Námluvy

O rodinných zvycích a zlozvycích v zemích českých.


Panuje obecný dojem, že tak nějak každý ví, co je lidová kultura či lidový zvyk, hledáme-li však jejich hlubší kořeny a významy, narazíme na plno „nekorektních“ pojmů a faktů, kterým se nejeden současný akademik zbaběle vyhýbá. Platí to i pro tak zásadní oblast lidského života, jako je láska.

První fáze zásnub se odehrává mezi dvěma srdci


Především se nemůžeme vyhnout otázce, o čích že to zvycích mluvíme, tedy o otázce identity onoho „lidu“. Tomu, kdo jsme „my“ a kdo jsou „oni“. Co je to národ a v posledku čí je náš stát, tedy kdo, jaká kultura a jazyk v něm mají domovské právo. Relativně nejjednodušší je mluvit o lidové kultuře ryze folkloristicky, v minulém čase, tedy zúžit ji na sdělení „jak to dříve chodívalo“. Jak se ale s touhle otázkou vyrovnat, nepovažujeme-li sdílené zvyky a normy za pouhou krojovanou atrakci, ale za páteř života? Není to v éře multikulturalismu a budování nového světového řádu vlastně diskriminující, vyčleňující a nebezpečné? Chci rovnou čtenáře varovat, že je. Kdo nechce mít problémy, ten ať dál nečte, přemýšlení o lidových zvycích z vás může docela dobře vyrobit rebela. Člověka, který vyhlásí soukromou válku globální uniformitě a prázdnotě burleskních estrád. A tak na sebe, řečeno jazykem „hobitích“ románů J. R. R. Tolkiena, obrátí pohled „Sauronova oka“.


„Pokrokoví“ myslitelé se shodně domnívají, že vývoj lidstva, stejně jako přírody a vesmíru nutně postupuje lineárně, tedy od primitivních forem k dokonalejším. Tak se to do školní mládeže lilo už za vlády „vědeckého světového názoru“ a lít se dodnes nepřestalo. V historii ale tahle zjednodušená optika nefunguje. Egypťané, Mayové nebo Římané podlehli barbarům mnohem méně rozvinutým, než byli oni sami. Vývoj kultur probíhá ve skutečnosti v amplitudách (vznik, vzestup, vrchol, úpadek a zánik) a lidský život v kruhu (narození, dětství, dospělost a smrt). Lidé se sdružují podle jazyka (svůj k svému) a snaží se budovat fungující model života své komunity (rodiny, národa) tak, aby přežila doby neúrody, válek, epidemií… Jednotlivé lidské kruhy se překrývají, noví lidé se rodí a staří umírají. Člověk je článkem řetězu, jehož začátek nevidí a konec nedohlédne. Výchovu, majetek a zvyky přebírá od předků a předává je svým budoucím. Jak jinak chápat tisíciletou svatováclavskou prosbu Nedej zahynouti nám ni budoucím?

Také Paris musel představit Helenu svým rodičům


Omnia vincit amor


Jedním z nejužívanějších, ale také nejvíce zneužívaných slov je láska. Často s ní spojujeme odlišné významy – láska k vlasti, láska mateřská, láska k Bohu, k umění, k pravdě… V této rozmanitosti však přece jen má ústřední význam láska mezi mužem a ženou. Proč? Protože touto láskou lidský život začíná. Seriál zamýšlení nad zvyky rodinného cyklu proto začněme přípravou na lásku – obdobím námluv. V našem podnebném pásu člověk pohlavně dozrává přibližně ve dvanácti letech. Postupně začíná toužit po naplnění pohlavních potřeb, které se u něho začnou neodbytně projevovat, ačkoli je po mentální stránce „naprosté trdlo“, mající problém vstoupit do běžného rozhovoru, natož do intimního vztahu s jiným člověkem. Podle zákonů našeho státu však již může mít od patnácti let pohlavní styk, i když svatba, tedy uzavření manželství, je mu povolena až od osmnácti let, kdy je mladý člověk považován za plnoletého. Pro rodiče může být někdy těžké dospělost svých dětí přijmout. Zvyky tohoto životního cyklu jsou proto plné jemnosti a ohledů na nelehké období dospívání a konečné fáze přípravy na samostatný život, které je nutno začít tím, že najdeme toho správného partnera pro život.


Prstýnek


Skutečnost pohlavní dospělosti je třeba oslavit. K patnáctým narozeninám by měl oslavenec, dívka i chlapec, dostat od rodičů prstýnek. Dívka od otce a chlapec od matky. Prstýnek zásnubní, aby si mladý člověk ve vší vážnosti a kráse uvědomil důležitost úkolu, který jej čeká – výběr životního partnera. Prstýnek má mít kamínek a neměl by připomínat manželský prsten snubní. Neměl by být zrovna levný, vždyť je symbolem celistvosti a drahocennosti duše a těla. Dívka nosí prstýnek od rodičů na ruce, aby byla vždy připravená, chlapec si prstýnek schová do chvíle, než najde tu pravou. Pak si dodá odvahy, aby ve vhodnou chvíli tu malou krabičku vylovil z kapsy, čímž řekne vše, na co se mu nedostává slov. Dívka mu pak na oplátku může věnovat svůj prstýnek. Chlapci sice takový prsten navléknou maximálně na malíček, i tak je však krásné ho mít. Zásnubní prstýnek – tento symbol zadání srdce – je každému na očích, a tak to má být. Kdo se za prstýnek stydí, stydí se i za svou lásku, což není dobré znamení. Předání prstýnku rodiči jejich ratolesti je vhodnou příležitostí k poučení o tělesné lásce a jiných zákoutích intimního života. Moje matka mi tehdy řekla: „Je to krásná, ale vážná věc, s někým se tělesně milovat. Člověk se tím vydává, zavazuje a svazuje.“

K zásnubám patří prstýnek


Zásnuby


Zásnuby mají dvě fáze. Tu první, intimní, odehrávající se jen mezi dvěma zamilovanými srdci, a pak tu oficiální, kdy dojde k představení rodičům a zahájení příprav na svatbu. Tyto návštěvy je obvykle třeba udělat tři: chlapec je představen rodině dívky, dívka v rodině chlapce, a pak je třeba, aby se setkali rodiče. A to již zpravidla bez dětí, na nějaké neutrální půdě, nejlépe v restauraci. První a nejnáročnější návštěva je návštěva chlapce v rodině nevěsty. Ten by měl mít květiny pro všechny dospělé ženy a otec (a bratři) budoucí nevěsty jej musí podrobit několika zkouškám – z finanční gramotnosti, pokusu o ztrapnění, případně opití. Na budoucím ženichovi je, aby v nich statečně obstál. Můj otec pak v hospodě, kde chlapi skončili své seznamování, na závěr mému budoucímu muži řekl: „Buď na ní hodnej“.


Příprava na svatbu


Vedle celé řady praktických věcí, které musí mladí snoubenci vyřešit – kde budou bydlet, z čeho budou žít a jaká jména budou chtít dát svým dětem – připadá velká důležitost také otázce, kde se vzít a jak bude vypadat oslava. Možností je dnes mnoho: kostel, radnice, hrady a zámky, louky, skály, zoologické zahrady… A přitom je třeba si mezi sebou vyjasnit, na jakém duchovním základě svůj společný „dům“ postaví. Svatba má dvě roviny: jednu formální, kterou tvoří manželský slib, a druhou, obsahovou, kterou se tento slib stvrzuje, totiž začátek intimního manželského života. Ideální je, když hmotné plnění nepředbíhá smlouvě.

Pokud padne volba na kostel, pak není radno zapomenout na řádnou duchovní přípravu. Snoubenci zazvoní na farním úřadě a s knězem si domluví termíny několika setkání, při kterých proberou podstatu katolické nauky (nejen) o manželství, aby věděli, co tomu druhému vlastně slibují. Délka takové přípravy záleží na mnoha okolnostech, třeba i na tom, nebude-li zapotřebí jejich víru nejprve prohloubit, či dokonce se nejprve nechat pokřtít.

Soužití více generací na malém prostoru nemusí dělat dobrotu


Návod na krach


V současné době se ve vztazích mladých lidí (a ve vztazích rodiny a okolí k nim) se objevuje několik značně rozšířených, ale neblahých trendů. Jedním z nich je společné bydlení u jedněch z rodičů bez svatby. Ať je motivace tohoto nápadu sebelepší, konce nebývají dobré. Nemožnost budovat vlastní život, včetně práva na chyby, vede ke stavu pohodlného „trvání bez perspektivy“. Dívka, žijící v rodině chlapce, plní potupnou roli jakési děvečky, oblažující mladého domácího pána. Chlapec v rodině dívky pak roli příživníka či trubce. Z takového „uvíznutí v dětském pokoji“ nevede cesta k budoucímu štěstí. Jakákoliv garsoniéra a chudá svatba je lepší než tohle. Jiným chybným modelem je rádoby rozumné oddalování svatby a početí dítěte: až bude vše tak, jak má, až oba dostudují a najsou si zaměstnání, až budou mít kde bydlet, až se jim bude chtít vysadit antikoncepci… Jde o přecenění formy nad obsahem, a to je vždycky varovné znamení. Má-li někdo podobných ohledů příliš, nejde mu patrně ani o vztah, ani o rozum, ale o předvádění vlastní dokonalosti. Vcelku běžným a nadčasovým malérem je, když sexuální život předběhne duševní a citový vývoj. U muže to vede k neschopnosti hlubšího vztahu, u dívek často k nechtěnému těhotenství. A i když dnes není problém se těhotenství vyhnout, můžou se stát fyzicky závislými na někom, kdo je vlastně nemiluje.


Pokud se všem těmto nástrahám snoubenci úspěšně vyhnou, stane se čas do svatby patrně tím zatím nejkrásnějším, jaký ve svých životech prožili.


Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.