Muž, který přežil svou popravu

Pochodem na Prahu hitlerovci druhou světovou válku začali, útěkem z Prahy před Rudou armádou německá krvavá lázeň za šest let a necelé dva měsíce skončila. 8. května 1945 celá Evropa slavila vítězství nad Třetí říší, všude se jásalo, tančilo a střílelo do vzduchu na počest osvoboditelů, jen v Praze Němci vraždili dál. A po těch mrtvých zbývají mnohé nezodpovězené otázky.

V pražských ulicích vyrostlo během povstání na šestnáct set barikád


Krvavé boje na levém břehu Vltavy pod Prahou jsou vlastně málo známé. Slavná povídka Jana Drdy Pancéřová pěst, podle níž Otakar Vávra natočil neméně slavný film Němá barikáda, soustředily pozornost především na severní pražská předměstí, odkud se očekával příjezd osvoboditelů na pomoc hlavnímu městu. Jenže právě na jihu, v okolí barrandovských ateliérů, se odehrál tragický příběh, v němž hlavní roli sehrála nejen bestialita nacistických okupantů, ale také tolik charakteristická „aktivita“ domácích udavačů. Také oni „bojovali“ do poslední chvíle...


Němci i Vlasovci


V pětačtyřicátém roce vypadalo okolí Prahy pochopitelně zcela jinak než dnes. Město začínalo o nějakých šest kilometrů dále na Smíchově. Na místě dnešní rušné jižní spojky od Barrandovského mostu směrem k ruzyňskému letišti bylo divoké, hluboké zalesněné údolí s potokem a místní starou železnicí. Jen úzká silnička ze Smíchova vedla od Vltavy serpentinami k vyhlášenému hotelu Barrandovské terasy Václava M. Havla (otce prezidenta Václava Havla) a dále k filmovým ateliérům jeho bratra Miloše. Ty se podařilo Němcům obsadit až po těžkých bojích v průběhu osmého května, ale jejich snaha následně prorazit do údolí k řece a dále do Prahy se nezdařila.

I v napjaté situaci neopuštěl lidi humor. Na začátku května se objevilo parte Třetí říše


Situace byla velmi nepřehledná. Z Prahy ustupovaly na západ neorganizovaně také jednotky Vlasovců a část z nich se pohybovala právě ve stržích pod Barrandovem. Obce Hlubočepy a Zlíchov byly již obsazeny povstalci, kteří bojovali s pronikajícími Němci, část Vlasovců se pokusila s děly zastavit postup SS podél řeky ke Smíchovu. 8. května ráno se všude tvrdě bojovalo.


Když Němci obsadili filmové ateliéry, začali pronikat stráněmi dolů k řece, podporováni z protějšího, již rovněž dobytého Braníka, dělostřelbou. O Hlubočepy a přístupy ke Smíchovu se sváděly těžké boje po celý den nejen osmého, ale i devátého května. Nejhorší situace pro bojující Pražany byla patrně v jižním předpolí hlavního města. Zde se tankové jednotky SS po obou stranách Vltavy již druhý den snažily probojovat do města, aby vyprostily uvízlý Wehrmacht a umožnily mu útěk na západ do amerického zajetí. Obrněná technika se valila po pravém břehu řeky na Braník a Pankrác, po levé straně Vltavy od Štěchovic přes Zbraslav na Chuchli a Smíchov – s cílem vzít krvácející Prahu do kleští.


Nejtěžší boje probíhaly již od šestého května o Lahovický most a malou obec Lahovičky na soutoku Vltavy s Berounkou, a později o Velkou Chuchli. Jen v Lahovičkách, které měly i s malými dětmi a starci pár stovek obyvatel, padlo 22 místních a esesáky bylo zavražděno dalších 21. Kolem Lahovického mostu se povstalci, se zbraněmi získanými při kapitulaci německé posádky na zámku ve Zbraslavi, na čtyřech barikádách urputně bránili tankové divizi SS postupující z cvičiště SS Truppen Ubungsplatz Bohmen. Německý útok vedli osobně nejvyšší důstojníci divize, padl zde i jejich velitel plukovník von Klein s rytířským křížem za zásluhy na krku.

Němci se mstili na civilním obyvatelsvu i v posledních dnech války. Neušetřili ani děti


Za jeho smrt se Němci místním pomstili po dobytí čtvrté barikády. Vytáhli ze sklepů u mostu postupně 21 bezbranných starých lidí a na ulici je utloukli pažbami, ubodali nebo postříleli. Z dalších pětatřiceti, převážně žen, vytvořili živý štít, který hnali před sebou na Chuchli a ke Smíchovu. Ze Smíchova k Chuchelskému závodišti ale vyrazil bojovníkům na pomoc improvizovaný obrněný vlak, který zahnal Němce zpět. Velkou Chuchli tak dokázali esesáci obsadit až v průběhu osmého května – a to už bylo na vynucení průjezdu Wehrmachtu od Smíchova pozdě.


Hromadná poprava


Zato pod Barrandovem byl onoho osmého května ráno zdánlivý klid. Němci sedmého večer nabírali síly před rozhodujícím útokem na filmové ateliéry nad zalesněnou strží. Také v moderních vilkách pod serpentinami kolem hotelu Barrandovské terasy se zdánlivě nic nedělo. Ale jen zdánlivě. V krátké slepé ulici Pod Habrovou číslo 16, ve vilce profesora JUDr. Stránského, se v garáži sešla skupina místních, kteří se chtěli zapojit do boje proti okupantům. Jednoho mladíka ze svého středu vyslali jako spojku k nedalekému Havlovu hotelu, aby obhlédl situaci, navázal spojení s povstalci bojujícími u řeky a zjistil, kde by mohli pomoci.


Mladý muž, jmenoval se Antonín Stuchlík, však ke strážnímu stanovišti nikdy nedošel, zastavil jej totiž hluk blížících se motorů obrněných vozů v zatáčce pod hotelem. Rozběhl se zpět, aby své lidi varoval. Bylo však již pozdě, v patách za ním už postupovali esesáci. Tragédie byla i v tom, že povstalci o německých vojácích již také věděli, rojnici bylo vidět, jak vystupuje z lesa, ale omylem je považovali je za vlasovce, kteří bojovali na jejich straně a přesunovali se od řeky. Měli německé uniformy, které se lišily pouze označením ROA a ruskými kokardami, což na dálku bylo těžko rozeznatelné.

Pohřeb povražděných v Lahovicích, kteří se nedočkali míru


Ulice byla najednou plná esesáků Waffen SS KG Klein a mezi nimi mnoho zvláště fanatických mladíčků z Hitlerjungend. K překvapení všech šli zcela najisto, obklíčili vilku a vtrhli dovnitř. Za řevu a mlácení pažbami vyvedli překvapené bojovníky z garáže, postavili je ke zdi, seřadili vedle sebe a na povel všechny postříleli. Tak padlo 21 českých vlastenců, kteří se nemohli vůbec nijak bránit. Následovala důkladná prohlídka celé ulice, vyvádění občanů ze sklepů, ničení majetků a krádeže. Po desáté hodině popravili ještě asi čtyři lidi. Barrandovskou ulici Pod Habrovou opustili poslední esesáci až pozdě odpoledne. Mezi mrtvými měli být i někteří občané z jiných částí Prahy, mezi nimi údajně i komorník z vily Miloše Havla u filmových atelierů, ale pak se zjistilo, že ten byl zastřelen již den předtím na Barrandově.

Takových vražd se stalo po celé Praze hodně, ale většinou o nich mnoho nevíme, protože v likvidaci svědků byli Němci vždy příslovečně důkladní. V tomto případě však chtěl osud, aby tomu bylo jinak.


Přežil svou popravu


Zázraky se dějí v nevyzpytatelné logice. A právě tak tomu bylo i tenkrát Pod Habrovou. Snad že už i vojáci SS cítili svůj konec a dopustili se u nich neznámé „nedbalosti“ – prostě hromadnou vraždu tři muži přežili. Mezi nimi i mladičký Antonín Stuchlík – ano, právě ten, který se jako spojka vrátil ke garáži, a byl postaven ke zdi s ostatními. V archivu Protifašistických bojovníků v Praze 5 jsme objevili jeho tehdejší výpověď:


„Byl jsem s ostatními postaven ke garáži. Bylo slyšet vydávání rozkazů. Pak proti nám nastoupila řada esesmanů se samopaly a lehkým kulometem. V okamžiku, kdy jsme byli stavěni ke zdi garáže, se jeden z bojovníků vytrhl, a garáží uprchl. Za chvíli se ozvalo řinčení skla a Němci se domnívali, že utekl do lesa. Nechali ho být, protože les byl plný jiných postupujících esesmanů, takže si mysleli, že jim neunikne. On ale zůstal v domě a schovával se na střeše až do večera. Teprve pak slezl dolů, ale stejně padl do rukou dalším Němcům, kteří ještě zůstali v ulici. Sice ho těžce postřelili, ale nakonec zachráněn byl místními lidmi a přežil.

Povraždění civilisté v Praze na Barrandově


Moje poslední okamžiky před popravčí četou byly plné hrůzy z toho, co bude následovat. Nebyl čas ani se v poslední chvíli v duchu rozloučit se svými blízkými. Díval jsem se do ústí samopalů a říkal si, že jakmile padne první rána musím hned k zemi. Podařilo se. Žil jsem. Cítil jsem jen prudkou bolest v levé ruce. Na mne dopadl další člen skupiny, a to mne zachránilo před dalšími kulkami. První okamžiky jsem zůstal při vědomí a bál jsem se i dýchat. Pak jsem dostal prudkou ránu do hlavy pažbou – jako trvalý následek mám deformaci lebky v místě úderu – a ztratil jsem vědomí. To bylo nakonec ale vlastně moje štěstí, protože nevím, že nás Němci pak prohledávali a brali nám věci.


Když jsem se probral, byl okolo klid. Pomalu jsem se vyprostil z hromady mrtvých a odplížil se do garáže. Byl jsem slabý a bolest v ruce byla velmi silná. Postřelenou ruku jsem omotal hadrem a čekal na noc. Kolem třetí odpoledne však z domu vyšli tři esesmani, kteří nahlédli do garáže a uviděli mne. Vyzvali mne, abych vstal. Jeden na mne promluvil česky, abych se nebál, že oni už mají po válce. Pomohli mi dokonce dojít domů, po cestě jsem viděl na zemi postřílené kamarády a kousek dál dalších šest mrtvých bojovníků. Strašný pohled. V domě mi pomohl ve sklepě schovaný doktor a v noci jsem se dostal do nemocnice v Motole. Lidé z okolí schovali ještě jednoho z naší skupiny, který s těžkým zraněním také přežil popravu jako já. A v nemocnici k nám dovezli i toho třetího, co se schoval na střeše a postřelili ho až večer v lese.“

Josef Novotný, jeden ze zavražděných na Barrandově, který se nestačil zapojit do povstání


Mrtví a kšeft


Velkou záhadou zpočátku bylo, jak Němci vlastně přišli na to, že se nějaká skupina povstalců, která o sobě nedala zatím nijak vědět, shromažďuje v ulici Pod Habrovou a schovává se v garáži domu číslo 16. Z jejich postupu přímo k vilce a okamžitému obklíčení bylo jasné, že jdou najisto.


Po válce bylo proto zahájeno pátrání v archivech gestapa. Bylo úspěšné. Snad nedbalostí, nebo spěchem při likvidaci přijatých hlášení udavačů v posledních dnech války nalezli pátrači také záznam telefonátu od jisté paní Anny Komárkové-Gluckové. Byla poloviční Češka a poloviční Němka. Osmatřicetiletá sousedka z ulice Pod Habrovou, jen dva domy od garáže. Informovala gestapáky, že se tam shromažďují povstalci. Byla odsouzena k trestu smrti a dne 24. 6. 1946 popravena.


Dnes je okolí ulice Pod Habrovou samozřejmě zcela jiné než na konci války. Rozvoj města dostihl okolní vsi. Barrandov se stal součástí Prahy, zarostlé údolí se značně zmenšilo řadou nových domů a jeho středem vede čtyřproudová Jižní spojka od velkého mostu s křižovatkou nad Vltavou. Jen ta ulice od původní cesty na starý Barrandov zůstala stejně slepá a při jejím ústí na silniční spojku stojí dále slavný Havlův hotel Terasy Barrandov. Stavba, citovaná ve všech publikacích z doby před válkou jako urbanistický zázrak doby, je – jak také v dnešní době jinak – totálně vybydlená, několikrát přeprodaná a snad i odsouzená k zániku.


V ulici Pod Habrovou před domem číslo 16 stojí bílý křížek s malou pamětní deskou a naproti na garáži pamětní deska se jmény všech popravených. Až na to, že se musela přesunout na vedlejší dům, protože vilku, kde se tragédie odehrála, nový majitel pronajímá německým turistům a prý mu to kazilo kšefty, jak si vyprávějí sousedé v ulici…

Kříž na památku barrandovského masakru


Jsou tu s námi


Už to bude pomalu tři čtvrtě století, co nejhorší válka v moderních dějinách skončila. Co lidé, zvláště ti mladí, dnes vědí o jejím konci? Možná jen pověst, že Američané nám tenkrát nesměli poslat armádu na pomoc, protože to zlí Rusové zakázali. Vlažně, pokud vůbec, slavíme Den vítězství. Politici nanejvýš formálně položí věnce k rozhlasu a k památníku neznámého vojína v Praze na Žižkově. Ale ti mrtví jsou skuteční. A jsou tu – minimálně v našich životech - s námi pořád.


Poslední dny a hodiny před osvobozením padlo a při obraně Prahy bylo zavražděno - jen kolem Vltavy a Berounky na přístupech od jihu k Praze - minimálně 375 českých občanů a 64 Vlasovců (ti musí být stále uvedeni na pamětních deskách jako neznámí nebo bezejmenní). V Lahovicích, jako pomstu za smrt plukovníka SS, ubili Němci 21 lidí, v Radotíně 15 rukojmí, na Barrandově 26 osob, v Hlubočepích, na Zlíchově a ve Žvahově asi polovina ze 168 našich občanů, některé zvláště bestiálně. Třeba pan Horký, převozník přes Vltavu, byl 8. května nalezen u řeky ubit pažbou, s vytrhanými vlasy a přelámanýma nohama a probodán bajonetem.


Trvalou vzpomínku se snaží zachovat alespoň zbývající pomníčky, o které pečuje několik nadšenců ze Spolku pro vojenská pietní místa se sídlem v Českém Brodě. Ke vzpomínce na padlé svým podivným způsobem přispívají i zloději kovů, kteří odmontovali všechny železné, bronzové a litinové kříže a desky, kde se dalo. U lesního hřbitova nad Chuchlí také zůstal velký památník mrtvých vlastenců bez velkého bronzového kříže. Výstavný památník na ostrohu nad řekou u Havlova hotelu, který bránilo 26 bojovníků celý den a deset z nich plus tři Vlasovci tam padli, je v takovém stavu, že náhodným poutníkům je až stydno.


Svým způsobem vrcholný zločin tohoto druhu je hanebná likvidace sovětského osvoboditelského tanku, který stával před kasárnami na Smíchově. Válka na Smíchově skončila totiž až 9. května ve večerních hodinách. Teprve v 19 hodin se podařilo obsadit blízkou osadu Žvahov a železnici ze Smíchova k Berounu, kde padlo 168 obránců. A teprve ve 20:45 byla definitivně osvobozena i Zbraslav.


Kolik našich lidí by ještě muselo zemřít, kdyby se Rudé armádě přejezd přes Krušné hory od Drážďan nepodařil téměř zázračně rychle? Copak tihle unavení hrdinové od Berlína mohli za to, že velmoci na Jaltě napastelkovali, kam až může která armáda dojít? A kdo ještě ví, že poslední sovětský voják v této části Prahy zahynul až 11. května? Byl to gardový vojín Nefed Nikolajevič Lakiin, po kterém zůstal alespoň pomník na místním hřbitově v městské části Zličín.


Ti, co odstranili tank, symbol všech těch miliónů obětí, jež vedly k našemu životu, to nejspíš nevěděli. Ale i kdyby věděli, zastavilo by je to? Hrdinové mohou být zabiti na několikrát. Je něco, co může likvidátory symbolu pražského povstání a našich osvoboditelů omluvit? Je něco, co může omluvit konfidentku Annu Komárkovou–Gluckovou?


Jsou to důležité otázky. Dokonce tak důležité, že dnes téměř nikoho nezajímají. Nedej Bůh, aby nám je znovu položila budoucnost.


Článek vyšel v měsíčníku MY 5/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.