Muž krize


„Svět denně pokračuje vpřed, a to začasté v rozsahu velmi pozoruhodném,“ řekl na manifestační schůzi československého průmyslu dne 16. června 1937 tehdy již sedmašedesátiletý předseda Ústředního svazu československých průmyslníků. Nadaný žák prvního velkého českého národohospodáře Albína Bráfa, zakladatel české ekonomické žurnalistiky s vlastní hospodářskou sekcí v Národních listech, vězeň císaře pána, jeden z otců zakladatelů Československé republiky, poslanec a především ředitel Živnostenské banky. Pro jedny kapitán průmyslu, pro druhé žralok a upír, obdivovaný i nenáviděný doktor Jaroslav Preiss.

Jaroslav Preiss


Žil život, jako by chtěl naplnit slova svatého apoštola Pavla: „Dovedu žít v odříkáni, dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem.“ Jako mladočechovi se mu zatýkání v procesu s Omladinou vyhnulo jen náhodou. Pozornosti císařské policie již neunikl v roce 1916, kdy byl stejně jako Rašín a Kramář souzen pro velezradu. Spolu s Benešem se v Ženevě 28. října zasadil o mezinárodní uznání Československé republiky. Sám Masaryk jej chtěl ve třicátých letech jmenovat ministrem financí. V roce 1942 byl pro svůj boj za české hospodářské národní zájmy vyslýchán gestapem, znovu zatčen a internován byl hned v květnu 1945. Rudé právo tehdy s jistým škodolibým zadostiučiněním psalo: „ministři financí chodili k němu pro rady a pokyny“, „byl členem 50 správních rad“ a „jeho hodinový příjem činil 17 tisíc korun“.


Nenávist socialistů z Východu i Západu je pochopitelná. Už v roce 1937 ve svém projevu před kolegy průmyslníky varoval:


„Státní socialism ruský, národní socialism německý a korporativní socialism italský jsou v podstatě děti stejného světového názoru, třebaže metody a prostředky k cíli výše uvedenému byly tak odlišné. Proto v těchto státech, usilujících o socialisaci dochází k diktaturám, poněvadž jen tak lze podříditi celý život člověka, od kolébky až do hrobu, jednomu vedení a vylučovati takto veliké proudění myšlenkové a zápasy hospodářské, které určovaly a budou ještě dlouho určovati pokrok světa. Nejsou tři skupiny států v Evropě; jsou jen dvě: socialistická, ať toho či onoho zbarvení a demokratická. Že průmysl se cítí volnějším a ve své práci svobodnějším v demokracii, než v druhém útvaru, jest jasno na prvý pohled. Nechceme nivelisace, chceme volnou hru sil a možnost uplatnění každého myšlení a každé vážné hospodářské snahy. Při tom ovšem uznáváme bezpodmínečně právo každého národa i státu upraviti si dle svého nejlepšího přesvědčení své vnitřní ustrojení a poměry; na vzájemné nemá to míti žádného vlivu.“

V době Velké hospodářské krize začaly pod vlivem učení Johna Maynarda Keynese a hospodářské politiky Franklina Delano Roosevelta prudce růst výdaje československé státní kasy. Preiss se snažil plnou vahou zatáhnout za ruční dluhovou brzdu:

„Opakuji, co jsem již tolikráte na našich schůzích vyslovil, že i daňová nosnost průmyslu má své hranice, a zdá se mi, že jich bylo u nás již více než úplně dosaženo. Moderní stát vyžaduje zajisté daleko větších prostředků, než tomu bylo dříve, ale i tyto prostředky nemohou a nebudou vyšší, než kolik na ně národ může dáti. Cesta stoupajících dluhů je cestou ke zkáze, poněvadž konec konců dluhy jsou těžkou hypotékou na národních úsporách a práci budoucí.“


Věřil v práci, odvahu, odříkání a úspory. Slyšíme v jeho textech ozvěnu Rašínova „Pracovat a spořit!“ V době neomezené víry v bezbřehé utrácení čteme jeho slova citovaná Klubem úředníků Živnostenské banky ve Festschriftu při příležitosti šedesátých narozenin:


„Je především třeba, abychom svých synů nevychovávali v starých tradicích, jichž metou by byl klid života úřednického, nýbrž v tradicích nového života, kde cílem je silná samostatnost… Nutno tedy především buditi smysl pro spořivost, nutno všemi prostředky a prostředečky stavětí národu před oči význam ctnosti této, její mravní a hospodářské poslání. To je jedním z hlavních hospodářských programových bodů pro přítomno. Český člověk musí konečně pochopiti, že uložený groš je větším vlasteneckým činem, než vyhozené peníze na často tak zbytečně nádherné slavnosti, protože zesilováním majetkové základny národa roste i jeho výzbroj, a že intensivní buditelská práce pro spořivost nutně posílí ony mravní činitele hospodářské činnosti, které ve svém dalším vývoji dávají, vznikati podnikatelům v krásném a mužném smyslu slova.“


Jako bibliofil a přítel Karla Čapka měl doma knihovnu čítající na 34 000 svazků, jako sportovec byl členem výboru Golf clubu. Zemřel třetí den po propuštění z pankrácké věznice, takřka rok po svém zatčení, 29. dubna 1946.

Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde