Krásnej funus

O kvalitě lidských vztahů nesvědčí jen to, jak v tomto „slzavém údolí“ žijeme, ale také jak z něj odcházíme.

Za posledních deset let stoupl desateronásobně počet tzv. sociálních pohřbů, kdy jsou zesnulí zpopelněni na státní náklady. Stále oblíbenější jsou také „loučky rozptylu“ či „lesy vzpomínek“, kde jsou zemřelí za nevelký peníz rozprášeni, aby nenávratně splynuli s přírodou. O čem to vypovídá?


Během procházky královéhradeckým Lesním hřbitovem jsem zprvu se smutkem seznal, že značná část hrobů je zanedbaná, načež mi srdce poskočilo radostí, když jsem spatřil část, která byla očividně opečovávaná s patřičnou pietou. Přistoupil jsem blíže a zjistil, že je to místo vyhrazené domácím zvířecím mazlíčkům.


Je v tom všem něco smutného, že části našich rodáků nestojí za to rozloučit se náležitě se svými rodiči nebo příbuznými. A nejde o nejmodernější „chytrou rakev“ s monitorem a reproduktory, kterou nabízejí některé americké pohřební společnosti – vzhledem k potřebám nebožtíka je podle všeho zbytečná – ale třeba tu nejobyčejnější z třídy „ekonom“, případně „sociál“. Odvděčme se rakví těm, kdo nám koupili postýlku či koloběžku.


Ale není vše tak černé, jak by se mohlo zdát. Svědčí o tom alespoň některé rozzářené hřbitovy o dušičkách. A také jeden zážitek, o který bych se rád podělil…

Stalo se, že u nás ve vesnici zemřel soused. Tuto smutnou zprávu ostatním obyvatelům sděluje hlas umíráčku, v tomto případě ona známá hrana, která se vyzvání o poledni druhého dne po úmrtí. V menších obcích je výhodou, že se této pocty dostane každému, kdo z tohoto světa odchází. Ve městech, co si pamatuji, tomu tak nebývá, snad jenom když zemře nějaká skutečně či zdánlivě veledůležitá osoba. Možná je to tím, že by hlas umíráčku v ruchu města zanikl, nebo snad z obavy, aby nevyvolal paniku, jelikož by se někteří, pamětlivi cvičení civilní obrany, mohli domnívat, že jde o vyhlášení chemického poplachu. Ale nejspíš kvůli tomu, že to nikoho nezajímá.


Na vesnici naopak všechny zajímá všechno, zvlášť když se to týká okolních bližních. „Tak, stará Horáčková to už má za sebou,“ řekne si jeden a bezděky se zamyslí nad tím, jaký k ní měl vztah, ba, zbožnější se za „starou Horáčkovou“ možná i pomodlí. Někdy zvuk umíráčku ostatní překvapí a do jejich myslí se vetře znepokojivá otázka: „Kdo zemřel?“


Ale zpět k sousedovi. Když zemřel, rodina si ponechala jeho tělo až do pohřbu doma. Pozůstalí ho umyli a oblékli, tak jako možná on sám někdy umýval a oblékal své děti. U smrtelné postele hořela svíčka upomínající na věčnou naději všechny, kteří jej naposledy doma navštívili.


Po třech čtyřech dnech vyšlo z domu smutku procesí nesoucí rakev se zesnulým a zamířilo ke kostelu. Byla zima, proto se účastníci pohřbu choulili do teplých oděvů – s výjimkou kněze, který šel v albě, tedy jakési košili sahající až ke kotníkům. Osobně mne to poněkud mrzelo, protože albu lze považovat za svého druhu „nedbalky“, a na pohřeb by člověk měl přijít přeci jen trochu vyparáděný. Ostatně tradičně kněz na albu zakládal při pohřbech pluviál, tedy krásně zdobený dlouhý plášť, který plnil nejen estetickou, ale rovněž praktickou funkci. Snad chtěl dotyčný duchovní dát najevo svou prostotu a nedráždit přepychem, ale se skromností se musí zacházet opatrně, aby nakonec nevyzněla nemístně. Jistá okázalost by měla mít při určitých příležitostech také své místo.

V kostele, který není vybaven žádným vytápěním, se pak za hojné účasti prokřehlých věřících i nevěřících konala zádušní mše. Rakev obklopovala záplava smutečních věnců a květin, občas se v prostorách chrámu ozvalo z předních řad zavzlykání, všichni naslouchali kázání kněze o tom, že jsou věci věčné, věci, které člověka přesahují.


Rekviem se blížilo k závěru, ale to už bylo slyšet zvenku hudebníky, jak ladí první tóny na pohřební průvod. Vyšel ministrant s kadidelnicí, pak byl nesen kříž a následně rakev následována pozůstalými. Soused se vydal na svou poslední cestu. Hudebníci hráli známé pohřební „šlágry“ – Tisíckráte pozdravujeme tebe (vyjadřující víru zesnulého), Čechy krásné, Čechy mé (svědčící o jeho vlastenectví) a Ach synku, synku (vyjadřující jeho sedlácké sepjetí se zemí).


Auta jedoucí po silnici zastavovala, když je míjela rakev s mrtvým, aby mu řidiči projevili úctu. Možná si i na chvíli uvědomili svou pomíjivost, než na to zase „šlápli“. Na hřbitově bylo vše dokonale připraveno, a to nejen hrob, ale také okolí. Později jsem se dozvěděl, že rodina přišla na hřbitov brzy ráno a zarovnala všechny krtince, aby nehyzdily rozloučení. Po krátkých obřadech nadešel nejvýmluvnější a nejsmutnější okamžik, kdy byla rakev spuštěna do hrobu. Ozval se onen tlumený zvuk, jako kdyby se za zesnulým zavřely neviditelné dveře.


Lidé, kteří se sjeli i z okolních vesnic a kteří za celá ta léta zemřelého dobře znali, se při odchodu rozloučili s rodinou a vyjádřili svou účast. Náš soused neodcházel sám. A já si říkal, že bych chtěl mít funus jako on. Ale záleží to také na mně...


Článek vyšel v měsíčníku MY 4/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon