Muž, který letěl

Životní příběh Vladimíra Remka trochu připomíná osudy špičkových sportovců, kteří dosáhli fenomenálních úspěchů třeba na Olympijských hrách. A vzpomínka na to ovlivňuje postoj veřejnosti k nim až dodnes. Zároveň se od těchto zavedených stereotypů výrazně odlišuje. V mnohém za to může skutečnost, že svého životního úspěchu dosáhl za minulého režimu, což mu mnozí mají za zlé. Jiným zase vadí, že přes všechny životní peripetie zůstal svůj, včetně toho, že nezměnil své politické názory. Protože ho osobně znám zhruba osmnáct let, vím, že je tomu tak proto, že jde o mimořádně charakterního a slušného člověka. Nepochybně se o to zasloužil také onen osmidenní pobyt v kosmu, při němž se na vlastní oči přesvědčil, jak je naše planeta relativně malá. Myslím si, že možná právě tehdy se naučil brát vše s nadhledem a humorem.

Vladimír Remek

Poprvé jsme se potkali v roce 2000 v Moskvě, když jsem nastoupil jako velvyslanec na naši ambasádu. Vladimír tehdy bydlel v Českém domě, který je součástí velvyslanectví a zastupoval firmu ČZ Strakonice jako generální ředitel společného podniku ČZ–Turbo–GAZ v Nižním Novgorodě a v Moskvě.


Poprvé jsem tam o něm slyšel díky skoro literární příhodě s kocourem, kterou mi vyprávěli hlavně proto, že i s námi přijel do Moskvy náš perský kocour Eda:


Vladimír Remek po ránu v pyžamu do půl těla si nad umyvadlem čistil zuby, a když se vzorově předklonil do pravého úhlu, jejich desetikilový kocour usoudil, že na takto náhle nabídnutý stoleček musí vyskočit, aby si mohl prohlédnout poličku pod zrcadlem. Vladimír se pochopitelně lekl a napřímil se, kocour ve snaze se udržet, zaťal drápky a pomalu po širokých zádech klouzal dolů, zanechávaje krvavé stopy. Přesně v tom okamžiku zazněl zvonek od bytu. Šel otevřít a přitom řval na kocoura „Ty debile, já tě snad zabiju!“ Za dveřmi stál údržbář, který poté, co to slyšel a vzápětí spatřil rozzuřeného a zkrvaveného Vladimíra, zděšeně prchl.


Nemohl jsem se tomu na začátek rozhovoru vyhnout. Usmál se:


„Nebylo to v koupelně, ale v pokoji, kde jsem měl akvária a kam kocour nesměl. Jenže se mi třely skaláry a já byl zvědav, jestli nakladly jikry. Proto jsem se tam vydal hned po probuzení a nezavřel za sebou dveře jako obvykle. Když jsem se sehnul nad akváriem, ten kocour, který tam za mnou vlezl, mi opravdu na záda skočil. Lekl jsem se, napřímil a on mě packama objal a klouzal dolů. Drábky sice úplně nevytáhl, to by mi rozerval kůži, ale ony stačily ty ostré špičky. Řval jsem na něj horší věci než, že je debil. Bylo to slyšet až ven a kolem zrovna šel soused. Večer se mě ptal, co se stalo – a tohle z toho vzniklo.“


Někdo by řekl Rádio Jerevan, Bohumil Hrabal by to nazval pábením. Známá věc. Čím je člověk slavnější, tím více lidi láká historky o něm přibarvovat. A to je ten lepší případ, kdy se za tím neskrývá snaha celebritě ublížit.

Vladimír Remek s Jaroslavem Baštou

Povídáme si tady krátce před Tvými sedmdesátinami, proto své dotazy rozdělím podle jednotlivých etap ve Tvém životě. Jak známo, velmi záhy ses rozhodl, že chceš být letcem. S vyznamenáním jsi absolvoval Vyšší letecké učiliště v Košicích, kde jsi létal na cvičných proudových letounech L–29 Delfín a MIG-21, které jsi pak v Českých Budějovicích skoro dva roky pilotoval. Posléze jsi jako jeden z mála Čechoslováků začal studovat na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina v Moninu u Moskvy. Po absolvování ses vrátil do Budějovic – a pak přišel ten osudový obrat ve tvém životě: konkurz na prvního československého kosmonauta. Dodnes kolem způsobu výběru a důvodů, proč jsi nakonec letěl ty, panuje spousta dohadů. Je to jen můj dojem, že za mnohými stojí méně úspěšný spolukandidát?


„To nevím a příliš jsem se o to nikdy nezajímal. Na samém začátku nás na základě zdravotních testů vybrali přes osmdesát a do dalšího kola postoupilo čtyřiadvacet. Pochopil jsem, že kritéria výběru byla dvojí. Ta první se samozřejmě týkala zdravotní a odborné způsobilosti, v tom jsem si objektivně vedl velmi dobře. Druhý okruh se samozřejmě týkal možného politického a propagandistického využití po návratu z letu. V tom jsem rozhodně k favoritům nepatřil. Byl jsem svobodný a přednost měli ženatí otcové rodin s hezkými dětmi. Z podobných důvodů byli vyřazeni také všichni s německým příjmením, protože by to ve spojení s obratem „první československý kosmonaut“ znělo divně.“


Slyšel jsem, že prý jedním z důvodů bylo, že jsi pocházel z česko-slovenské rodiny?


„Vždycky jsem byl hrdý na to, že jsem Čechoslovák, ale od narození uváděli po vzájemné dohodě oba moji rodiče mou národnost jako českou. Nemyslím si, že to hrálo roli. Nakonec mělo rozhodující slovo při výběru doporučení Sovětů, a ti o nás věděli v té závěrečné fázi výcviku víc než naši. Pochopil jsem, že mi pomohlo nejvíc to, že jsem se při předchozím studiu v Moninu z vlastní iniciativy zajímal o kosmonautiku, důkladně jsem ji studoval, takže později jsem se teorii skoro nemusel učit. Při posuzování osobní motivace jsem tudíž dopadl nejlépe, protože jsem se lety do kosmu vážně zabýval ještě před konkurzem.“


Dobře, všechno úspěšně proběhlo, nakonec jsi dosáhl na svůj sen a skoro osm dnů jsi měl možnost pozorovat, jak je ta naše planeta vlastně malá. Někde jsem si přečetl, že jsi po návratu byl první a dlouho jediný kosmonaut, který přiznal, že mu ve stavu beztíže bylo spíše nevolno než volno.


„Nebyl jsem první, to přehánějí. Mnozí se k tomu ale nepřiznali, protože chtěli znovu letět. Opravdu to není příjemný pocit. Jsem ovšem docela hrdý na to, že hned druhou noc na oběžné dráze jsme vymysleli trik, jak obelstít vlastní smysly. Když jsem se nasoukal na noc do spacího pytle, posunul jsem si otvor pro obličej na temeno, uvolnil jsem ruce, ty napnuly látku a náhle jsem měl pocit, že si opírám hlavu. Člověk je zvyklý spát s hlavou podepřenou, a pokud mu to chybí, má problém usnout. Spal jsem tak všechny následující noci, kromě té poslední. To jsem nespal vůbec.“

S manželkou Janou


Je to zajímavé. Stav beztíže je pro suchozemské živočichy patrně natolik nepřirozený, že například museli přerušit pokusy s kočkami, které totálně zhysterčily.


„Totéž platí o ptácích. A dokonce i o prasatech, která mají fyziologii tak podobnou lidské, že by představovala ideální pokusné subjekty. Nešlo to. Některé zátěže prostě zvládnou jen lidé, tvorové obdaření rozumem.“


Přistál jsi a začala nová etapa tvého života. Slyšel jsem, že ses chtěl vrátit ke své profesi vojenského letce, ale prý ti to nechtěli povolit.


„No, tak úplně to nebylo. Na začátku mě přeřadili od letectva na Hlavní politickou správu a následoval neuvěřitelný maratón různých vystoupení, besed a rozhovorů. Nakonec jsem měl pocit, že mě dočista uštvou, takže jsem se pokusil z HPS odejít a vrátit se k létání.“


Ale říká se, že právě to ti zakázali. Tragický případ Jurije Gagarina prý byl takovým mementem.“


„Oficiálně mi to nikdo neřekl. Ale trvalo poměrně dlouho, než jsem se dostal pryč. Nepřeřadili mě k bojovému útvaru, ale do Výzkumného ústavu letectva v Praze – Kbelích, kde v rámci svého služebního zařazení jsem teoreticky létat mohl. Ale ani tam jsem se do letadla nedostal. Naléhal jsem a bombardoval nadřízené svými žádostmi tak dlouho, až ministr obrany šalamounsky rozhodl, že mi to svolení musí dát velitel letectva. Tím byl ovšem tehdy můj otec… Prostě nakonec jsem tedy létal na nové L–39, takže na jejím vývoji jsem se takto mohl osobně podílet.“

S Alexejem Alexejovičem Gubarevem


Pak jsi zase pokračoval ve studiu. Vrátil ses do Moskvy v roce 1986 na Vojenskou akademii Generálního štábu, kde jsi absolvoval o dva roky později. To již v Sovětském svazu naplno běžela glasnosť a perestrojka. Nicméně doma ses zase vrátil k létání.


„Stal jsem zástupcem velitele 2. divize Protivzdušné obrany státu v Brně a občas jsem pilotoval L–29 či L–39. Do MIGu už jsem ale nesedl, protože mi bylo 40 let.“


Po listopadu 1989 jsi u bojové jednotky skončil. Stal ses ředitelem Vojenského muzea letectví a kosmonautiky v Praze – Kbelích. Tam jsi pracoval až do roku 1995. Vím, že to pro tebe nebylo právě jednoduché období. Spousta lidí si tehdy potřebovala do symbolu uplynulé doby kopnout. Je něco z té doby, na co přesto všechno vzpomínáš rád?


„Asi na Vojenské technické muzeum v Lešanech, které jsem s několika spolupracovníky, zejména s Martinem Kollerem, doslova vydupal ze země. Překročil jsem při tom své pravomoci, ale v poměrech, které tenkrát na Ministerstvu obrany a v armádě panovaly, si toho nikdo nevšiml. Využil jsem tehdy všech svých zkušeností, znalostí a pochopitelně také známostí, abych získal či zachránil spoustu unikátů, které jsou dnes součástí expozice. Bylo to skutečně v poslední moment. Mnoho cenné vojenské techniky se tenkrát nenávratně ztratilo.“

Sousoší Vladimíra Remka s Alexejem Gubarevem na pražských Hájích


Od Tebe jsem nikdy neslyšel žádný povzdech na chování Tvých kolegů a nadřízených v první polovině devadesátých let, ale Tvá manželka Jana, jak jsem při občasných rozhovorech vyrozuměl, to nesla těžce.


„Tahle doba byla pro ty, kdo sloužili a dělali kariéru v předchozím režimu, nejistá a složitá. A tak občas někoho napadlo, že si vylepší pověst, když se o mne trochu otře, nebo do mne rovnou kopne. Případně se kolegové jenom báli se mnou komunikovat, aby se špatně nezapsali u nadřízených. Proto jsem se v roce 1995 rozhodl, že armádu opustím a dokážu sobě i jiným, že se umím uživit i v nových poměrech a v civilu.“


„A odešel jsi do Ruska jako obchodní zástupce firmy ČZ Strakonice. Během pár let se Ti povedlo doslova vydupat ze země úspěšný závod na výrobu turbodmychadel CZ–Turbo–GAZ v Nižním Novgorodě.“


„Ano. Na to období vzpomínám docela rád, přestože práce v Nižním Novgorodu si vyžádala spoustu času a úsilí. Pořád jsem byl na cestách a za volantem. Ruské silnice tehdy představovaly zátěž a riziko i pro kosmonauta. Český dům v Moskvě až do krize v roce 1998 byl plný zástupců českých firem, takže tam byla taková větší česká a slovenská vesnice s několika restauracemi a českou školou, kam chodila i naše dcera. Nikdy jsme s Janou rozhodnutí odejít do Ruska nelitovali.“

Pak jsem kariéru úspěšného obchodního zástupce přerušil, když jsem Vladimíra poprosil, aby se vrátil zpátky do státní služby jako diplomat, přesněji vedoucí obchodně-ekonomického úseku ambasády. V té době se naše velvyslanectví snažilo pomoci českým firmám navázat kontakty v regionech Ruské federace. Jejich politické vedení tehdy o ekonomice podstatně rozhodovalo. Bylo na rozdíl od Moskvy ještě hodně sovětské.


Kalkuloval jsem s tím, že když naše podnikatelská delegace přijede s kosmonautem, Hrdinou Sovětského svazu, budou k nám vstřícnější. Ten nápad se ostatně velmi líbil i tehdejšímu premiérovi Miloši Zemanovi. Jsem rád, že jsem se tenkrát ve svém předpokladu nemýlil a objem českého exportu do Ruské federace se v těch letech naší spolupráce zvýšil na trojnásobek. Ostatně na naše společné cesty po širé Rusi také dodnes rád vzpomínám.


Pak ale Vladimír Remek dostal nabídku, o níž jsem věděl, že ji nelze odmítnout – kandidovat na volitelném místě do Evropského parlamentu. Znal jsem jeho motivaci k návratu do politiky a bylo mi jasné, že v Bruselu bude moci udělat pro Českou republiku ještě více než v Moskvě. Ani v tom jsem se nemýlil. Že je vlastenec ochotný svému státu pomáhat ze všech sil, ostatně dokázal i takříkajíc na stará kolena. Předčasně ukončil mandát poslance Evropského parlamentu a na počátku roku 2014 znovu odletěl do Moskvy – tentokrát jako velvyslanec České republiky v Ruské federaci.

S ruským prezidentem Vladimírem Putinem při svém jmenování velvyslance v Moskvě


Svou misi jsi vykonával v době, kdy vztahy mezi námi a Ruskem procházely velmi složitým, až krizovým obdobím. Jak jsi to zvládal?


„Musím říct, že mé vyslání si ruská strana vyložila jako ruku nabídnutou ke smíru, což se ihned projevilo tím, že se některé hrozící nepříjemnosti podařilo zažehnat. Ale pro pozitivní rozvoj vztahů, včetně ekonomických, se v období vzájemných sankcí moc udělat nedalo. Často jsem si připadal spíš jako hasič než diplomat. Jsem proto docela pyšný na to, že na rozdíl od svého předchůdce jsem ve funkci vydržel celé čtyři roky a neskončil jsem předčasně. Odjížděl jsem s vědomím, že jsme já a všichni moji spolupracovníci udělali vše, co bylo možné. A možná ještě o trochu víc.“


Ani po návratu sis příliš klidu neužil, jak jsem pochopil, když jsme domlouvali náš rozhovor pro MY.


„Vždyť to vidíš. Kromě připomínek výročí letu do vesmíru a různých konferencí řešíme se ženou opravdu fundamentální problém – vybalujeme bedny a krabice z bezpočtu našich bytů, v nichž jsme žili od roku 1995: nejdříve v Moskvě, pak téměř deset let v Bruselu a pak zase v Moskvě. Oba se moc těšíme, že už konečně budeme natrvalo žít doma.“


Plně to chápu. A přeji Vladimírovi i jeho paní, aby se jim po čtvrt století intenzivní práce pro Českou republiku v cizině žilo doma konečně klidně a spokojeně.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.