Kudy dál? Občanská válka, nebo zázrak…

Není antropolog jako antropolog, chtělo by se říci úvodem. Slovo „antropolog“ u nás v současnosti nemá valný zvuk, protože se pod ním ukrývá kdejaká pavěda o LGBT, genderu a dalších módních výstřelcích, ale s vědou to nic společného nemá. Jenže lidé jako profesor Ivo T. Budil ukazují, že vše může být jinak.

Profesor Ivo Budil v plzeňském rozhlase


V 80. letech 20. století se účastnil bytových seminářů profesora Ladislava Hejdánka a Ivana Havla. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v letech 1984 až 1990, poté absolvoval doktorské studium v oboru Teorie a dějiny kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v letech 1991 až 1994. Docenturu získal v oboru sociologie a profesuru v oboru antropologie. Založil Fakultu filozofickou (původně Fakultu humanitních studií) Západočeské univerzity v Plzni, jejímž prvním děkanem byl ve dvou funkčních obdobích v letech 1999 až 2005. Inicioval založení antropologických, archeologických, blízkovýchodních a historických oborů na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni. V současnosti působí na Metropolitní univerzitě Praha.


Co o něm praví encyklopedie?


„Hlásí se k sociálnímu konzervatismu a je skeptický vůči současné podobě Evropské unie, kterou pokládá za jednu z příčin dlouhodobé stagnace západní civilizace. Je přesvědčen, že je zapotřebí zásadního impulsu k obnově Západu jako svobodné, kreativní, konkurenceschopné a sociálně odpovědné společnosti, která musí obstát vůči asertivitě asijských civilizací. Důraz klade na podporu vědeckého výzkumu a technologického rozvoje, v nichž vidí naději pro revitalizaci tvůrčího ducha Západu. Kriticky vystupuje vůči soudobému ideologickému aktivismu v podobě genderových studií, multikulturalismu, politické korektnosti nebo BLM, jež označil za reakční zpochybnění racionalistického a emancipačního dědictví osvícenství.“


Za nás dodejme, že je také velmi plodným autorem odborných knih (Úsvit rasismu, Triumf rasismu, Za obzor západu atd.) a, jak jsem na řadě seminářů a konferencí byl i sám svědkem“, velikým znalcem historie, který dokáže z partesu komparovat údaje napříč dějinami, kulturami a souvislostmi, což činí jeho argumenty víc než přesvědčivými. I proto možná je občas terčem závistivých nedouků z akademického prostředí. Ale to už je úděl výjimečných.


Když dovolíte, poskládám náš rozhovor z otázek vycházejících z různých vašich veřejných prohlášení. V jednom ze svých článků jste napsal větu: „Západním světem obchází strašidlo neliberální demokracie.“ Samozřejmě to připomene slavnou Marxovu sentenci „Evropou obchází strašidlo komunismu“. Proč ta parafráze na Komunistický manifest? Nacházíte v obou dějinných etapách nějaké analogie?


Ve třicátých a čtyřicátých letech devatenáctého století se v průběhu průmyslové revoluce objevil proletariát jako nová politická síla, která se snažila začlenit do politického systému. Chudoba, jež byla až do té doby rozptýlena na venkově, se náhle koncentrovala a zviditelnila v dělnických slumech, a objevila se „sociální otázka“. Neschopnost či neochota tehdejších vládnoucích vrstev tento fenomén podchytit vyústila v radikalismus, jehož nejvýraznějším projevem bylo komunistické hnutí.

Hovory v Příčovech - zleva Viktorie Hradská, Ivo Budil, Zdeněk Kalvach


V současné době se „sociální otázka“ vrátila v souvislosti s ekonomickým úpadkem významné části obyvatelstva západní Evropy a Severní Ameriky. Zároveň vzniklo odcizení mezi nevolenými byrokratickými strukturami, dědičnými oligarchiemi a nadnárodními korporacemi, které svou hegemonii zaštiťují odvoláváním se na takzvanou „liberální demokracii“, a lidem, plebsem, jenž byl páteří, tvůrcem a nositelem moderní svobody, demokracie a prosperity Západu. Pojem „neliberální demokracie“ používají roztleskávači neoliberální globalizace jako Fareed Zakaria nebo Francis Fukuyama pro stigmatizaci odpůrců liberální demokracie, kteří se však často snaží vrátit pojmům jako demokracie, svoboda a sociální spravedlnost jejich původní význam.


Váš rozhovor v pořadu Svobodné univerzum byl uvozen větou „Západ se může stát kořistí jiných civilizací. Čína nebo islámské země vidí, že Západ ztrácí převahu“. To ovšem připomíná dílo Samuela Huntingtona Střet civilizací. Do jaké míry se podle vás jeho teze a vize naplnily a naplňují?


Samuel Huntington nebyl ve svém konceptu „střetu civilizací“ vlastně příliš originální. Navázal na starší historické vize sahající až do devatenáctého století, které se často vyjadřovaly v sociálně darwinistickém nebo rasovém idiomu. Samuel Huntington sice oprávněně poukázal na existenci civilizační plurality, jež se nesbíhá v západním „liberálně kapitalistickém bezčasí“, jak tvrdil Francis Fukuyama, ale jeho analýza zdaleka nedosahuje hloubky a erudice například novozélandského sinologa Samuela Adriana Adsheada. Osobně mi připadá podnětnější model Immanuela Wallersteina a jeho následovníků, kteří pojímají světové dějiny jako neustálý zápas o obsazení vládnoucího jádra a udržení ostatních společností v pozici podřízené periférie.

V knize Globální dějiny a postliberální společnost, kterou jsem právě dokončil, jsem se pokusil ukázat, že po tisíciletí „orientální globalizace“, jejímž jádrem byla Čína, se v osmnáctém století těžiště světového systému přesunulo do severozápadní Evropy a zrodila se „atlantická globalizace“, která ustavila moderní svět. Nyní se ovšem jádro světového systému vrací zpět do východní Asie.


Pokračujme další vaší citací: „Jedinou možnou cestu k záchraně Západu vidím v restaurování národních států a odvržení ideologie multikulturalismu. Jak multikulturní realitu ,nastavit´, aby fungovala?“ Ptám se: lze to vůbec? Nejsme už pět minut po dvanácté? A ,nastavování´ jakékoli, tedy i multikulturní reality – není to opět sociální inženýrství?


Mezi třetím až pátým stoletím došlo prakticky souběžně ke kolapsu Čínské říše na Východě a římského impéria na Západě. Zatímco Číně se podařilo opět se politicky sjednotit, Evropa to již nikdy nedokázala. Z dlouhodobějšího hlediska se to ale ukázalo jako výhoda, protože vznikla mnohost vzájemně si konkurujících středisek přinášejících inovace a podněty. Již v sedmnáctém století byl v Evropě mnohem bohatší intelektuální život než v tehdejší Číně. Základem evropského génia je městský, respektive národní stát, nikoli impérium. Athény, Florencie, Nizozemí a Finsko, nikoli Napoleonův či Hitlerův pokus o imperiální hegemonii. Zdravá a vitální Evropa, schopná čelit asertivitě Východu, je založena na rozmanitosti svobodných a svrchovaných národních států.

Pokud jde o takzvaný multikulturalismus, je to romantická iluze čerpající ze vzpomínek na koloniální koexistenci různých etnik a ras, která dříve či později skončila krveprolitím nebo apartheidem. Pouze různé neziskové organizace, které z něho mají praktický prospěch, mohou mít zájem na jeho udržení. Produktivní a úspěšná společnost musí sdílet politicky a hodnotově homogenní prostor.


Na stránkách hnutí Trikolóra, za něž jste vloni kandidoval do Senátu, píšete: „Evropská unie v současné podobě vážně ohrožuje budoucí prosperitu a udržitelný rozvoj většiny členských zemí. Je proto žádoucí zmíněnou instituci konsensuálně rozpustit a položit nové základy spolupráce evropských národů na zdravějších a efektivnějších základech.“ Myslíte, že je to reálné při stavu současné domácí i světové politiky?


Je to reálné, protože Evropská unie se v historicky dohledné době rozpadne. Jestliže se podaří tento proces uskutečnit konsensuálně, ztráty budou mnohem nižší než v případě chaotického a nekontrolovatelného průběhu, který je bohužel pravděpodobnější a nevyzpytatelnější.


Jedním z ponaučení z dramatických událostí v Afghánistánu je, že zdání, simulakrum, fungujícího politického útvaru nelze udržovat věčně. Dříve či později se realita projeví. Nikdy v dějinách dlouhodobě nepřežila neproduktivní, dysfunkční a demoralizovaná politická entita, která čelila nemilosrdné a tvrdé konkurenci a tlakům zvenčí.


Nejsme v situaci Svaté říše římské, jež čekala v poklidném institucionálním rozkladu sto let na ránu z milosti uštědřenou Napoleonem Bonapartem, protože Evropa tehdy neměla ve své blízkosti rovnocenného protivníka. Spíše se nacházíme v postavení impotentní indické Mughalské říše, jejíž prázdnou skořápku drancovali od počátku osmnáctého století draví Peršané, Afghánci, Maráthové a britská Východoindická společnost. To nejhorší, co by se mohlo stát, je to, že nás dlouhodobý úpadek definitivně uvrhne do třetího světa bez možnosti nápravy. Doufejme, že do té doby promluví evropský lid.


A s tím souvisí další váš výrok: „Česko stále hospodářsky i civilizačně zaostává. Tento stav je bohužel podporován výraznou částí současného politického, mediálního a akademického establishmentu, který je nastaven tak, aby nás udržel v periferní pozici a v zárodku zabránil formování nové národní elity.“ Aniž bychom tu rozvíjeli konspirační teorie, nelze se nezeptat: Kým a proč je motivována ta podpora zmíněného establishmentu, jdoucímu proti zájmům vlastního národa a země?


Nejde o žádné spiknutí nebo konspiraci, ale o projev koloniální mentality. Po skončení studené války jsme byli jako „poražená země“ začleněni do periferní zóny západní civilizace, a z tohoto faktu se odvíjí celá logika přeměny naší země během uplynulých třiceti let. Součástí kolonizace určitého prostoru je nejenom ovládnutí zdrojů a podvázání produktivních sil, které by mohly představovat potenciální konkurenci, ale rovněž „zúžení mysli“ místního obyvatelstva. Vzniknou tak nové „elity“, jejichž intelekt a představivost nebudou pro cizí vládce představovat žádné riziko. Každý, kdo se bude chtít úspěšně uplatnit ve státní správě, médiích, akademickém prostředí, ale také například v místních pobočkách nadnárodních korporací si musí osvojit určitý typ jazyka a světonázor. Lidé jsou ve své podstatě konformní bytosti, takže ztrátu samostatného myšlení většinou oželí. Projeví se to pochopitelně na národní originalitě a intelektuální a umělecké tvořivosti. Srovnejme například úroveň a rozmanitost české kultury v letech 1930, 1960, 1989 a 2021.

Ve svých veřejných výrocích jste se nevyhnul ani okřídlenému sousloví charakterizující „devastující účinky pravdoláskařství na zdravý rozum, svobodu slova i toleranci.“ Co pro vás floskule o pravdě a lásce znamená ve všech úhlech pohledu? Byla to jen vějička pro naivní Havlův fanklub, nebo je v tom pojmu skryté mnohem horší nebezpečí, jemuž se dnes říká „rozdělená společnost“?


Málo lidí je tak hloupých, aby byli skutečně přesvědčenými „pravdoláskaři“. Většina z nich si tento bizarní soubor pokryteckého moralizování zakrývajícího intelektuální prázdnotu osvojí jako nástroj či životní styl, o jehož obsahu příliš nepřemýšlí. Historickou ironií tak svým chováním připomínají proslulého „Havlova zelináře“ vystavujícího ve výloze komunistický slogan. Jejich cíle jsou praktické či emocionální. Touží po kariéře, pocitu sounáležitosti se společenstvím „vyvolených“ či pouze po bezpečném spočinutí v kolektivu bez konfliktních nebo existenčně riskantních situací. „Pravdoláskařství“ vychází rovněž vstříc narcistnímu rozplývání nad vlastní ušlechtilostí. Jakmile se historické okolnosti změní, tito lidé si osvojí se stejnou snadností šaríu nebo myšlenky Mistra Konfucia.


Velmi často se vyjadřujete na téma nivelizace úrovně vysokého školství (či školství vůbec). Jenomže to je opět evropský trend, řízený oficiálními místy a dokumenty, které určují standardy a víceméně – na nižších stupních i pomocí inkluze – řídí jejich pokles. Jako by v zájmu současných elit nebyla vzdělaná populace, ale jen stádo poslušných nevědoucích jedinců. To zní trochu orwellovsky…


Příliš nevěřím v konspirační teorie, protože předpokládají existenci výkonné elity schopné důmyslných intelektuálních výkonů. Lidé z vládnoucích kruhů, s nimiž jsem měl čest se setkat, byli zpravidla rozumově jednodušší a zoufale nevzdělaní. Obávám se, že by příliš nepochopili ani pokyny, které by jim udělovaly nějaké temné síly ze zákulisí.


Francouzský demograf Emmanuel Todd, na nějž se rád odvolávám, napsal, že zvyšování dostupnosti středoškolského vzdělání v západní společnosti bylo doprovázeno ekonomickým vzestupem. Naopak rozšiřování vysokoškolské vzdělanosti od šedesátých let dvacátého století na co nejširší vrstvy mělo devastující účinky. Téměř zanikly užitečné středoškolské profese a vznikl nadbytek neužitečných vysokoškolských polovzdělanců. Nemyslím, že to byl tajemný úmysl. Spíše další doklad úpadku zdravého rozumu Západu.


Všechna naše témata vedou spíše k pesimistickým závěrům. Vidíte nějaké světlo na konci tunelu?


Z dlouhodobého hlediska má západní společnost několik možností: Občanskou válku, která učiní z Evropy gigantický Libanon, hospodářskou stagnaci, jež nás dovede do Bolívie, spočinutí v náručí islámu, nebo zázračnou lidovou vzpouru, která obnoví svobodu, demokracii a prosperitu. Občas i agnostik musí věřit na zázraky.


Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době).