Místo diktatury proletariátu diktatura velkokapitálu?

Rozhovor s Petrem Robejškem vedl Petr Žantovský


Máme listopad, a tudíž nás čeká „povinná“ vzpomínka na listopad 1989. Užíval se pro něj havlovsky vzletný termín „sametová revoluce“. Byl pro vás od začátku zřejmý geopolitický rozměr a zázemí středoevropského rozpadu sovětské říše? Souhlasíte s tím, že byl řízen z USA?

Politolog a ekonom Petr Robejšek


Ano, protože jako politolog vím, že snaha silnějších hráčů ovládat slabší a pokusy slabších bránit své zájmy jsou perpetuum mobile politiky. Navíc bylo jasné, že zánik sovětského impéria zákonitě povede k přeskupování sil ve středoevropském prostoru a hledaní nové rovnováhy.


Nepochyboval jsem ani o tom, že Spojené státy na vznikající mocenské vakuum ve Střední Evropě budou, protože prostě musejí reagovat. A to tím spíše, že v případě jejich nečinnosti hrozilo posílení Evropské unie. A jedno je jisté. Přes všechny slavnostní projevy, křivé úsměvy a patetická zaklínadla si Spojené státy silnou EU nikdy nepřály a geopoliticky viděno ani přát nemohou.


K americké roli při rozpadu a porcování bývalého východního bloku patří i tohle: Již velmi brzy po zániku komunismu, jsem vyslovil silnou skepsi vůči Fukuyamovu blouznění o „konci historie“ a globální vládě Západu. Psal jsem tehdy texty na téma „jak zachránit kapitalismus“ a varoval jsem v nich, že vítězný systém začne požírat sám sebe. Tohle nebezpečí je dnes realitou i ve Střední Evropě a měli bychom se tomu v našem rozhovoru ještě věnovat.

Až do roku 2002 bylo v české politice zřejmé ideologické dělítko mezi konzervativní pravicí a socialistickou levicí. Až za premiéra Špidly a předsedy ODS Topolánka se tyto meze začaly rozplývat, vznikal jakýsi bezideový amalgám, absorbující do sebe i nesystémové subjekty typu Strany zelených, dnes Piráty. Tento příběh ale probíhal v řadě evropských zemí. Myslíte, že je to zákonité? Už jsou ideové základny politiky zbytečné?


Předesílám, že se již před zánikem Sovětského svazu v západních zemích politika ideově vyprazdňovala. Mobilizační potenciál pravolevého dělení „svoboda“ a „rovnost“ na Západě výrazně poklesl, protože uskutečnitelná úroveň svobody a sociální spravedlnosti tam byla více méně dosažena. Zánik Sovětského svazu a jeho vazalů proces ideového vyprazdňování politiky jenom prohloubil. Bohatnoucí společnosti (i ve Střední a východní Evropě) ztratily překvapivě brzy po získání svobody zájem o hodnoty v politice.


Většina (i naší) společnosti hledá hodnoty mezi regály v supermarketech. A politici neobratně zakrývají to, že pro ně je jedinou hodnotou vlastní moc. Hledají proto záminky pro oprávnění existence politických stran a jejich vlastního mocenského nároku. Místo hodnotově ukotvené politiky vzniklo to, čemu říkám dočasné politické projekty. Velmi úspěšný je (bohužel) projekt „spasit zeměkouli“. Své fanoušky našel i projekt „internetizace života“, stejně jako téma „vlast Evropa“. Velmi nebezpečný a dalekosáhlý je projekt „stát jako firma“. Politici se sami korunovali na vynálezce a manažery všech těchto projektů a opravňují tak svou potřebnost a mocenský nárok.

S prezidentem Václavem Klausem


Ano, tady chci navázat. Je možné řídit svět jako firmu, jak říkal nejen Mirek Topolánek, ale i Andrej Babiš?


Pád železné opony vedl k nestvůrnému vzedmutí globalizace a posléze k její dnešní smrtelné křeči. Mocná skupina velkokapitálu se ale snaží globalizaci za každou cenu udržet při životě a prosazuje proto všemi prostředky totální ekonomizaci světa. Pro toho, jehož jediným nástrojem je kladivo, se každý problém podobá hřebíku. Právě z tohoto myšlenkového podhoubí pochází projekt „stát je firma“.


Globalizace znamená co nejlevněji vyrábět a co nejdráže prodávat. Již na první pohled je to naprosto protiřečící zadání. Jak chcete zboží vyrobené levně v Asii prodávat lidem v Evropě, kteří tohle zboží vyráběli dosud, ale příliš draze, a proto ztratili práci. Chiméra věčného růstu je proto udržitelná jen tehdy, když se ze svobodné společnosti stane pracovní tábor. Na cestě tam se právě nacházíme a hrozivě rychle postupujeme. Manažerství zná jen růst, zisk a eficienci, kterým podřizuje všechno ostatní. Pokus řídit státy jako firmy znamená, že hodnoty, které nemají hospodářskou cenu, jsou pro vládnoucí skupiny bezcenné, a tudíž zbytné. A proto je společnost vnímána jako nástroj k vytváření ekonomického růstu a profitu, prostě služební sektor ekonomiky, a lidé jako sklad surovin. Naše země zažila diktaturu proletariátu a teď jí a ostatním Evropanům hrozí diktatura velkokapitálu.

Při autogramiádě své knihy


Velkou roli v tomto procesu hraje Evropská unie. Zjevně stále více rozklížený administrativní subjekt, který neumí přesvědčit o své nezastupitelnosti, a proto sahá k násilí, cenzuře, diktátu povinných myšlenek a činů. Má podle vás EU před sebou ještě nějakou budoucnost?


EU má nejpozději od zániku komunismu problém svého smyslu a cíle. A proto i Brusel „dokazuje“ svou potřebnost dočasnými politickými projekty, jako je společná měna nebo green deal. V pozadí se samozřejmě zřetelně rýsuje cíl Spojených států evropských.


Ještě dnes by Unie mohla bez větších potíží přežít jako obchodní spolek nezávislých států, které případ od případu a v míře, v jaké to té které zemi vyhovuje, spolupracují na několika málo časově omezených supranacionálních problémech. To ale nevyhovuje ani bruselské úřednické kastě, ani zájmům světové finanční elity.


V dnešní podobě a s dnešní ideologii úporného sjednocování může EU přežít pouze jako plánované hospodářství a centralistický stát vedený nevolenou oligarchickou skupinou aparátčíků. Místo diktatury proletariátu diktatura velkokapitálu, místo národních podniků nadnárodní koncerny.


Umíte si představit, že by stát jako Česko po vzoru Británie podniklo na svou pěst jakýsi czexit? Co by k tomu bylo případně třeba?


Záleží na tom, v jaké situaci by v tu chvíli byla EU. Vystoupit z rozpadajícího se evropského systému by bylo něco jiného než vystoupit z dosud akceschopné organizace. To první by byl samospádný proces, ale to druhé by bylo představitelné pouze jako akt záchrany národní existence. Její ohrožení se jasně rýsuje na obzoru současného globálního politického dění směřujícího k diktatuře velkokapitálu.


Takto motivovaný czexit by vyžadoval na prvním místě koalici národně smýšlejících politických a hospodářských vůdců. Naději na úspěch by zvýšilo odpoutání části obyvatelstva od konzumismu a její příklon k nemateriálním hodnotám, jako svoboda a nezávislost země.


Tyto podmínky zatím splněny nejsou. Ale jsem optimista, který doufá, že se to v dohledné době změní. A to i proto, že kyvadlo globálního vývoje se nevyhnutelně pohybuje směrem k deglobalizaci. Již zmíněné pokusy vytvořit diktaturu velkokapitálu jsou především reakcí na to, že economy of scale dohospodařila a jediná nenásilná cesta do nové éry západní civilizace vede přes snížení významu hospodářského sektoru a posilování právě zmíněných nemateriálních hodnot. V opačném případě hrozí nejprve despocie a posléze vzpoura národů.

Naše mainstreamové politické i mediální roje akcentují tzv. LGBT problematiku. Proč myslíte, že se to děje, a proč právě nyní a v těchto souřadnostech?


Vidím dva zdroje a jeden záměr tohoto jednání. Na úrovni stratégů, kteří chtějí demontovat svobodnou společnost a toto tažení plánují, financují, ale sami neprovádějí, jde o tohle: Ochrana menšin je v konečném důsledku absurdní hledání jedinečného monstříčka, které by „utlačovalo“ zbytek obyvatelstva zeměkoule. Cílem stratégů je odvést pozornost od skutečných problémů a rozbít jednotu společnosti zakotvenou v tradičních představách o mezilidských vztazích.


Na úrovni těch, kteří vědomě nebo i nevědomě vykonávají vůli stratégů, jde o víru, že když některá slova nebudou nebo budou vyslovena, tak jim odpovídající jevy zmizí nebo vzniknou, prostě, že to změní postoje a chování společnosti. To je ovšem dětinská představa, která svědčí o míře degenerovanosti sociálních věd. Jejich myšlenky jsou ale přesně na intelektuální úrovni městských snobů, kteří na svých spiritistických seancích o dobru tak dlouho posouvají kavárenské stolky, až jim vyjde to, co si přejí.


Ale zatím společnost normálních lidí za městem žije nadále po svém. A proto je velká chyba mých konzervativních kolegů, kteří tuhle hru hrají a rozčilují se nad gramatickou „revolucí“. Nechtěně tak posilují a propagují něco, co nenachází v životech většiny obyvatelstva vůbec žádnou rezonanci.


Jediná správná reakce je nereagovat a dělat to, co suverénně ovládala moje generace. Nevnímali jsme ideologické drnčení bolševika a žili jsme podle jiných pravidel. A proto také, když jednoho krásného dne komunistická vláda neměla sílu vnuc