Naše Paní z Dachau

V koncentračním táboru v Dachau netrpěli jen Židé, ale i přes dva a půl tisíce českých a německých katolických kněží. Útěchou jim byla i důmyslně propašovaná soška Panny Marie z hornoslezského Krnova.

Socha Panny Marie z Dachau


Blok č. 26 v koncentračním táboře Dachau obývali němečtí kněží. Od jisté doby v něm mohli mít i malou kapli, do níž se jim podařilo získat sochu Panny Marie z krnovského kláštera salvatoriánů.


Koncentračním táborem Dachau prošlo během II. světové války 2 579 katolických kněží. Nechyběli mezi nimi ani českoslovenští občané – zmiňme alespoň pozdějšího kardinála Josefa Berana, olomouckého biskupa Stanislava Zelu, jičínského faráře Josefa Beneše či kaplana z Dolní Lutyně Józefa Nowaka. Nemálo z vězněných kněží se už z Dachau nevrátilo, jako vendryňský farář Klemens Galocz, generál duchovní služby Metoděj Kubáň, strahovský premonstrát Antonín Lacina, nedávno beatifikovaný rodák z Hradce nad Svitavou Engelmar Unzeitig či farář ze Strahovic Richard Henkes, jehož beatifikace je v přípravném řízení.


Od ledna roku 1941 zde nalezli útěchu v provizorní kapli. Její vybavení však bylo více než skromné, odpovídající táborovým podmínkám. Za oltář sloužil stolek přikrytý prostěradlem, na něm stály dva dřevěné svícny a malý kalich s křížem. Postupně si ji svépomocí dovybavili – vyřezali ze dřeva kříž a na stěny zavěsili jednoduché obrazy zastavení křížové cesty. Citelně jim však chyběla socha Panny Marie. I tento problém se nakonec podařilo vyřešit poté, co od roku 1942 mohli přijímat balíčky zvenčí.

Olomoucký pomocný biskup Josef Martin Nathan


Lví podíl na tom měl biskup Nathan, výjimečná postava česko-polského pohraničí, jenž v Branicích, obci ležící nedaleko Krnova, vybudoval Pečovatelský a léčebný ústav pro psychicky nemocné, zvaný Městečko milosrdenství. V Krnově od roku 1899 sídlili salvatoriáni, kteří o tři roky později vystavěli na svahu kopce Cvilín klášter. V roce 1940 získal pro klášterní kapli tehdejší představený P. Ludwig Hiller dřevěnou sochu Madony, jejímž autorem byl vratislavský řezbář E. Hoepker. S největší pravděpodobností to byl právě P. Hiller, od srpna roku 1941 rovněž vězněný v Dachau na bloku č. 26, kdo s nápadem dostat do lágru tuto mariánskou sochu přišel. A jelikož Krnovsko spadalo od roku 1938 pod tehdejší generální vikariát Branice, kde pomocný olomoucký biskup Nathan z velké části sídlil, obrátil se na něj vězněný krnovský řeholník s prosbou, aby celou věc zařídil.


Tajný převoz do lágru


V třeskuté zimě roku 1943 nechal Josef Martin Nathan svézt 110 cm vysokou dřevěnou sochu Salvátorské madony na saních, zabalenou v několika dekách, na krnovskou faru. Její osazenstvo zorganizovalo mezi farníky z Nathanova popudu potravinovou sbírku pro vězněné kněze v Dachau, která měla převoz sochy kamuflovat. Povoleny totiž byly výhradně jen balíčky s potravinami a ošacením. Poté biskup Nathan inicioval její tajný převoz do lágru, přestože se vystavoval nebezpečí zatčení gestapem, kterým byl neustále sledován. Sochu nechal vložit do pytle a umístit ji na podvozek nákladního auta, jež jelo do Dachau s potravinovými balíčky.

Socha Panny Marie z Dachau


25. dubna 1943 vůz s cenným nákladem dorazil do Dachau a šťastně projel bránou tábora. Podlouhlý balík byl zpod skrýše na podvozku přinesen na blok č. 26. Dozorce, jenž měl toho dne službu u kontroly balíků, jej nechal otevřít, protože byl podezřele dlouhý a neforemný na to, aby v něm byly pouze potraviny, P. Georg Schelling, jenž mě kapli na starosti, promptně zareagoval: „Navrhl jsem, aby se balík zatím odložil stranou, dokud se vše neobjasní. Následně jsem přinesl balík kvůli nedostatku místa v té místnosti do kaple. SS-man, který měl službu, o celé záležitosti nic nevěděl, a proto se ani na nic neptal. Proto byla madona vybalena a postavena do kaple na evangelní stranu oltáře. Nikdo se pak už neptal, kdo ji sem doručil.“ Až po několika dnech přišel táborový vedoucí a ptal se, kde je ta nedovolená zásilka. Když mu bylo řečeno, že je teď v kapli, odpověděl mávnutím ruky: „Co je v kapli, to je mi jedno.“


Pronásledovaná


Velikonoce roku 1943 tak mohli kněží slavit i s „Naší milou Paní z Dachau“, jak se dodnes soše Salvátorské madony přezdívá. Podle slov pamětníků jim pomohla přežít nelidské utrpení, jež museli za ostnatými dráty podstupovat: „Těžko říct, kolik lidí se před ní během svého pobytu v lágru a i později modlilo, bezpochyby to byly tisíce vězňů,“ uvedl P. Schelling. „Je to Maria, která na útěku před nebezpečím do Egypta, tedy sama pronásledovaná, v úzkostech tiskne božské Dítě jako symbol vší útěchy na své mateřské srdce. Této mateřské lásce jsme mohli svěřit všechen svůj žal, naši tělesnou i duševní bídu.“


Na bloku č. 26 setrvala socha Salvátorské madony až do konce války. Po jejím skončení ji P. Otto Pies přenesl na faru v Dachau, kde stála 10 let. V roce 1955 ji pak ve slavnostním procesí přenesl mnichovský kardinál J. Wendel do farního chrámu sv. Jakuba, kde byla až do r. 1964.

Odtud byla přemístěna do kaple nově postaveného ženského kláštera Karmel Svaté Krve v Dachau, zřízeného na území bývalého koncentračního tábora.

Klášter salvatoriánů v Krnově


V červnu roku 2017 se socha Madony do Krnova vrátila. Přesněji řečeno – šlo o kopii originálu, jejíž zhotovení financoval krnovský rodák Walter Titze, jenž byl v roce 1945 spolu s matkou a dalšími osmi sourozenci přímým účastníkem tzv. Hladového pochodu z Krnova do Králík. Socha z lipového dřeva, která oproti originálu měří 175 cm, je umístěna ve farním chrámě sv. Martina v boční lodi napravo od vchodu.


Původní klášter salvatoriánů převzala po roce 1948 místní firma Strojosvit – salvatoriánů německého původu se rovněž týkal odsun – která v něm nakrátko zřídila učňovský domov. Kaple se používala jako skladiště uhlí. Později byla budova opuštěna, komukoliv volně přístupná, což se neblaze podepsalo na jejím stavu.


V současnosti spravuje důkladně rekonstruovaný klášter Charita Ostrava, která jeho prostory využívá jako domov pro osoby se specifickými potřebami. Originál mariánské sochy z někdejší kaple krnovských salvatoriánů zůstává i nadále v klášteře v Dachau.


Článek vyšel v měsíčníku MY 5/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.