Mcelský zázrak

Název obce ležící na Nymbursku se podle některých jazykovědců odvozuje ze staročeského „mčieti“, což znamenalo „vléci, tahati“. Vztahovalo se to prý na obyvatele vsi, kteří něco tahali. Buď jak buď, samotná vesnice přitahovala v půlce 19. století zraky i kroky tisíců.

Zázračná soška panny Marie Mcelské


O Mcelích hovoří listiny v souvislosti s jistým Lutoborem ze Mcel již v polovině 13. století. Zhruba o jedno století později přešla vesnice do držení pražské svatovítské kapituly, poté majitele změnila ještě několikrát, než se v roce 1623 stala vlastnictvím Valdštejnů. Právě za jejich éry celá obec i s kostelem sv. Václava vyhořela (1630). Naštěstí se ji podařilo docela rychle obnovit a roku Páně 1631 také slít dva požárem roztavené zvony v jeden, který pak v pražském armádním skladu přečkal po rekvizici i II. světovou válku. Tomuto vzácnému „slitých zvonů hlasu“, abychom parafrázovali Máchu, tak mohou místní naslouchat dodnes.


Požár to ve Mcelech nebyl jediný – další zachvátil kostel zasvěcený českému národnímu patronovi v roce 1834. Pozoruhodné na něm bylo, že z něj bez újmy vyšla mariánská soška, ačkoli plameny daly interiéru chrámu pořádně zabrat.


Stále však šlo jen o jednu z mnoha vesniček, jakých byly i v tomto regionu spousty. Pak však přišel rok 1849 a s ním události, které ji dostaly do centra pozornosti široké veřejnosti i na první stránky tehdejšího tisku. A už tehdy se ukázalo, jakou mocí média disponují.


Zjevení


V tomto roce se měla třem dívkám ve věku 9 až 12 let (Františka Fryčová, Františka Plachá a Kateřina Halešová) údajně několikrát od července do prosince zjevit „krásná mladá Paní v překrásném oděvu“. Přesněji šlo o dlouhé zelené roucho, přičemž Paní třímala v ruce růženec a na hlavě měla opentlenou čelenku z červených růží a bílou roušku. Poprvé se tak mělo stát 4. července, nejčastější setkávání pak probíhalo mezi 2. říjnem a 2. prosincem, kdy se zjevení opakovalo hned 36x. Paní se dívenkám časem představila jako „Synáčka Božího Matička“, rozprávěla s nimi, vyzývala je opakovaně k modlitbě – zejména za duše v očistci a obrácení jinověrců.

Nebeská královna Mcelská


Jak už to v takových případech bývá, okamžitě poté, co se celá záležitost rozkřikla, vzbudila nebývalou pozornost veřejnosti. Než stačila zareagovat církevní vrchnost, plnil se mcelský kostel, ba i náves a okolí obce opakovaně procesími, ale i individuálními poutníky, jež vidina zázraku v podobě mariánského zjevení přitahovala jako magnet.


To vše se dělo, zatímco dívky svědčily o další a další nebeské návštěvě, k níž později přibylo i Jezulátko a anděl. Pochopitelně se staly terčem chvály zbožných duší, což jim rozhodně nebylo nepříjemné, a s postupujícím časem se u nich začaly projevovat sklony k sebestřednému přehrávání svých projevů. Skeptici měli bezpochyby i kvůli tomu pochybnosti o pravosti zjevení, které si nenechávali pro sebe, děvčata se dokonce stala terčem fyzického útoku.


Někteří z příchozích byli svědky nenadálého objevení záhadné tekutiny libé vůně na místě, kde v domku „krásná Paní“ sedávala. Některá zjevení doprovázely i zvláštní světelné úkazy, pozorované více svědky. Vše nasvědčovalo tomu, že ve Mcelích se děje něco neobyčejného.


Nepřející úřady


Vrchnost, jak církevní, tak světská, zareagovala kupodivu později, než by se čekalo. Možná i proto, že v době rozjitřené nedávným revolučním rokem 1848 zaměřovaly zejména zemské orgány svou pozornost jiným směrem.


Státním úředníkům jejich nadřízení přikázali, aby „učinili přítrž nebezpečnému shromažďování, podezřelému podnikání a trestuhodnému zneužívání dětí“.


Davy poutníků mířících na místo nadpřirozených úkazů totiž přirozeně znamenaly značný přísun peněz pro ty, kdo zareagovali pohotově a založili na jejich důvěře byznys ve velkém. Úředníci též přikázali strhnout malý oltářík, který dívenky z popudu Paní v domku vybudovaly.

Mcelský kostel sv. Václava


Ze strany církevních představitelů šlo spíše o rezervovaný postoj, pokud jde o pravdivost těchto událostí, lépe řečeno o počáteční opatrnost, nechtěli totiž činit unáhlené závěry. Litoměřický biskup A. B. Hille se sice o události živě zajímal a zasadil se i o vytvoření nezávislé vyšetřovací komise, ta si ovšem dávala s procesním řízením povážlivě načas. Dost možná i v naději, že celá záležitost časem vyšumí do ztracena.


K tomu mělo dopomoci i psychiatrické vyšetření trojice dívek, jemuž byly z moci úřední podrobeny a jež dopadlo v jejich prospěch – prokázalo jejich naprostou příčetnost. Dvě z nich byly po čase „uklizeny“ do odlehlé myslivny v lese Křižánku. V tomto případě úřady jednaly v duchu rčení „sejde z očí, sejde z mysli“. Nutno podotknout, že krok to byl velmi úspěšný.


Nemalou zásluhu na tom, že po mcelské pěšině nastalo ticho, měla i protimcelská mediální kampaň, jejímiž hlavními protagonisty byli na stránkách Havlíčkových Národních novin Josef a Božena Němcovi. Zejména manžel slavné spisovatelky viděl celou kauzu jako amatérsky zfušovanou manipulaci a „jezuitské kejkle“. Volal po řádném vyšetření podvodu a potrestání viníků, neboť děvčata podle jeho názoru byla „upotřebována co nástroj špinavých lidí k hanebnému blouznění a klamu“. I přičiněním manželů Němcových, na jejichž názor čeští čtenáři dali, se zájem o události ve Mcelech postupně vytrácel.


Mcely a to, co se v nich dělo, časem zmizely ze zorného úhlu veřejnosti. Dnes se již nikdo nedopátrá, zda tři zdejší děvčata byla svědkyněmi mimořádných zjevení, nebozda šlo o výplod jejich fantazie, či dokonce o vědomý a třeba i někým řízený podvod.


V samotných Mcelech však mají jasno dodnes. Když se zde v letech 1929–1930 dostavoval farní chrám, dostalo jedno z pěti oken barevnou vitráž (podle návrhů Cyrila Boudy) s mariánským motivem, jež mělo i svou polohou události z poloviny 19. století připomínat. A pod tímto oknem je zavěšena starobylá nástěnná vitrína s dřevěnou soškou Panny Marie Mcelské, jež tehdy zázrakem přečkala rozsáhlý požár.


Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.