Národ je veliký jen silou své odvahy

Letos 22. června uplynulo 121 let od narození Ladislava Rašína, českého politika a právníka, významného představitele Československé národní demokracie. Jde o osobnost méně známou, než je jeho otec, jeden z „Mužů 28. října“ a dodnes mimořádně uznávaný prvorepublikový ministr financí Alois Rašín.

Ladislav Rašín


Ladislav Rašín přišel na svět v roce 1900 v Praze jako prvorozený syn Aloise Rašína. Po první světové válce začal studovat práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a současně působil jako osobní tajemník svého otce. Studia dokončil v roce 1923. Hned v roce 1924 napsal a vydal knihu „Vznik a uznání československého státu“, která mimo jiné dokazovala význam 28. října 1918 a domácí protirakouské akce pro vznik Československa. Následně připravil k vydání Paměti svého otce, které vyšly (až po jeho násilné smrti rukou atentátníka v roce 1923) v roce 1929. Po otcově smrti mladý Ladislav přísahal, že půjde v jeho šlépějích. Což bezezbytku naplnil.


Nadějný právník a poslanec za Národní sjednocení


Ve své právnické kariéře se úspěšně věnoval advokacii, obhajoval mimo jiné například Jiřího Stříbrného, dalšího z „Mužů 28. října“, národního socialistu, několikanásobného ministra, ale i rebela a kritika tzv. skupiny Hradu, kterého dokázal před soudem očistit z politicky účelového obvinění z korupce.


Ladislav Rašín se v Československé národní demokracii nejprve angažoval ve skupině okolo časopisu Národní myšlenka (kam patřil např. i básník Viktor Dyk), jehož byl spoluzakladatelem. Aktivně působil i ve stranické mládežnické organizaci, v Mladé generaci Československé národní demokracie.

V parlamentních volbách v roce 1935, na počátku soumraku první republiky, by zvolen poslancem za Národní sjednocení, což byla nová národně konzervativní politická strana vzniklá na základě sloučení Kramařovi (a Rašínovi) Národní demokracie, Národní fronty profesora Františka Mareše a Národní ligy Jiřího Stříbrného - po jeho vyloučení ze strany národních socialistů.


Proti Sudeťákům


Pro obecní volby v pohnutém roce 1938 navrhoval v sídlech s vysokým zastoupením německého obyvatelstva sestavovat jednotné kandidátky všech českých stran, které by byly účinnou protiváhou nacisticky a protičesky zaměřené hitlerovské Sudetoněmecké strany.

Odpůrce kapitulace po Mnichovu


Tento návrh se ovšem realizovat nepodařilo. Stejně tak jako Rašínův návrh na nepřipuštění Sudetoněmecké strany k volbám z důvodu jejího protistátního a protidemokratického zaměření. Československá národní demokracie – a později i Národní sjednocení – byly vždy, i zásluhou Rašína mladšího, subjekty důsledně pronárodní, hájící tvrdě suverenitu a samostatnost československého státu, zejména proti čím dál zjevnějšímu německému nebezpečí. Jasně, jednoznačně a bez jakékoli relativizace a appeasmentu v podobě ochoty k jednání s henleinovci – např. formou jejich inkorporace do československé vlády - k čemuž byli ochotni mj. agrárníci.


V období tzv. mnichovské krize byl Rašín junior jedním z hlavních odpůrců československé kapitulace a rovněž jedním z vedoucích představitelů Výboru na obranu republiky. Je nutné doplnit, že důležitou součást tohoto uskupení tvořili také českoslovenští komunisté v čele s Klementem Gottwaldem, Václavem Kopeckým a Janem Švermou. Tento výbor pořádal dne 22. září 1938 i nejznámější a nejpočetnější „protikapitulační“ manifestaci odhodlání bránit celistvost republiky i se zbraněmi v rukou před tehdejším sídlem parlamentu v budově Rudolfina. Na jejím balkoně tehdy bok po boku hovořili právě Rašín, Gottwald, ale také i legendární legionářský generál Radola Gajda.

Demonstrace před Rudolfinem pořádaná 22. září 1938 Výborem na obranu republiky


Republiku hájit a uhájit


Ladislav Rašín tehdy prohlásil: „Já, Rašín, vám říkám, že není rozdílu mezi mnou a komunisty v tu chvíli, kdy jde o to republiku hájit a uhájit". Po podpisu mnichovské dohody se účastnil i jednání významných osobností z okruhu vedení armády a některých politických představitelů, které se s kapitulací odmítaly smířit a diskutovaly možnost vojenského odporu – včetně provedení vojenského převratu. Prezidentu Edvardu Benešovi tehdy, 30. září 1938, na Pražském hradě řekl: „…Promiňte, pane prezidente, že s Vámi nesouhlasím. Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe.“.


V době tzv. druhé republiky patřil Ladislav Rašín mezi hlavní odpůrce změn politického systému směrem k jeho autoritářskému pojetí a omezení stranické plurality. Na protest proti redukci stranického systému do dvou subjektů - pravicovou Stranu národní jednoty a levicovou Národní stranu práce – zůstal Ladislav Rašín v Poslanecké sněmovně jako nezávislý (nezařazený a bezpartijní) poslanec. Hlasoval zde proti ústavním zákonům o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi i proti tzv. zmocňovacímu zákon, který eliminoval parlament z ústavního systému ČSR a veškerou výkonnou a zákonodárnou moc převáděl na exekutivu.