Kytička pro Erbena

Před 210 lety, sedmého listopadu 1811, se v podkrkonošském městě Miletíně, v prosté ševcovně číslo popisné 142, narodil autor nejkrásnějších romantických balad naší literatury: básník, historik, sběratel lidové slovesnosti, vlastenec a přemožitel nepřízně osudu, Karel Jaromír Erben.

Karel Jaromír Erben

Pocházel z chudých, ale kultivovaných poměrů. Jeho otec Jan si sice vydělával na živobytí jako miletínský švec a pěstitel ovoce, ovšem dědeček i strýc z matčiny strany, František a Josef Žábovi, patřili ke světu vzdělání, oba působili jako místní učitelé. Také pro mladého Karla rodiče plánovali kantorskou kariéru, což se však ukázalo s ohledem na jeho celoživotní zdravotní obtíže a vrozenou vadu řeči jako nereálné. Samo jeho narození bylo dramatické. Jeho matka Anna přivedla na svět dvojici neduživých chlapců, dvojčátka, která byla v obavě z možného úmrtí rychle pokřtěna jmény Jan a Karel. První z nich skutečně brzy zemřel, pouhý měsíc po porodu, a také Karlův život byl s ohledem na celkovou tělesnou slabost v ohrožení. Nemoci, zejména chronické onemocnění plic, jej pak provázely prakticky po celý život. Prvního vzdělání se mu dostalo na miletínské škole, kde působili jeho výše zmínění příbuzní i vzdělaný farář Jan Arnold a kaplan Antonín Černý. Tito první učitelé postřehli a rozvíjeli Karlův talent pro studium jazyků, jeho zálibu v literatuře a historii, ale i muzikální nadání, díky němuž se naučil hrát na klavír na takové úrovni, že si později, v době gymnaziálních studií v Hradci Králové, mohl přivydělávat její výukou. Po absolvování hradeckého gymnázia, kde byl jeho učitelem i známý obrozenecký dramatik Václav Kliment Klicpera, zamířil v roce 1831 z Miletína na pražskou universitu.


Praktikant bez gáže


Jak bylo tehdy zvykem, započal universitní studia na filosofické fakultě, představující průpravu ke studiu dalších oborů. V roce 1833 zahájil studium práv. Seznámil se přitom s mladým Karlem Hynkem Máchou, s nímž ho spojovala nejen poetická duše, ale i sen o hmotném zajištění ve státní službě. Bližší přátelství ovšem nenavázali. Ačkoli byli oba autentickými stoupenci uměleckého romantismu (s jeho zálibou v tradici a patosu), každý z nich kladl důraz na jiný rys tohoto směru. Erbenovi byl cizí Máchův „individuální vzdor“ a rozervanectví, kladl důraz spíše na vnitřní opravdovost, jakou nacházel v lidovém umění a dějinách. Pro Erbenův život bylo proto mnohem podstatnější setkání s tehdy již uznávaným historikem Františkem Palackým. K Palackému choval hlubokou úctu a později s ním sdílel i jeho „liberálně-konzervativní“ politické názory (oba byli odpůrci revolucí a příznivci konstituce čili zavedení ústavního systému v habsburské monarchii). V době jejich prvního setkání Palacký zahajoval práci na svém životním díle, zevrubné syntéze českých dějin, a využíval studenty jako pomocníky pro opisy starých listin. Erben se do této práce pustil s vervou a pečlivostí, která pro něj byla příznačná, a svým přístupem si vysloužil Palackého celoživotní sympatie. Osvojil si znalost starých písem a orientaci v oblasti historických textů vůbec, což pro něj později mělo, jak ještě uvidíme, velký význam. Současně však již v jeho srdci klíčil básnický duch. Už v gymnaziálních letech měl k literatuře blízko, s vlastní poetickou tvorbou však začal až během studií práv. První Erbenův životopisec, Vincenc Brandl, připomíná, že druhem v tehdejším opisování textů pro Palackého byl mladému Karlovi jeho spolužák (a pozdější okresní soudce v Poděbradech) Karel Havlík. Havlíka pojilo s Erbenem upřímné přátelství. Pocházel ze Žebráku, kam Erben jezdíval na prázdniny. Právě tam se mladý básník seznámil se svou láskou a pozdější manželkou Boženou (Betynou) Mečířovou. Tvář své poezie tehdy teprve hledal. Zprvu kráčel ve stopách Kollára a Čelakovského. Jeho první uveřejněnou skladbou je patetická báseň Řevnivý, otištěná roku 1832 v časopise Čechoslav. Vlastní osobitost ale prokázal až v baladě Smolný var a ve známé Polednici, chronologicky první z básní pozdější sbírky Kytice. Obě básně vznikly roku 1834, což je i rok, kdy Erben přijímá své druhé, vlastenecké, jméno „Jaromír“. Okamžikem definitivního „zrození básníka“ je pak vydání balady Poklad v časopise Vesna v roce 1838. Skladba již nese všechny půvaby, které si s jeho poezií spojujeme.

František Palacký


Pomáhající Palacký


Radost z prvních uměleckých úspěchů byla bohužel zkalena rozčarováním, které Erbenovi přineslo završení právnických studií. Brzy totiž zjistil, že nalézt odpovídající uplatnění není pro absolventa bez praxe vůbec snadné. Nastoupil tedy neplacené místo tzv. praktikanta u trestního soudu. Dostal se proto do existenčních potíží, které opět překonával výukou hry na klavír a dalšími kondicemi. Současně po večerech dále studoval, aby mohl složit tzv. soudcovskou zkoušku a získal možnost karierního vzestupu. V roce 1839 sice zkoušku úspěšně složil, ale uplatnění opět nezískal. Tíživá sociální situace mu znemožňovala uzavření sňatku s milovanou Bety a založení rodiny. Nakonec mu pomohla někdejší praxe u Palackého, který jej prosadil na místo aktuára čili zapisovatele v Královské české společnosti nauk. S první stálou mzdou se mohl Erben konečně v květnu 1842 po téměř deset let trvající známosti oženit. Oddávajícím knězem byl jeho kamarád, zdický farář Josef Vorel. Krátce po sňatku Palacký zajistil Erbenovi další příjem, když jej pověřil, aby pro potřeby Národního muzea propátral venkovské archivy a získal originály či opisy listin dokumentujících historii české šlechty. Náročný úkol byl plánován na šest let a měl Erbenovi vynést 300 zlatých ročně, zároveň však znamenal značné vytížení a časté odloučení od rodiny. Erben se mu opět věnoval naplno. Jeho tehdejší práce zachránila řadu vzácných písemností a zároveň položila základy novodobému českému archivnictví. Erben při ní prokázal skvělou znalost staročeštiny a jazykovědnou erudici vůbec. Roku 1845 byl proto jmenován členem jazykové komise Matice české. Ze strany muzea byla jeho práce oceněna o rok později, kdy byl jmenován jeho sekretářem a současně i členem společnosti nauk.


Revoluce a smrt


Erben si získal odborné renomé, jeho existenční obtíže však přetrvávaly. Tím spíše, že rodina se rozrostla o čtyři potomky, dcerky Blaženu, Ladislavu a Bohuslavu a syna Jaromíra. Erben si proto nemohl dovolit odmítat žádnou práci a vrhal se do dalších a dalších úkolů. Na Palackého výzvu se ujal redakce Výboru z literatury české (první díl vyšel 1845) a současně přijal pozvání někdejšího spolužáka Havlíka k práci na českém překladu Řádu soudního a konkursního. To jej oklikou přivedlo zpět do právnického oboru. Jeho překlad byl bezchybný a vynesl mu další angažmá. Stal se členem vídeňské terminologické komise, jejímž úkolem byl dozor nad překlady Říšského zákoníku do národních jazyků monarchie. Následně pak spolupracoval i na překladech Občanského zákoníku, Obecního řádu města Prahy a Trestního zákoníku. Tato linie Erbenova působení byla završena v roce 1861, kdy se stal spolu s JUDr. Rudolfem z Thurn-Taxisu a JUDr. Janem Jeřábkem zakladatelem dodnes vycházejícího odborného časopisu Právník, nejstaršího právnického periodika na světě. Koho dnes napadne, že to byl právě „romantik“ Erben, kdo zavedl právnické termíny jako „pokus zabití“, „ústava“, „závěť“ a podobně. Vedle tohoto právně-terminologického působení samozřejmě pokračoval ve svých dalších aktivitách. Snažil se navázat na úspěch balady Poklad podobnou tvorbou (známe z těchto let náčrt básně Záhoř), ale zejména se vrhl do činnosti folklorně-sběratelské. Do sběru lidových písní, pověstí a pohádek zapojil i svou manželku a široký okruh přátel. Uprostřed této práce ho „dostihly dějiny“. Jako ideový souputník Františka Palackého viděl v bouřlivém dění roku 1848 naději na posílení vlivu slovanských národů v monarchii a prosazení českých státoprávních cílů. Horlivě se proto zapojil do přípravy Slovanského sjezdu, naplánovaného na červen toho roku do Prahy, a jako redaktor vládních Pražských novin se také vydal na slovanský jih, aby se účastnil tehdy probíhajícího chorvatského sněmu a navázal kontakty. Plány Palackého (a tím i Erbenovy) byly však zmařeny výbuchem revolučního násilí během tzv. svatodušních bouří v Praze, jež vypukly v závěru Slovanského sjezdu. Stoupenci zákona a ústavnosti byli sevřeni mezi mlýnské kameny. Nesouhlasili s revolucí, která na mnoha místech Evropy pozvedala hesla zcela protichůdná jejich idejím, zároveň však byli i oni sami pro vídeňskou vládu podezřelými živly, Palackému byl o té doby permanentně sledován policií. Erben se v této situaci rozhodl zcela opustit politiku a věnovat se práci pro národ výlučně na poli historie, národopisu a umění. Že to nepostrádalo jistou hořkost, je zřejmé. Ale pád politických snů nestačil. Erbena čekala i první těžká osobní ztráta – v roce 1849 mu zemřel sotva roční synek Jaromír.

Z pohádky do pohádky


Už v letech 1842-1845 zahájil vydávání svazků Písní národních v Čechách. Šlo o první výsledky rozsáhlé sběratelské činnosti, které se věnoval během svých služebních cest, a vlastně v každé volné chvíli. Oslovoval pamětníky, zapisoval texty i nápěvy lidových písní a připravoval je ke zveřejnění. K písním brzy přidal také říkadla, pověsti a především pohádky, jimiž se do české kultury zapsal nejvýrazněji. (Třetí zamýšlenou částí jeho sběrů mělo být zmapování lidových zvyků, k čemuž však nenalezl dostatek času a sil). Vzorem pro něj bylo dílo německých autorů Jacoba a Willhelma Grimmových, s nimiž se osobně znal a jejichž metodologická východiska sdílel. Tak jako oni hledali ve slovesnosti pozůstatky dávné germánské mytologie, on hledal obraz bájesloví slovanského. Co do kvality zpracování jednotlivých syžetů se Erben svým vzorům zcela vyrovná, v uměleckém rozměru je dokonce překonává. Jeho texty se vyznačují úsporným, ale působivým jazykem, který vychází z formulací lidových vypravěčů a snadno uvízne v paměti. To je důvodem, proč si mnozí lidé, kteří v dětství naslouchali Erbenovým pohádkám, ještě v dospělosti vybaví věty ze Zlatovlásky. Erben měl jasný názor, jak pohádky veřejnosti prezentovat. Liší se v tom například od jiné naší významné sběratelky, Boženy Němcové, jejíž zpracování občas trpí explicitní výchovnou tendencí, a je zřejmé, že se autorka k vybroušené formě propracovávala postupně, „za pochodu“. Erbenovu práci na pohádkách ovšem limitovala jeho vytíženost jinými úkoly. V kvantitě proto nemohl bratřím Grimmům konkurovat. Většina jím sebraných pohádek zůstala jen v poznámkách. Trvalý nedostatek peněz jej odváděl jinam. Zejména nemohl zanedbávat archivní vědu, která mu zajistila alespoň nějaký pravidelný příjem. Hlavním výsledkem jeho práce na tomto poli se stala edice středověkých pramenů Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Erben edici opatřil komentáři a rejstříkem osobních i místních jmen a českých termínů v latinských pramenech, který je dodnes využívanou pomůckou historiků. Regesta také položila základ velkorysému záměru, v němž pokračovali Erbenovi následovníci až do doby nejnovější (poslední svazky Regest vyšly v roce 2000). Boj na mnoha frontách nemohl pro Erbena zůstat bez následků. Roku 1851 se dostavila plicní choroba a vážné příznaky přepracování. Naštěstí v tu chvíli přišla dobrá zpráva. Vynořila se možnost získat místo archiváře města Prahy, na jehož obsazení byl vypsán konkurz. Roční plat 1000 zlatých by Erbenovi umožnil zanechat nahodilých přivýdělků, které ho trvale zatěžovaly, a více se věnovat folkloristice a básnické tvorbě. V konkurzu mohl naštěstí sklízet plody minulých let, totiž mimořádně dobrou profesní pověst, kterou se nemohl vykázat nikdo z dalších kandidátů. Komisi, která konkurz vedla, to připomněl proslulý slavista Pavel Josef Šafařík. V říjnu 1851 se pohádkář dočkal šťastného konce a kýžené místo získal.

…siroty po ní zůstaly


Odpovídající zaměstnání Erbenovi umožnilo vrátit se po letech k poezii. Podobně jako k pohádkám, také k tvorbě balad přistupoval na základě hlubokého teoretického promýšlení. Čas, který uplynul od vzniku první z nich (1834), jen přispěl k jejich kvalitě. Sám Erben tvrdil, že skladby, které tehdy připravoval k prvnímu souhrnnému vydání, jsou dílem jeho mládí. Byla to asi jen z poloviny pravda. Některé skutečně vznikly už za jeho mladých let (prokazatelně jen Polednice a Poklad), jiné však zásadně přepracoval (Záhoř) a u dalších měl patrně z mládí poznamenány jen náčrty, zatímco skutečné skladby z nich vytvořil právě až v onom klidnějším období života po roce 1851. Ať tomu bylo jakkoli, roku 1853 Erben poprvé vydává svou jedinou, zato nesmrtelnou sbírku básní Kytice. Netuší tehdy, jak těžkou zkoušku mu život nachystá, a jak blízce souzní s motivem úvodní skladby celé sbírky, totiž s baladou o zemřelé matce. Roku 1857 umírá jeho manželka, trpělivá průvodkyně a pomocnice v jeho díle. Nedlouhé období hmotného zabezpečení a klidu na práci končí. Zoufalý Erben se stává ovdovělým otcem tří dětí. „A ještě k tomu holek,“ povzdechne si v korespondenci s přáteli. S manželkou Bety prožil dlouhých patnáct let. Říkával: „…nebylo nikdy nic, co bych jí mohl vytknout. Jen to jediné, že mi umřela!“

Erbenovy ostatky dnes spočívají na Olšanském hřbitově v Praze


Strastiplný život u konce


Starost o rodinu opět odsunula vlastní Erbenovu tvorbu do pozadí. Jeho hlavní zájem v následujícím období patřil zejména archivním pracem, patřícím k jeho služebním povinnostem, zpracování některých hesel připravovaného Riegrova slovníku naučného a úvahám filologickým a bájeslovným. Tu se ovšem zapletl do nečekaných sporů, které bohužel z odborné výše brzy sestoupily do osobní roviny a vážně mu ztrpčovaly život. První z nich, konflikt se vznětlivým jazykovědcem Martinem Hattalou, začal vlastně už po roce 1855, když Erben kritizoval (ne zcela správně a objektivně) Hattalovo zásadní dílo, Skladbu jazyka českého. Ke smíru nikdy nedošlo a Erben měl v Hattalovi trvalého protivníka. Ještě vážnější bylo jeho střetnutí s vykladačem slovanské mytologie J. J. Hanušem. Dělily je názory odborné i filosofické, ale zejména osobní averze. Erben to zdůvodňuje údajnou Hanušovou bezcharakterností, považuje ho za pomlouvače, který mu prý i hmotně škodí tím, že rozmlouvá vydavatelům publikování Erbenových prací. Zkrátka Hanuš je pro Erbena osobním nepřítelem, jakýmsi jeho „zlým duchem“. Ovdovění, zármutek, ale i s tím spojené časové a pracovní vytížení by snad Erbena v tomto období zlomily, ze své složité situace byl však vysvobozen seznámením s novou životní družkou, Žofií Mastnou z Lomnice nad Popelkou, s níž roku 1859 uzavřel své druhé manželství. Naděje a nové nadechnutí do další fáze básníkova života vedla ke druhému vydání Kytice roku 1861. Další dobrou zprávou z tohoto období byl jeho kariérní vzestup. Roku 1864 by jmenován ředitelem pomocných kanceláří úřadů města Prahy, v této vysoké funkci pak působil až do konce svého života. Podařilo se mu také obnovit vydávání sbírek lidové slovesnosti (vycházejí pětidílné Prostonárodní české písně a říkadla, Sto prostonárodních pohádek a pověstí v nářečí původních a další). Nicméně ani jeho druhé manželství se nevyhnulo ranám osudu. S manželkou Žofií měl dvě děti, obě však umřely v raném věku – syn Vladimír po pouhém roce života a dceruška Marie ve dvou letech. Jako by se v životech našich romantických autorů naplňovaly zásady, které vtiskli do svého díla. Tak jako Mácha umírá smrtí osamělého hrdiny, na dramatickém pozadí požárem sžíraného města, Erben, sázející na trvalou hodnotu osobní oběti pro národ, umírá 27. listopadu 1870 po strastiplném životě, který se svým chronickým onemocněním plic strávil v prašném prostředí archivů a knihoven, aby vytvořil impozantní dílo, ovlivňující řadu společenskovědních oborů. Tak, jako v jeho baladě, kde na hrobě zemřelé matky vyrůstá kvetoucí mateřídouška a promlouvá k dětem, tedy k budoucnosti národa, tak k nám dodnes promlouvá oběť, práce a tvorba Karla Jaromíra Erbena.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době).