Místo, kde se (možná) předběhl čas


Vesnice Vítochov, ležící na Vysočině poblíž Bystřice nad Pernštejnem, se vzhledem příliš neliší od jiných osad v tomto hornatém kraji. Sevřený shluk zděných staveb s dřevěnými stodolami a kůlnami, zahrady s ovocnými stromy, jež prorůstají do polí a luk, a na návsi kříž z osmdesátých let 19. století. Má však jednu historickou i architektonickou vzácnost – kostel sv. Michaela archanděla, jehož vznik se halí do šera prastarých cyrilometodějských legend. A nejen to.

Vítochovský kostelík zasvěcený sv. Michaelovi je obklopený hřbitovem


Když do kostela vejdete, spatříte fresky z poloviny 14. století. Na jedné z nich někteří pozorovatelé rozpoznávají hvězdnou oblohu se zeměkoulí tak, jak ji známe z fotografických snímků o šest století později. Může to snad být dílem náhody způsobené vyblednutím či setřením části malby? Nebo jde o záhadu neobyčejných rozměrů, na niž si netroufneme hledat odpovědi?


Kde šumělo sedm borů


Ve starobylé legendě se mluví to tom, jak v časech, kdy se tu rozkládaly hluboké hvozdy s několika stezkami chráněnými strážními hrádky, připutoval k jednomu z nich průvod doprovázený knížecími zbrojnoši. Byl to samotný sv. Metoděj s družinou. Dětoch, majitel hrádku, ho přijal vlídně a s pochopením naslouchal jeho slovům. Stačilo jen pár hodin a hradní pán s rodinou i čeledí přijal víru a nechal se pokřtít. Aby měli kde mysl obracet k Bohu, rozhodl se Dětoch, že tu nechá postavit křesťanský svatostánek, a sv. Metoděj slíbil, že ho při zpáteční cestě vysvětí.


Stará božstva však výstavbě škodila. Ať se začalo budovat na kterémkoli místě, vždy se vyskytly překážky. Dětoch si už nevěděl rady, nakonec mu však jeden stařec poradil, aby na okolních vršcích zasadil borovici kořeny vzhůru, a tam, kde se stromek ujme, začal stavět. Sazenice se kupodivu zazelenala na návrší, na němž se od věků tyčila pohanská modla. Dětoch nakázal staré božstvo odstranit a výstavbě kostelíka už nic nebránilo. Když Metoděj do těchto končin znovu zavítal, budovu vysvětil a u kamenného oltáře, jenž se dle tradice ve svatostánku spolu s křtitelnicí nachází dodnes, odsloužil první mši.

Jedna z gotických fresek v Kostlíku sv. Michaela archanděla ve Vítochově


Archeologové dílčí pravdivost legendy nevylučují. Dřevěná stavba tu zcela určitě stávala o hodně dříve, než byl na jejím místě v první polovině 13. století postaven románský kostel. A jelikož v jeho základech byly nalezeny střepy uren, určitě se tu v dávných časech rozkládalo pohanské pohřebiště. Navíc kostel nese jméno po archandělu Michaelovi, jenž symbolizuje vítězství křesťanského řádu nad temnými silami pohanství. Podle Apokalypsy, sepsané evangelistou sv. Janem, právě tento archanděl svrhl z nebes Lucifera a další padlé anděly, proto mu bývaly zasvěcovány kostely postavené na místech původních pohanských kultů.


Také část příběhu, týkající se stromů sázených kořeny vzhůru, může mít reálný základ. Borovic tu donedávna rostlo sedm a jejich nepravidelné koruny prý připomínaly změť kořenů. Není tedy divu, že se kostelíku přezdívalo U Sedmi borů. Poslední z velikánů padl za silné vichřice v roce 1976 a odborníci mu podle letokruhů přisoudili neuvěřitelných 399 let! Nicméně borovice už kolem kostela zase šumí, jednu z nich dokonce v roce 2002 zasadil herec Luděk Munzar při natáčení televizního cyklu Paměť stromů.


Vítochovský obr


Je jen těžko uvěřitelné, že by se ve Vítochově zachovaly památky z dob putování sv. Metoděje. Kamenný kostelík pochází z první poloviny 13. století a v legendě zmíněná křtitelnice není o nic starší. Stejně tak i mramorová deska z původního oltáře, zdobená křížem v horní části obepjatým kruhem, dnes zazděná za křtitelnicí. V každém případě však kostel sv. Michaela archanděla patří k nejstarším křesťanským památkám na Moravě. Původní pozdně románská jednolodní stavba byla už v druhé polovině 13. století zvýšena a obohacena o čtvercový presbytář o rozměrech necelých 5 × 5 metrů. O století později byl presbytář zaklenut valenou klenbou a vyzdoben freskami. V druhé polovině 15. století ke kostelu přilehla hranolová věž z lomového kamene, jež sloužila jako zvonice. Díky ní kostel vypadá spíše jako hrádek či pevnost. Dojem nedobytnosti umocňuje vysoká zeď se střílnou.

Na důkladně opevněnou církevní půdu se vesničané uchylovali ve chvílích ohrožení. O tom, že se jim to občas nevyplatilo, svědčí třiapadesát lidských koster objevených v roce 1905 pod podlahou hlavní lodi a presbytáře. Masakr mají zřejmě na svědomí Švédové, kteří prý za třicetileté války kostel i s ukrytými vesničany a knězem zapálili. S jistotou to však říct nelze. Několik koster bylo zkoumáno odborníky z Moravského muzea v Brně a zjistilo se, že jedna z nich dosahuje úctyhodné délky 210 centimetrů! Její vlastník musel být na tehdejší dobu opravdový obr! Škoda, že se už nedozvíme, kdo to byl, a kde se tam vzal…


Záhada


Do interiéru kostelíka mohou návštěvníci nahlédnout jen při občasných mších či 5. července na svátek Cyrila a Metoděje. Kromě románských památek tu mají možnost obdivovat fresky z let 1330 až 1340, které byly v roce 1949 v presbytáři objeveny pod přemalbou. Vinou se kolem stěn ve třech rovinách oddělených pásy rostlinných ornamentů. Zobrazují závěrečné okamžiky Kristova života na zemi od jeho příchodu do Jeruzaléma, přes Poslední večeři, Pilátovo umývání rukou, zatčení, bičování, strastiplnou pouť s křížem, ukřižování, smrt, snímání z kříže a uložení těla do hrobu, až po následné Zmrtvýchvstání. Na čelní stěně je zobrazen Poslední soud a pod vítězným obloukem scéna Umučení deseti tisíců křesťanských bojovníků. Z větších postav lze rozeznat Pannu Marii Ochranitelku a patrona kostela archanděla Michaela namalované po obou stranách vítězného oblouku. Zub času na freskách nemilosrdně zapracoval. Řada motivů zaniká v omítce a pás výjevů Kristových pašijí je občas zcela přerušen.

Detail fresky údajně znázorňující hvězdnou oblohu s plenetami plujícími mezi hvězdami


Pozornost badatelů ve věcech tajemna však poutá výmalba klenby. Podle některých z nich totiž připomíná oblohu s desítkami hvězd, mezi nimiž pluje pět planet. Jak již bylo řečeno, takový výjev však mohlo lidské oko z vesmíru poprvé spatřit až v druhé polovině 20. století! V odborném popisu zdejších uměleckých památek se hovoří o pěti kruhových medailoncích. Ve středním má být zpodobněn Bůh a v dalších čtyřech jsou údajně namalovány symboly čtyř evangelistů: lev, orel, býk a člověk. Ovšem ať namáháte zrak sebevíc, v žádném z kruhů ani zvířecí, ani lidskou podobu nerozeznáte. Stejně tak tam neobjevíte sebemenší stopu po obrysech světadílů.


Na které straně je pravda, zda klenbu presbytáře opravdu zdobí jen obvyklé křesťanské atributy, či tu stojíte před záhadou, z níž se doslova tají dech a rozum ji odmítá přijmout, už asi zůstane zahaleno tajemstvím.


Článek vyšel v měsíčníku MY 2/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon