželkou Annou Přemyslovnou uprchli v obavě z Rudolfova vpádu z Prahy. Patnáctiletá Eliška svou starší sestru na útěku doprovázela.

Jindřich Korutanský začal v Elišce Přemyslovně spatřovat nebezpečného konkurenta


O hloupém Korutanci


Rudolfův postup, vojensky podporovaný králem Albrechtem i velkou částí české šlechty, se zdál být nezadržitelný. Tu však do rozehrané partie zasáhla, podobně jako v klasických tragédiích, vyšší moc. Rudolf se chtěl pomstít pánům ze Strakonic za jejich odpor proti svému zvolení, a tak oblehl jejich město Horažďovice. Při obléhání se ale nakazil úplavicí, na kterou po několika dnech zemřel.


Vyhlídky paní Rejčky na znovuzískání statusu královny se tím dramaticky snížily. Nicméně velkou oporou se jí stal Jindřich z Lipé, se kterým posléze navázala intimní vztah. Tento vlivný aristokrat a nejtalentovanější intrikán své doby hájil její nároky i nadále. Na nově svolaném sněmu šlechty se habsburská strana pokusila o náhradní plán a jeden z jejích exponentů, Dobeš z Bechyně, navrhl jako nového kandidáta na český trůn císařova mladšího syna Fridricha, který se měl patrně stát i dalším Rejččiným manželem.


Sympatie většiny šlechty se však již, po zkušenostech s vládou krále Rudolfa, od Habsburků odvrátily. Oldřich z Lichtemburka důrazně vystoupil proti návrhu pána z Bechyně a vykřikl: „Dobeši, jak dlouho chceš volit za krále ty, kteří pocházejí z rodu nepřátel našich králů!“ Po těch slovech tasil meč a řečeného pána zabil. Strhla se šarvátka, která skončila definitivním odmítnutím habsburských aspirací za hlasitého volání: „Nechceme Rakušany, raději se vrátíme ke královskému rodu!“

Vzájemné vztahy mezi královnou Rejčkou a Eliškou nebyly dobré


Rudolfova smrt tak posílila především Přemyslovnu Annu a jejího manžela Jindřicha Korutanského, který se mohl vrátit na Pražský hrad jako vítěz a král. Osobní vlastnosti tohoto muže se ovšem ve světle historických pramenů nejeví příliš sympaticky. Kapitál důvěry nejen nevyužil, ale brzy zcela promrhal. Korunu si totiž chtěl pojistit nevybíravými metodami. Šlechtě při jakémkoli projevu nespokojenosti vyhrožoval zajetím, takže páni časem přestali jezdit na jím svolávané sněmy, neboť se právem obávali o svou svobodu i životy. Dosud loajální sestru své manželky, Elišku Přemyslovnu, aniž k tomu dala zjevný důvod, začal považovat za nebezpečného konkurenta: snížil rentu, kterou byl zavázán jí vyplácet, a nakonec ji chtěl preventivně diskvalifikovat z možného soupeření o trůn vnucením nerovnorodého sňatku s nižším německým šlechticem.


Eliška se tím cítila hluboce uražena a viděla v tomto záměrný pokus o potupu svých předků i celé země. A právě tehdy se poprvé projevila její silná osobnost, vnímající vlastní životní roli jako závazek služby a vznešenosti, povinnosti předat budoucím to, co člověk sám přijal. Pobouřena na nejvyšší míru, vyvěsila obrazně řečeno válečnou vlajku a odvážně předstoupila před Jindřicha Korutanského se slovy: „Chceš-li mne, králi, řádně provdat, nehanob mne, ale urči mi někoho rodem rovného, nebo dovol, abych přijala řeholi a oddala se trvale Bohu. Tomu se dobrovolně a ochotně podrobím. Jestliže však o mně rozhodneš tak, že ponížíš můj rod, poznáš mne nepochybně jako svého nepřítele.“ Korutanec na to reagoval stejně hloupě jako obvykle. Nechal svou švagrovou uvěznit.

Cesta ke korunovaci


Ze zajetí Jindřicha Korutanského se Elišce podařilo dobrodružným způsobem utéci za pomoci svého starého zpovědníka Berengara, své služebné a muže, který jí byl po celý život oporou, probošta vyšehradské kapituly, kancléře království a od roku 1334 biskupa olomouckého Jana Volka (1290–1351).

Elišce se podařilo dobrodružným způsobem utéci ze zajetí Jindřicha Korutanského