Malíř, přítel a poustevník

Všímavý chodec, který v ulicích Plzně, Písku, Vodňan či Strakonic (a nejen tam) někdy zvedne oči nad dlažbu chodníků, uvidí fasády domů, oživených sgrafity Mikoláše Alše. Málokdo však tuší, že ani v době jejich vzniku téměř nepoznaly umělcovu ruku. Aleš navrhl výjevy, nakreslil tužkou či uhlem na karton – vlastní realizaci však prováděl na omítce často malíř Josef Bosáček.

Josef Bosáček v roce 1932 na Makové Hoře


Bosáčkova dovednost a svědomitost, cit pro barvu, linii i tvar zaujal Alše natolik, že ho zval k realizaci mnoha svých dalších návrhů, ještě za studií např. na dům řezbáře Krejčíka na Belcrediho třídě v Praze na Letné či na lékárnu U České koruny v Kladně. Mezitím se Bosáček věnoval také restaurování fresek v kapli sv. Ignáce na Svaté Hoře.


Aleš získal v roce 1896 rozsáhlou zakázku vytvořit soubor fasád domů v Plzni, které stavěl v neorenesančním stylu architekt a stavitel Rudolf Štech. Než se Bosáček pustil do prvních Alšových návrhů z historie českých dějin v tamní Nerudově ulici, namaloval několik vlastních děl: v letech 1894-1896 pozoruhodnou křížovou cestu v děkanském kostele Navštívení Panny Marie ve Vodňanech, v roce 1895 oltářní obraz Panny Marie Nanebevzaté (Bohorodičky) pro kostel v Oseku u Rokycan – v beuronském stylu v jasných, sytých barvách, spíše v italském než německém duchu.

Bohorodička (1895), oltářní obraz pro kostel sv. Barbory v Oseku u Rokycan


Štech, Aleš a Bosáček se stali přáteli a nerozlučnou trojicí. V Plzni chodívali do hostinců U Kroftů, U Salzmanů či U Knoblochů, kde se scházeli malíři, fasádníci a kresliči Štechovy kanceláře a kde mohl mlčenlivý Bosáček naslouchal veselému Alšovu vyprávění. Redaktor František Kudrna popsal Bosáčka: "Zakulacený, pomenší človíček... prapodivně zamlklý, chodil buď sám, s očima zapíchnutýma k zemi, nebo jenom s Alšem do tiché hospůdky... na zevnějšek vůbec nedbal. Nosil usmolenou koženou vestu, která praskala, jako kdyby byla z plechu, ale zato byl na slovo vzatým kumštýřem." Štech několik let pomáhal Alšovi a Bosáčkovi shánět další zakázky a snažil se pro ně vyjednat co nejlepší honoráře. Kromě Plzně v Bezručově ulici (Cingrošův dům), v Purkyňově ulici (dům pekaře Plechatého) či na Klatovské třídě Štechovu vilu, malovali v Písku (hotel Dvořáček) i v dalších městech.


"Arci bych si vymiňoval, aby to zas dělal Bosáček. Po něm ty věci nejlíp vydrží," napsal Štech Alšovi v roce 1903, když se jednalo o výzdobu radnice ve Strakonicích. Bosáček říkával: "Já to měl poraděný od jednoho taliánskýho frátera-malíře, to byly recepty starýho kláštera v Lombardii." Na Bosáčka spoléhal také Aleš při barevném provedení uhlových kartonů – v dopisech mu popisoval jednotlivá pole, na fasádě pak už jen korigoval slovně detaily (o Alšovi se málo ví, že na lešení lezl jen velmi nerad).

Nástěnná malba 6. zastavení křížové cesty (1896-1899), kostel ve Vodňanech


Štech se dostal během několika let do finančních potíží, v roce 1908 spáchal sebevraždu na půdě velké plzeňské synagogy, kterou sám stavěl. Bosáček se ocitl bez zázemí – na rozdíl od svých kolegů, kteří využili dobové módní vlny zdobit neorenesační fasády, nestaral se o své zajištění umělecké ani osobní. Odešel za svým bratrem, katolickým knězem Vincentem do Lubné u Rakovníka, roku 1909 byl přeložen na Makovou horu. Josef se o něj několik let staral a dělal na poutním místě kostelníka. Spolu ještě zahájili obnovu kostela sv. Jana Křtitele a Panny Marie Karmelské – Josef provedl v presbytáři v duchu beuronské malby barevnou fresku Žehnajícího Krista a čtyř evangelistů.


Po bratrově smrti v roce 1918 přišel nový kněz se svým kostelníkem a pro Josefa již nebylo místo. Uchýlil se do malého stavení za farou, které sloužilo dřív jako stáj pro Vincentova oslíka. Částečně ho podporovala jeho neteř Maryša Radoňová Šárecká, spisovatelka, která v roce 1940 publikovala příbramskou kroniku let 1850-1890, nazvanou Pod Svatou Horou. Zachytila v ní také osudy svého tehdy mladého strýce Josefa Bosáčka, který až do své smrti v roce 1934 žil v zapomnění na Makové hoře jako poustevník. Zůstal po něm jen dřevěný kufřík, naplněný od myší okousanými kresbami, které dnes opatruje Hornické muzeum v Příbrami. Monografie Jiřího Egermaiera z roku 2004, kterou mi kdosi daroval, mne dovedla k uspořádání několika výstav a shromáždění skromné korespondence Bosáčka s Alšem (více o tom na www.bosacek.wz.cz).

Nástěnný obraz v klenbě presbytáře na Makové hoře: Žehnající Kristus (asi 1911)


A na závěr ještě osud Bosáčkovy Bohorodičky: z Oseka se obraz dostal do Volduch, kde byl opřený o zeď sakristie. Odtud putoval na faru v Rokycanech a při příležitosti výstavy Mikoláš Aleš v Plzni, pořádané v roce 2013 Západočeskou galerií, byl očištěn a vystaven v Západočeském muzeu. Vzbudil údiv a alespoň na krátkou dobu vyvedl na svět svého tvůrce, o kterém Aleš napsal: "Co jsem já pro národní umění malířské, je Bosáček pro umění náboženské".


Článek vyšel v měsíčníku MY 2/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.