Kterak čeští stavové proti cizozemcům jazyk český uzákonili

Budeme-li hledat základní prvek, který nás všechny z Čech, Moravy a Slezska spojuje, sbližuje a odlišuje od všech ostatních, najdeme ho v našem rodném jazyce. Jeden náš významný diplomat občas ve svých přednáškách s nadsázkou tvrdí, že český národ je vlastně exkluzivní klub lidí, kteří hovoří češtinou. Náročnost českého jazyka prý zároveň představuje kód pro vstup do tohoto klubu, protože cizinec, jenž se naučí naši řeč, nemůže být blbec.

Hospodine pomiluj ny


Ohlédnu-li se zpět na posledních více než tisíc let naší národní historie, musím mu dát za pravdu. Jazykovědci prokázali, že čeština je nejstarší slovanský národní jazyk, jenž se oddělil od obecného praslovanského jazykového základu již na počátku desátého století. Určitě není náhodou, že se tak stalo souběžně se vznikem a formováním českého státu od roku 930 po Kristu. Změny, kterými tehdy čeština prošla, se v ostatních slovanských jazycích objevily se zpožděním několika století, u ruštiny a ukrajinštiny až v 16. - 18. věku.


Vypovídá to nejen o mimořádně vysoké duchovní a kulturní úrovni našich zemí, ale hlavně o tom, že pro naše předky byla čeština tím nejdůležitějším znakem, který je odlišoval od jejich sousedů. Slovo jazyk se od třináctého století stalo synonymem slova národ. Svou řeč obohacovali a stále kultivovali, jak dokládají nejstarší literární památky.


Ve čtrnáctém století se císař Karel IV. rozhodl, že latinu, (která sice byla mezinárodním komunikačním jazykem, ale ovládala ji jen necelá 2% Evropanů) ve Svaté říši římské nahradí moderními evropskými jazyky – italštinou, němčinou – a češtinou. Tento princip vtělil do své Zlaté buly v roce 1356, jež jako říšská ústava fungovala až do roku 1806. Ve století patnáctém a šestnáctém se čeština stala diplomatickým jazykem v Polsku a Litvě.

Císař Karel IV.


V této souvislosti považuji za důležité zmínit Jana Husa, jenž dospěl k závěru, že skrze nápravu jazyka se mu snáze podaří i náprava společenská a duchovní. V dobách, kdy byl pronásledován a vypovězen z Prahy, změnil český pravopis způsobem, který s menšími změnami používáme dodnes. Hus nehus, období náboženských válek po jeho tragické smrti v roce 1415 představovalo pro českou kulturu a společnost, zvláště ve srovnání s dobou Karla IV., hluboký úpadek. Ovšem s jednou pozoruhodnou výjimkou – poprvé v evropských dějinách se v Evropě objevuje fenomén celonárodní gramotnosti, s níž se jinde setkáváme až v éře novověku.


Nic nového

Doba předbělohorská v prvních desetiletích sedmnáctého století v lecčems připomínala naši současnost. Bylo to období dlouhého míru, kdy se všechny války odehrávaly za hranicemi království, doba mimořádné prosperity, rozkvětu měst a řemesel, zároveň však hlubokých náboženských a politických rozporů. Všichni se podvědomě obávali budoucí války.


Právě tehdy přišli v roce 1615 čeští stavové s usnesením sněmu, jež následně svým podpisem stvrdil císař Matyáš, čímž dle dnešní právní terminologie získal charakter ústavního zákona. Šlo o první zákon na ochranu češtiny, přijatý před více než čtyřmi stoletími! Ocitujme z něho některá ustanovení. První požadavek se týkal cizinců, kteří již v království byli usazeni: „Aby všichni ti, kteří z cizích zemí dosud do Království buď za obyvatele aneb do měst za měšťany přijati jsou, děti své ihned z mladosti jazyku českému povinni byli dáti učiti...“


Do budoucna platilo toto imigrační pravidlo: „Na potomní však a budoucí časy od zavření tohoto generálního sněmu aby žádný cizozemec, kterýž by jazyka českého neuměl a potřeby své v něm srozumitelně přednésti nemohl, do země za obyvatele ani do měst za měštěnína přijímán nebyl… nejprve jazyku českému naučiti se byl…“

Pamatovali i na ty, kteří odmítali používat češtinu: „Když by obyvatel Království českého jazykem českým, uměje jej, mluviti nechtěl… aby v zemi trpín nebyl, nýbrž do půl léta ven ze země se vystěhovati povinen byl.“


Tehdejší Habsburská říše, jejíž součástí bylo i České království, svým rozsahem i národnostním složením připomínala dnešní Evropskou unii. Naši předkové, poučeni špatnými zkušenostmi s imigrací, se rozhodli hájit svůj jazyk a svou suverenitu. O obojí přišli v roce 1627 v důsledku Obnoveného zřízení zemského.


Historické poučení, které z toho dnes pro nás plyne, je jednoznačné – o své národní zájmy se musíme začít starat včas. Nejlépe ihned. Jenom tak bude mít naše nejcennější dědictví po předcích, totiž náš krásný český jazyk, šanci přežít dalších tisíc let.


Článek vyšel v měsíčníku MY 4/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.