Mezi Franky a Moravany

Byl křest 14 českých knížat v roce 845 v bavorském Řeznu projevem jejich ryzího obrácení, nebo vychytralým politickým kalkulem? Nebo snad obojím?

Poté, co se Čechy staly okrajovou částí Francké říše, začaly dějiny českých Slovanů utvářet dva základní vlivy. Prvním byl vývoj v našem západním a východním sousedství, druhým pak snaha českých předáků sjednotit naše území pod vládu jednoho knížete.

Bitva u Fontenoy vedla k rozdělení francké říše na tři díly

Z hlediska chronologického převažoval v první polovině devátého věku vliv západní, francký, ve druhé polovině naopak východní, moravský. Právě ten sehrál rozhodující úlohu při sjednocování České kotliny pod vládou přemyslovské dynastie. V tomto vyprávění se chci věnovat české snaze vyjasnit si vztahy se svým západním sousedem.


Císař Karel, řečený Veliký, začal říši dělit mezi své početné syny. K stáru jej však postihl nepříznivý osud, když jeho starší a schopnější potomci zemřeli dříve než on. Jeho syn a velitel franckého vojska Karloman, přejmenovaný po své italské korunovaci na Pipina, jehož vpád v roce 806 donutil Čechy k poddání se říši, skonal v roce 810. Karel Mladší, velitel armád, které vtrhly do Čech roku 805, od roku 800 král Franků, podlehl nemoci na konci roku 811. Než císař opustil tento svět v roce 814, předal svou ohromnou říši do rukou nejmladšího syna Ludvíka, řečeného Pobožný. Ten na rozdíl od svých bratrů neměl žádné válečnické, a po pravdě řečeno, ani vladařské zkušenosti. Zrušil svůj dosavadní titul krále Franků, jmenoval sám sebe Imperátorem Augustorum Imperia Christianum, tj. nejvznešenějším panovníkem křesťanské říše, usadil se v Cáchách, zastavil výboje a věnoval se reformování státu.


Výsledky svého snažení slavnostně vyhlásil v roce 817 na velkém sněmu v Cáchách. Císařem se měl stát jeho nejstarší syn Lothar, jenž obdržel celou říši, zatímco jeho sourozenci se museli spokojit jen s drobnými pohraničními úděly. Pipinovi připadla Akvitánie, Ludvíku Němcovi Bavorsko, Korutany, Čechy, Avaři a Slované, kteří jsou na východ od Bavorska. Toto své rozhodnutí, odporující starému právu, odůvodnil Ludvík Pobožný „Božím vnuknutím“. Nejprve s jeho nařízením všichni souhlasili, když se však později oženil se ctižádostivou Juditou a na její popud svévolně upravil nástupnický řád ve prospěch jejího syna Karla, zvaného Holý, potomci se vzbouřili. Ludvík pak zbytek svého života strávil neúspěšným válčením se svými vlastními syny.


Na jeho říši začali z východu útočit Bulhaři, ze severu Dánové a ze západu Saracéni. Nikdy proti nim nevytáhl, protože nedokázal, na rozdíl od svého otce, „vládnout z koně“. Francká říše se začala rozpadat.

Rodový strom Karla Velikého

Moravané Čechů vzor


České dějiny ovlivnilo především prvních deset let jeho vlády. Ludvík Pobožný se snažil uspořádat poměry u všech slovanských knížectví poddaných jeho říši, dokonce kvůli tomu svolal v roce 822 velký sněm do Frankfurtu (zde jsou poprvé zmíněna i knížata Moravanů). Vyžadoval po nich pouze dvě věci: aby ti, kteří mají platit tribut, ho řádně a včas platili, a právo soudit případné spory mezi knížaty, mluvit do výběru vládců a pak je slavnostně potvrzovat. K přijetí křesťanství je nenutil, ani nevyžadoval vojenskou povinnost vůči Francké říši. Jeho mladší syn Ludvík Němec po tři roky své vlády prosazoval totéž, jen s větší rozhodností.


Když v roce 830 vypukla naplno válka mezi Ludvíkem Pobožným a jeho syny, Češi se rychle a dobře zorientovali. Okamžitě přestali platit tribut, který je, po pravdě řečeno, dosti tížil. Občas podlehli pokušení a vydali se na loupežnou výpravu do pohraničních oblastí za pomstou a za kořistí.


Moravská knížata šla ještě dále, využila oslabení nebezpečného souseda a začala budovat svůj stát po franckém vzoru. V roce 831 se nechala pokřtít a následujících třináct let stavěla své pevné hrady a připravovala se na to, aby si už trvale vládla sama bez franckého vměšování. O Ludvíku Němcovi toho z jeho krátkého vládnutí v Bavorsku Moravané věděli dost, takže očekávali, že s ním v budoucnu budou muset válčit. Proto se také nechali pokřtít, aby proti nim nemohl vystoupit jako proti pohanům.


Ludvík Pobožný roku 840 zemřel a jeho synové po strašlivém krveprolití u Fontenoy nakonec smlouvou podepsanou v roce 843 ve Verdunu úspěšně rozdělili říši na tři díly. Když se Ludvík Němec ujal vlády ve své části impéria, zjistil, že východní hranice jeho království připomíná spíše válečnou frontu než spořádané a poslušné pohraničí z dob jeho mládí. Vytáhl tedy do války proti Obodritům, kteří se spojili s Dány. Porazil je na podzim roku 844 a na zimu se přesunul do Řezna, odhodlán pokračovat v napravování poměrů.


O Vánocích jej tam překvapila výprava 14 českých knížat, kteří se chtěli nechat pokřtít. Král jejich přání vyhověl, a tak se 13. ledna 845 stali křesťany. V celé historii christianizace Slovanů to představuje opravdu pozoruhodný jev, protože takové dobrovolné pokřtění elity celé země se nikde jinde neobjevilo. Z dalšího průběhu událostí však vyplývá, že se poprvé v našich dějinách setkáváme s typicky česky motivovaným politickým rozhodnutím, oblíbeným i dnes. Na dálku z něho čpí vychytralost („hele, my se necháme pokřtít a ty zapomeneš na ten tribut, co neplatíme“) a naivita – netušili totiž, že Ludvík Němec o jejich pokřtění nestojí, jemu šlo o těch 120 volů a 500 hřiven stříbra. Možná také chtěli napodobit Mojmírovy Moravany, kteří byli křesťany už čtrnáct let a kteří se pro česká knížata stávali příkladem hodným následování téměř ve všem.

Křest čtrnácti českých knížat v roce 845 dnes připomíná v Řezně pamětní deska

Češi bojující, vítězící


České předáky vyvedl rázný král z omylu již na podzim příštího roku, když se v srpnu vypravil na Moravu urovnat tamní poměry a určit nového knížete. Vybral si Rostislava, který jako rukojmí vyrůstal na franckém královském dvoře. Čekal od něho bezvýhradnou poslušnost. Při zpáteční cestě hodlal Čechům připomenout jejich závazky a vyzvednout si dlužné stříbro a voly, proto z Moravy do Bavorska táhl přes celé Čechy. Ovšem se zlou se potázal. Knížatům došlo, že se vloni v Řezně zachovali jako hlupáci, že jejich příslušnost ke křesťanství pro Ludvíka Němce nic neznamená, naopak je kvůli tomu považuje za své podřízené. Vyvolalo to v nich zuřivou nenávist vůči králi a všemu německému. Srdnatě bránili své hrady, a nakonec nepřítele zaskočili a způsobili bavorskému vojsku těžké ztráty.


Válečnické schopnosti Čechů, o nichž ani on, ani jeho hrabata nic netušili, krále upřímně vyděsily. Do Bavorska se navrátil jen s největšími obtížemi. Když v roce 848 obdržel zprávu, že se chystá velký slovanský vpád na jeho území, poslal proti nepokořeným sousedům vojsko pod velením svého syna. Ten dosáhl toho, že knížata slíbila, že pošlou vyslance ke králi, který bude jednat o míru. Souhlasili i s odevzdáním rukojmí. Nic z toho se nestalo, proto Ludvík shromáždil následujícího roku velkou armádu. Jelikož onemocněl, pověřil jejím velením správce Bavorska, hraběte Ernsta. Ten měl konečně odbojné a věrolomné sousedy definitivně pokořit.


Frankové netušili, že čeští předáci hráli o čas, který využili k tomu, aby ze své země obklopené horami a pralesy vybudovali nedobytnou pevnost. Na všech přístupových cestách vyrostly zemské brány. Představovaly jednoduché, ale nesmírně účinné lehké opevnění – v podstatě šlo o úzký, často se lomící průsek pralesem. Vykácené stromy a keře spolu s kmeny přesekanými ve výši dvou dospělých mužů a skácených po stranách zemské stezky vytvořily neprostupnou bariéru, která znemožňovala jakékoliv odbočení. Na vhodném místě pak v případě války bylo vybudováno opevnění, nejčastěji prostá záseka z kmenů tentokrát pokácených směrem k nepříteli. V ní se ukrývali lučištníci. V roce 849 se Němci s tímto českým vojenským vynálezem setkali poprvé. A nedopadlo to pro ně vůbec dobře.

Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2020, který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon