Mezi mlýnskými kameny

Po zkušenostech s taženími do Čech z konce čtyřicátých a padesátých let 9. století král Ludvík Němec další pokusy o podmanění lidu této drsné a divoké země vzdal. Češi se tak museli vrátit ke svému oblíbenému koníčku a válčili spolu navzájem.

Hradiště Kostolec z doby Velké Moravy


V roce 849 naši slovanští předkové poprvé vyzkoušeli v praxi nový systém opevnění celé země, který jim v následujících stoletích pomáhal čelit vpádům početně silnějšího nepřítele. Útočníci již od samého počátku v roce 805 měli stejný plán – vtrhnout z více směrů do Čech, projít pohraničními horami a v rovinatém a úrodném středu země donutit česká knížata k rozhodující bitvě, v níž spoléhali na svou početní převahu. Česká strategie spočívala v tom, že se s jednotlivými útočnými proudy střetnou ještě v pohraničních horách, kde síly budou spíše vyrovnané, a kde mají výhodu znalosti terénu a provizorního opevnění.


Poprvé takto uštědřili porážku bavorskému vojsku Ludvíka Němce v zemské bráně na západě Čech. Král Ludvík Němec po třech letech neúspěšných válek vzdal na chvíli další pokusy přinutit vojensky Čechy k poslušnosti. Země s více než čtrnácti knížaty, která mezi sebou dost často bojovala, při každém pokusu přinutit je k poslušnosti okamžitě připomínala hnízdo rozzuřených sršňů. Selhávaly i prostředky tradiční francké diplomacie, tak úspěšné u Polabských Slovanů nebo na Moravě, kde stačilo podpořit uchazeče o knížecí trůn proti ostatním, a on se stal poslušným plátcem tributu. To v Čechách nefungovalo.


Nemělo také cenu šířit mezi těmito odbojníky křesťanskou víru, protože po zkušenosti z roku 846 ji všechna pokřtěná knížata odvrhla. Kříž se pro ně stal znamením jejich nepřátel a Bůh, kvůli němuž se v mrazivém lednovém dnu potápěli do křtitelnice, nepřátelským bohem Němců. Na druhé straně byli všichni čeští předáci lidmi veskrze praktickými, pro které společenské postavení mělo větší váhu než jazyk a náboženství. Přátelili se se svými bavorskými sousedy, protože mnohé z toho, co viděli za hranicemi Čech, se jim velmi zamlouvalo. A nelze pominout ani to, že většinou byli bohatší než mnohá německá hrabata. Proto se poměrně brzy vyskytly vzájemné sňatky.

Mapa Střední Evropy ke konci devátého století. Území obývané západními Slovany je

vyznačeno šedě


Proti Rostislavovi


Král Ludvík Němec mezitím pochopil, že snaha donutit Čechy znovu platit tribut a mluvit do jejich vnitřních záležitostí, jak to bylo obvyklé v dobách jeho otce Ludvíka Pobožného, by jej přišla příliš draho. Nechal je tedy pár let na pokoji a zabýval se válčením s jejich sousedy na severu – s početnými, leč nejednotnými srbskými kmeny. Také jej znepokojovala situace na jihu, kde krok za krokem budoval své království Rostislav, který tak zúročil všechny své dobré i špatné zkušenosti s Franky z doby, kdy byl rukojmím na královském dvoře. Snadno nalézal společnou řeč a společné zájmy se správci Východní marky, v tomto konkrétním případě s Ratbodem.


Toho roku 854 Ludvík Němec sesadil, sám převzal správu východních území své říše a připravoval se na válku proti Rostislavovi. Hned v březnu následujícího roku poslal do Čech menší oddíl vojska pod velením Ernsta, syna velitele poražené armády z roku 849. Tento demonstrativní útok měl Čechy odradit od pomoci Rostislavovi, proti kterému Ludvík vytáhl na konci léta téhož roku. Na počátku proti němu dosáhl jistých úspěchů a usilovně pálil a ničil krajinu kolem pevnosti, do níž se slovanský král uchýlil. Rostislavovi dorazily posily vyslané českými knížaty, rozhořčenými jarním německým vpádem. Ludvík se musel dát na ústup, moravské vojsko jej pronásledovalo až za Dunaj a vyloupilo celý kraj až k řece Enži.


Francký král se z toho poučil, takže správu východních území předal svému synovi Karolomanovi, a v roce 856 vyrazil osobně do boje proti Srbům. Dospěl ke knížeti Srbů Čestiborovi, kde se k jeho armádě přidali další srbští velmoži se svými družinami, a společně napadli Dalemince. Porazili je v bitvě, vzali od nich rukojmí a donutili je zavázat se, že budou platit tribut. Ludvík se Srby pokračoval dále přes hory do Čech. Tam jeho vpád neočekávali, takže zemskou bránu nikdo nehájil a nepřátelské vojsko se bez překážek dostalo až do samého středu země, na rozlehlé roviny na středním toku Ohře. Teprve tam se rozhořely boje. Ludvíkovi jeho záměr vyšel, nemusel bojovat se spojeným českým vojskem, ale jen s oddíly jednotlivých knížat. Některá z nich porazil a donutil, aby mu odpřisáhla poslušnost. Byla to však draze vykoupená vítězství, protože přišel o více než polovinu svého vojska.


Po zkušenostech s taženími do Čech z konce čtyřicátých a padesátých let král Ludvík Němec další pokusy o podmanění lidu této drsné a divoké země vzdal. Češi se tak museli vrátit ke svému oblíbenému koníčku a válčili spolu navzájem. Jestliže ještě v roce 845 v Řezně pokřtili čtrnáct knížat ze sedmnácti, která v zemi vládla, o pouhé čtvrt století později při novém franckém vpádu v roce 872 už jich v Čechách zůstalo jen šest – Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav a Bořivoj. Frankové tehdy zase prošli přes hraniční opevnění bez boje a v bitvě u Vltavy zahnali spojené české vojsko na ústup do hradů, zpustošili krajinu a podařilo se jim beze škody se navrátit domů.

Všichni se Svatopluka báli


Bořivojův nástup


Důvod, proč Karoloman, nejstarší syn Ludvíka Němce, poslal po mnoha letech svou armádu pod velením arcibiskupa mohučského Liutberta proti českým Slovanům, představovalo jejich spojenectví s moravským králem Svatoplukem. Nový mladý kníže v samém středu země, Bořivoj, byl totiž královým příbuzným, a Frankové se obávali příliš prudkého nárůstu moci moravského státu. Útok na Čechy se jim nakonec nevyplatil, protože Moravané využili toho, že část sil nepřítele odtáhla do českých hor a lesů, zaútočili na Bavory u Dunaje a šest tisíc jich pobili.


Proto Ludvík Němec začal ve Forchheimu vyjednávat s moravským králem Svatoplukem a uzavřel s ním mírovou smlouvu. Ta měla trvat až do konce Ludvíkova života, který se ovšem završil již za dva roky.


Moravský král využil tuto mírovou smlouvu k tomu, aby si postupně podmanil všechny okolní slovanské kmeny a během několika let se jeho říše rozkládala od řeky Tisy až k řece Visle a k Polabským Slovanům. Na Čechy došlo na počátku dalšího desetiletí. Svatopluk dva roky bojoval s novým franckým králem, Karolomanovým nemanželským synem Arnulfem Korutanským. Ubránil své území, způsobil v Bavorsku veliké škody a jeho kruté zacházení se zajatci vedlo k tomu, že s ním Frankové začali jednat o míru. Nejprve Arnulf a pak i císař Karel III. Tlustý.


Svatopluk se zavázal, že bude platit poplatek říši, a na oplátku směl ovládnout Čechy a Slovany v Polabí. Expanzi zahájil tím, že svého mladičkého chráněnce Bořivoje nechal pokřtít a ustanovit svým místodržitelem. Když svého knížete Češi pro zradu víry svých předků a narušení pořádku na zemi, pod zemí i v nebeské sféře vyhnali, a zvolili si jeho nástupce z téhož rodu, král mu se svým silným vojskem pomohl zase se navrátit na trůn, a stát se jedním z nejmocnějších knížat v zemi. Svatopluk hned poté rozmístil na hradech ostatních vévodů své posádky, které obyvatelé Čech museli živit a poslouchat.


Vyvolalo to hodně zlé krve, ale žádnou vzpouru. Všichni se Svatopluka báli. Znali jeho mstivost, která by postihla i jejich děti, neboť si dobře pamatovali, co se stalo synům hrabat Wilihelma a Engilschalka, když je v nedávné válce zajal. Pomstil se za příkoří, které mu způsobili jejich otcové v roce 871, a nijak jej nezbrzdilo ani to, že už před dvanácti lety oba bratry zabil v bitvě a jejich děti tehdy byly ještě malé. Werinharovi a Wezilovi nechal vyrvat jazyk, uříznout přirození a useknout pravou ruku. Pak poslal za hranice záškodníky, kteří spálili jejich majetek. Zbylí dva potomci se po prohraném boji utopili v řece Rábě, takže kdysi mocný rod Wilihelmův byl zcela vyhlazen. Strach o osud svých potomků přiměl i bojovná česká knížata k tomu, že svá ponížení snášeli a podřizovali se rozkazům krále Moravanů.


Přesto většina z nich během moravské okupace země ztratila své postavení a jejich knížectví připadla Bořivojovi, který se tak díky své hodnosti Svatoplukova místokrále stal nejsilnějším velmožem v Čechách.


Nejdůležitější krok ke sjednocení země sevřené horami byl učiněn.


Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon