Na hrdiny 28. října nesmíme zapomenout

Máme za sebou další - letos velmi zvláštní - 28. říjen, státní svátek České republiky a den, kdy vzniklo samostatné a suverénní demokratické Československo. Den, který bývá v současnosti, již s poměrně velkým historickým odstupem a docela nespravedlivě, personálně spojován prakticky výhradně s Tomášem Masarykem a Edvardem Benešem, coby „otci-zakladateli“ a klíčovými osobnostmi nové republiky.

V jejich stínu se tak ocitají osobnosti (a politické síly), jejichž zásluhy o vznik a udržení existence Československa jsou minimálně srovnatelné s úlohou, kterou hráli první dva českoslovenští prezidenti.


V prvé řadě jde o Karla Kramáře a Československou národní demokracii. JUDr. Karel Kramář byl český a československý politik, první předseda vlády Československé republiky, účastník 1. československého domácího odboje a jeden z klíčových „Mužů 28. října“. A také dlouholetý předseda politických stran Československá národní demokracie a později Národní sjednocení.

Narodil se v roce 1860 ve Vysokém nad Jizerou, vystudoval práva na Univerzitě Karlově. Na sklonku 80. let 19. století spolupracoval s Tomášem Masarykem na formování nového českého politického směru, takzvaného realismu Podílel s ním Tomášem Masarykem na založení České strany lidové (realistické). Dlouhou dobu však jejím členem nezůstal.

Karel Kramář


Kramář byl dlouhou dobu před rokem 1918 zastáncem a propagátorem myšlenky slovanské federace (a českých zemí coby její součásti). Krom jiného organizoval i dva všeslovanské sjezdy (1908 a 1910) a je autorem dokumentu Slovanská ústava, který již s existencí Rakouska-Uherska nepočítal.

Po vypuknutí 1. světové války začal organizovat český domácí odboj, za což byl roku 1915 zatčen a spolu s Aloisem Rašínem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem, odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství. Tento trest mu byl později změněn na 20 let odnětí svobody a následně, v červenci roku 1917, byl spolu s dalšími odsouzenými nově nastoupivším císařem Karlem I. amnestován.

Jen tak mimochodem – například český historik Otto Urban uvádí, že kdyby Karel Kramář na počátku první světové války odešel do exilu, k čemuž byl politickými souputníky opakovaně vybízen, velmi pravděpodobně by se stal díky svým politickým zkušenostem, renomé a kontaktům vůdcem českého zahraničního odboje on – a nikoli Masaryk. Ale Kramář tuto možnost striktně odmítal s tím, že místo českého politického předáka ve fatální a těžké době je pouze a výhradně doma, po boku občanů svého národa. Byť by ho to mělo stát i život.

Po propuštění z vězení se vrátil i do čela mladočeské strany, která se v únoru roku 1918 sloučila s několika menšími stranami a přejmenovala se na Českou státoprávní demokracii. Krátce po vzniku Československa pak změnila název na Československou národní demokracii.

V době samotného vyhlášení vzniku Československa byl předsedou Národního výboru. Nějaký čas byl zastáncem monarchistické podoby nového státu, později přistoupil na myšlenku republikánské formy vlády.

Karel Kramář s TGM

14. listopadu 1918 byl Karel Kramář zvolen Národním shromážděním prvním předsedou československé vlády. V téže době vedl i československou delegaci na Pařížské mírové konferenci, kde (neúspěšně) razil názor, že by vítězné mocnosti měly vojensky intervenovat proti novému bolševickému režimu v Rusku. Mimo jiné i v rozporu s názorem Edvarda Beneše.


Hluboké politické, ideové i osobní spory mezi prvním československým ministerským předsedou Kramářem a ministrem zahraničí (a poté druhým československým prezidentem) Benešem pak byly konstantou veřejného života První republiky.

Ve funkci premiéra setrval Kramář jen do 8. července roku 1919, kdy jím vedená vláda odstoupila po obecních volbách, které skončily pro národní demokraty neúspěšně. V žádné další československé vládě pak již on osobně nepůsobil, přestože jiní zástupci Národní demokracie dlouhodobě ano.

Za připomenutí stojí, že 8. ledna roku 1919 přežil Karel Kramář pokus o atentát ze strany mladého komunisty Aloise Šťastného. Druhý nejvýznamnější prvorepublikový představitel národní demokracie, ministr financí a Kramářův odbojový soukmenovec Alois Rašín podobné štěstí v roce 1923 neměl.

Jako předseda Československé národní demokracie (a posléze národního sjednocení) byl Kramář dlouhou dobu součástí tzv. Pětky (později Šestky či Osmy), což byla coby aliance vedoucích činitelů vládních stran – ač neformální a mimoústavní – klíčová a rozhodující instituce prvorepublikového politického režimu.

Karel Kramář vždy neochvějně zastával konzervativní hodnoty a názory, byl jednoznačným stoupencem ideje suverénního československého národního státu. Byl i kritikem skupiny kolem Hradu, mocenského a vlivového politicko-mediálního uskupení okolo prezidentů Masaryka a Beneše.

Zemřel roku 1937, v symbolický předvečer soumraku československé demokracie a státnosti, v Praze a je pohřben v kryptě pravoslavného kostela na Olšanských hřbitovech.

Československá národní demokracie byla stranou konzervativní a nesocialistickou, byť sama otázka sociální spravedlnosti byla pro ni velmi důležitou. Stejně tak jako myšlenka silného státu, zejména v oblastech bezpečnosti a obrany.

Alois Rašín

Přes jasný příklon k sekularismu hrála v jejím programu klíčovou úlohu křesťanská morálka a etika. Kromě Kramáře a Rašína patřili k jejím významným představitelům například Přemysl Šámal, Adolf Stránský, básník Viktor Dyk, spisovatel Alois Jirásek, prof. František Mareš či Benešův prezidentský protikandidát prof. Bohumil Němec.


Během 30. let se strana stávala čím dál kritičtější vůči politice skupiny Hradu (zejména po nástupu Edvarda Beneše na prezidentský post). Zejména, co se týče zahraniční politiky a nedostatku národního cítění. Národní demokracie (a poté Národní sjednocení) také vždy razantně vystupovala proti stupňujícím se požadavkům českých Němců a na obranu republiky včetně možnosti použití vojenské síly.


Strana vždy tvrdě odmítala defétistické ustupování henleinovské Sudetoněmecké straně i snahy agrárníků o její zapojení do vládní koalice po volbách v roce 1935. Tváří a hlasem těchto postojů byl zejména syn Aloise Rašína, Ladislav Rašín. V září pohnutého roku 1938, kdy nacistický tlak na Československo, za podpory tzv. západních spojenců, vrcholil, dokonce tradičně antikomunistické Národní sjednocení neváhalo vytvořit (společně s KSČ) Výbor na obranu republiky, který mj. uspořádal památnou manifestaci národní jednoty a odhodlání k boji před tehdejším parlamentem sídlícím v budově Rudolfina. Ke shromážděným davům tehdy z parlamentního balkónu hovořili bok po boku Ladislav Rašín i Klement Gottwald.


Stojí za to si zas a znovu připomínat slova Ladislava Rašína adresovaná prezidentu Benešovi těsně po přijetí mnichovského diktátu: „Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe!”


Po osvobození v roce 1945 prezident Beneš v rámci okleštěné pseudodemokracie nově vytvořené tzv. Národní fronty obnovení existence a činnosti Československé národní demokracie nepovolil. A to přesto, že její představitelé a členové byli významnou součástí domácího i zahraničního protinacistického odboje. Resentimenty, uražená ješitnost a nevyřízené politické účty z období První republiky spolu se sázkou na silně socialistickou koncepci a orientaci země sehrály svou neblahou roli. Ke škodě Československa. Ale historická paměť nedovolí na hrdiny 28. října a pilíře české a československé státnosti, k nimž jednoznačně patří i Karel Kramář a Československá národní demokracie, nikdy zapomenout.


Autor je v současné době asistentem poslance PSP ČR Jiřího Kobzy.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon