Mina pro generála

Během bojů o Dukelský průsmyk v rámci Karpatsko-dukelské operace vkročili 6.10. 1944 vojáci 1. československého armádního sboru na půdu Slovenského štátu. Ještě fašistického, ale všichni už věděli: Jsme doma!

Pomník věnovaný gen. Vedralovi-Sázavskému


Když se velitel 1. brigády generál Jaroslav Vedral-Sázavský dozvěděl o úspěchu svých vojáků, okamžitě vyrazil se svým džípem a tříčlennou osobní stráží z oddílu polního četnictva vpřed k hranici. Osobně gratuloval pochodujícím vojákům, rozdával jim cigarety a láhve vodky. Pak vydal řidiči svůj úplně poslední rozkaz: Pokračovat dál až k čelu praporu!


Pouhých 20 metrů dál však zakročil osud: těsně za hranicí jeho vůz, když se vyhýbal dělostřeleckému povozu, který byl před ním, sklouzl na krajnici, kde přejel nástražný kolík. Ten přivedl k výbuchu hluboko zakopanou protitankovou minu, přes kterou dosud bez úhony projela řada vozidel. Exploze převrátila vůz a na místě zabila řidiče, generála Vedrala i většinu jeho doprovodu. Přežil jen jeden z jeho strážců, volyňský Čech Alois Štěpánek, jemuž výbuch utrhl nohu a těžce ho zranil na hlavě.


Gen. Vedral patřil k velmi schopným velitelům. Narodil se v roce 1895 v Mělníku. Jako voják byl od roku 1916 příslušníkem legií v Rusku. Bojoval u Zborova a pak po celou dobu stahování našeho vojska po transsibiřské magistrále i proti bolševikům. Za druhé světové války odešel do exilu v Anglii. Dobrovolně odtud odjel v roce 1944 na východní frontu, kde jako brigádní generál převzal velení 1. československé samostatné brigády.

Generál Jaroslav Vedral-Sázavský, legionář, příkladný velitel a štábní důstojník


Hnali je na zbytečnou smrt


Karpatsko-dukelská operace, od 8. září až do 28. října 1944, při níž mělo být rychlým průnikem Rudé armády karpatskými průsmyky obsazeno Slovensko, se změnila ve vleklá krvavá jatka. Rusové chtěli postupovat za každou cenu, bez ohledy na ztráty – vlastní i naše!

Průnik se konečně podařil 6. října, po dlouhých a těžkých bojích. Průzkumná hlídka 2. praporu 1. brigády 1. čs. armádního sboru dosáhla státní hranice vlasti. Ludvík Svoboda nechal rozdat jednotkám naše zástavy, aby je mohli vojáci vztyčit při překročení hranice. Začalo přímé osvobozování Československa od německých a maďarských okupantů. Nadšení bylo obrovské!


Líbali rodnou zem


Hlášení se jako blesk rozšířilo po celé brigádě. Radista 2. praporu pak přímo z hranice oznámil na velitelství 1. brigády, že útvar překročil hranici a pokračuje v pronásledování ustupujících Němců. Mnoho let po válce na tyto okamžiky vzpomínal generál Oldřich Kvapil, tehdy čerstvě raněný poručík a náčelník štábu 2. praporu:


„Mnozí vojáci poté, co opatrně přešli přes vyčištěný průchod minovým polem, smekli. Mnozí se sklonili, aby políbili nebo aspoň pohladili rodnou zem. Zaleskly se slzy. Pocit hlubokého štěstí, pocit radosti ze splněného úkolu ovládl každého z nás...“

Automobil generála Vedrala-Sázavského zničený minou



Příliš mnoho generálů


Gen. Vedral nebyl jediným velitelem, který zaplatil cenu nejvyšší. Během bojů v Pražském povstání v květnu 1945 padli další dva generálové československé předmnichovské armády. Shodou okolností jen čtyři dny před Vedralovou smrtí byl v Hřišti u Přibyslavi zastřelen v boji s českými četníky kolaborujícími s Němci bývalý zemský armádní velitel na Moravě a hlava českého protiněmeckého odboje armádní generál Vojtěch Luža. Další desítky příslušníků generálského stavu byly popraveny za svou odbojovou činnost v německých a rakouských věznicích nebo našly smrt v koncentračních táborech, takže československá armáda měla ze všech spojeneckých armád ve 2. světové válce nejvyšší ztráty mezi generalitou. Generál Vedral-Sázavský byl ale jediný československý generál, kterému osud dopřál vojácké cti padnout přímo na frontě.


Článek vyšel v měsíčníku který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.