Na množství nehleďte!

Východně od tehdejších pražských hradeb, na hřebeni vrchu Vítkova, proběhla 14. července 1420 památná bitva, jež vstoupila do českých vojenských dějin.

Boj o opevněné sruby na Vítkově


Po vítězství nad desetinásobnou přesilou u Sudoměře v březnu téhož roku, potvrdila bitva na Vítkově Žižkovu vojenskou genialitu i podivuhodnou odvahu jeho bojovníků. Střet, v němž posádka šestadvaceti mužů a tří žen dokázala vzdorovat několika stovkám obrněných jezdců, rozhodl o debaklu třicetitisícové křižácké výpravy a zachránil Prahu před blokádou a hladověním. Dodnes bitvu připomíná název pražského Žižkova i obří jezdecká socha husitského vojevůdce zdobící budovu vojenského památníku.


V březnu 1420 nechal římský král Zikmund Lucemburský na říšském sněmu ve Vratislavi slavnostně zveřejnit text buly, vyhlašující křížovou výpravu proti husitům. Bulu vydal na Zikmundovu žádost papež Martin V. Navazovala na již dřívější odsouzení husitů bulami v únoru 1418 a měla králi pomoci při verbování potřebných sil pro vojenskou intervenci v Čechách. Ani s podporou papežské buly ovšem akce nezískala charakter respektovaného mezinárodního podniku ve stylu kruciát proti Saracénům. Zůstala ryze středoevropskou záležitostí a Zikmund byl jediným panovníkem v jejím čele. Na druhé straně je faktem, že armáda, kterou se králi podařilo během několika týdnů shromáždit, představovala mimořádnou bojovou sílu. Některé prameny hovoří až o 200 tisících mužů. Historikové přistupují k těmto údajům rezervovaně a odhadují počet bojovníků na 30-100 tisíc. Kromě vojsk říšských knížat a šlechty z celého Německa se k invazi připojily také bojové formace z Rakous a Uher. Ze západní Evropy pak už jen jednotlivci, většinou profesionální válečníci, jako byl Zikmundův hlavní vojevůdce, Ital Filippo Scollari z Ozory, zvaný Pippo Spano. Již koncem dubna vpadla část těchto vojsk pod Zikmundovým velením ze Slezska do Čech. Třetího května před ním bez boje kapituloval husitský Hradec Králové a následně Zikmund obsadil bohatou pokladnici českého státu – Kutnou Horu. Tam král očekával další části vojsk a připravoval se k postupu na Prahu. Ačkoli výzva k výpravě deklarovala jako její cíl boj proti „viklefistům a husitům“, což Zikmund nepochybně zamýšlel a konal, bezprostředním důvodem tažení, jak bylo ostatně zřejmé i většině současníků, byl odpor části české šlechty proti jeho nástupu na trůn.

Zikmundova vojska vedl znamenitý válečník Pippo Spano, ale na Vítkově neuspěl


Rub a líc císaře Zikmunda


O získání svatováclavské koruny usiloval Zikmund již od smrti svého bezdětného staršího bratra Václava IV. v srpnu 1419. Byl jejím legitimní dědicem. Zároveň byl králem uherským a od roku 1410 také králem Svaté říše římské, což byl předstupeň císařské hodnosti a znamenal vládu nad německými státy. Byl to velmi schopný a odvážný politik. Hovořil sedmi jazyky, disponoval širokým kulturním rozhledem a nechyběl mu ani jistý idealismus či vědomí spoluodpovědnosti za osud Evropy, což se projevovalo jeho snahami organizovat preventivní obranu před tureckou expanzí (záměr více než prozíravý), pokusy o zprostředkování v nekonečné Stoleté válce mezi Anglií a Francií i úsilím vyřešit papežské schizma, tedy situaci, kdy byli nezávisle na sobě zvoleni dva (později dokonce tři) papežové. Jako mladší syn císaře a krále Karla IV. dostal jméno po svatém Zikmundovi, dávném burgundském světci, jehož ostatky dal kdysi Karel převézt do Prahy a prohlásil jej za jednoho z českých patronů. Navzdory těmto celkem sympatickým charakteristikám byl Zikmund Lucemburský v českých zemích velmi neoblíbený. Důvody byly v zásadě dva: Prvním byl jeho mocenský střet s bratrem Václavem v letech 1401-1404, spojený s dočasnou přítomností Zikmundova vojska v Čechách. Václav IV. tehdy vládl v českých zemích i v Říši, tam se však proti jeho vládě zformovala silná opozice. Zikmund se k tomuto odporu připojil a bratra dokonce po určitý čas věznil ve Vídni. K ukončení sporu a vzájemnému smíření mezi oběma bratry došlo až v roce 1414. Druhým, aktuálnějším, důvodem Zikmundovy neoblíbenosti, byla neblahá role, kterou sehrál v případě upálení Jana Husa v červnu 1415. Tehdy už Zikmund disponoval hodností římského krále a s touto autoritou organizoval církevní koncil v jihoněmecké Kostnici, před nímž měl Hus, obviněný z kacířství, obhájit své názory. Koncil měl řešit především výše zmíněné problémy a Zikmundovi hodně záleželo na jeho úspěšnosti. Jelikož jej ale stál i značné finanční výlohy, přál si, aby jednání probíhala rychle a s jednoznačnými závěry. To se odrazilo i v Husově kauze. Zikmund by zpočátku asi uvítal jeho osvobození, když se ale jednání začala komplikovat, změnil postoj a přál si naopak rychlé odsouzení. V Čechách ovšem vyvolala Husova smrt vlnu odporu. K tzv. stížnému listu, který proti upálení protestoval, je přivěšeno 452 pečetí šlechticů z Čech a Moravy, mezi nimiž najdeme také osobnosti, které rozhodně nepatřily k Husovým fanouškům, postup koncilu a krále Zikmunda však považovali za urážku Českého království a zásah do práv jeho institucí. Popularitu si tím mladší syn Karla IV. v Čechách každopádně nezískal. Popravou Jana Husa (a následně i jeho spolupracovníka Jeronýma Pražského) v roce 1415 se navíc nic nevyřešilo a po smrti krále Václava IV. v létě 1419 zachvátila Čechy otevřená náboženské válka.

Zikmund Lucemburský


Ryšavý drak


V září se sešel v Praze sněm české šlechty, který chtěl současně zabránit vzrůstajícím násilnostem i obhájit husitské náboženské zvyklosti, ke kterým se tehdy hlásila většina šlechty. Sněm vyzval Zikmunda k jednáním o těchto věcech, kterými podmiňoval jeho přijetí za nového českého krále. Zikmunda, jako dědice království, takový přístup osobně urážel a nehodlal ho akceptovat. Pádné odpovědi se husitské šlechtě dostalo na moravském zemském sněmu v Brně v prosinci 1419. Zikmund se ho osobně zúčastnil, nechal se přítomnými pány přijmout za moravského markraběte a definitivně odmítl vyjednávat s vyslanci české šlechty o podmínkách jeho pražské korunovace. V té době už byl rozhodnut pro silové řešení a o necelé tři měsíce později zahájil proti husitům křížovou výpravu. Kvůli svým rusým vlasům byl Zikmund už od mládí označován přízviskem, které nyní jeho odpůrci pronášeli s despektem: „liška ryšavá“. Husité ho pak obdařili ještě drsnějšími tituly, hovořili o něm jako o Antikristu nebo „ryšavém draku“, což byla narážka na obrazy z biblické Apokalypsy. Možná se ale v tomto označení odráželo také povědomí o uherském Řádu draka, který Zikmund založil. Šlo o světský řád, vlastně družinu králových věrných, jenž své členy zavazoval k boji s Turky. Odznakem řádu byl symbol do kruhu stočeného zeleného draka, který se hlavou dotýkal vlastního ocasu. Jedním z nositelů řádu se stal i přední český aristokrat, nejvyšší purkrabí Pražského hradu, Čeněk z Vartemberka, a symbol draka se tak dostal do erbu jeho rodu i měst, která Vartemberkové drželi. Právě pan Čeněk sehrál podstatnou roli v událostech předcházejících bitvě na Vítkově.


Bystrý zrak jednookého vojevůdce


Zikmundovým protihráčem v blížícím se střetnutí byl zkušený vojenský profesionál, původem jihočeský zeman, Jan Žižka z Trocnova, který se stal roku jedním ze čtyř volených hejtmanů táborské náboženské obce. Jeho osobnost, stejně jako celé husitství, vzbuzuje protikladná hodnocení, nicméně ani kritikové nemohou tomuto pozoruhodnému muži upřít výjimečný vojevůdcovský talent. Navzdory tomu, že je jednou z nejznámějších postav naší historie, nejsou všechna období jeho života zcela spolehlivě zmapována. Jeho otec Řehořnosil v rodovém erbu raka a držel menší ze dvou tvrzí ve vsi Trocnově (3,5 km západně od Borovan). Tam se patrně Jan Žižka narodil. Na základě studia Žižkovy lebky, nalezené roku 1910 v čáslavském kostele, můžeme dnes konstatovat, že pozdější slavný vojevůdce ztratil levé oko následkem úrazu, a to už v dětství, zhruba ve věku 10 let. Zajímavou podrobnost o rané době Žižkova života uvádí italský humanista Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. píše, že ačkoli Žižka pocházel z chudého rodu, byl vychováván na královském dvoře. Některé pozdější události skutečně naznačují, jako by Žižka měl nějaké vyšší konexe. V mládí vedl guerillovou válku proti Rožmberkům a českobudějovickým měšťanům, ve které byl zajat a obviněn z loupeží. Velmi reálně mu hrozila poprava. Do jeho případu však zasáhl sám král Václav IV. a v červenci 1409 mu udělil milost. Později dokonce dostal u dvora krále Václava velmi dobře honorované místo dveřníka, patrně jakéhosi velitele ochranky (z platu si byl schopen pořídit dům na Starém městě pražském a byl přijat mezi měšťany). Bohaté vojenské zkušenosti Žižka získal v cizině. V letech 1409-1411 působil ve službách polského krále Vladislava II. Jagellonského a zúčastnil se války proti Řádu německých rytířů v Pobaltí. Snad se zapojil i do bojů Stoleté války v západní Evropě. V době počátků husitské revoluce, v roce 1419, Žižka jako královský dvořan žil v Praze. Myšlenky církevní reformy mu patrně byly blízké a přirozeně chápal, že převratné a násilné události, které zachvátily české království, byly pro schopného vojenského profesionála mimořádnou příležitostí vyniknout. Byl přítomen pražské defenestraci a po krátkém pobytu v Plzni se v březnu 1420 rozhodl k odchodu do vznikající náboženské komunity Hradiště hory Tábor. Cestou z Plzně stihl 25. března svést vítěznou bitvu u Sudoměře, když kolona husitů směřující na Tábor musela čelit napadení početně silnějšími oddíly strakonických johanitů a jihočeské šlechty. Ověnčen gloriolou vítěze pak dorazil se svými lidmi do Tábora a stal se jedním ze čtyř táborských hejtmanů. Brzy mezi nimi začal hrát hlavní roli. V téže době se, jak už víme, formovala vojska Zikmundovy křížové výpravy pro útok na Prahu.

Kdyby husitům nevelel Jan Žižka...


Pán situace


Před vlastním úderem zahájil Zikmund tajná jednání s výše již zmíněným pražským purkrabím Čeňkem z Vartemberka, který mu 7. května 1420 vydal Pražský hrad. Jako oprávněný dědic českého trůnu přikládal Zikmund ovládnutí hradu mimořádný symbolický význam, ještě podstatnější ovšem bylo, že díky tomu ovládl levý vltavský břeh. Zároveň zůstával Zikmundovi věrný pravobřežní Vyšehrad. Pražané si uvědomovali svízelnost svého postavení a vyslali za králem Zikmundem do Kutné Hory vyjednavače, aby konflikt vyřešili dohodou. Zikmund se ovšem cítil pánem situace a s výsměchem sdělil pražské delegaci zcela nepřijatelné podmínky smíru. Poselstvo opustilo Kutnou Horu a odvezlo do metropole království zlověstnou zvěst, že město bude muset čelit Zikmundovým vojskům se zbraní v ruce. Pražané vzápětí začali vysílat žádosti o pomoc do všech koutů země. Posily dorazily z Žatce, Loun, Slaného i z východních Čech. Také Žižka nezaváhal a v čele táborských oddílů dorazil koncem května do Prahy. Prakticky ihned vyhodnotil situaci pražských měst sevřených mezi Zikmundovi vydaný levý břeh a Vyšehrad. Hrozilo, že králova vojska mohou v takové situaci snadno husitskou Prahu obklíčit, uzavřít její obchodní a zásobovací cesty a obránce vyhladovět. Aby takové blokádě preventivně zabránil, dal Žižka na vrchu Vítkově zbudovat dva provizorní sruby, opatřené jen mělkými, chvatně zahloubenými zákopy.

Žižka a kněz Václav Koranda starší při setkání na Vítkově


Zikmundova hořká pilulka


Kdyby v čele obránců nestál geniální Žižka, patrně by zvítězila Zikmundova vojska. Měla totiž nepřehlédnutelnou přesilu. První část účastníků kruciáty dorazila k pražským hradbám už na konci června. Během týdne pak přijížděly další posily. Desátého července už byly řady dobyvatelů kompletní a zbudovali na levém břehu Vltavy tři rozlehlé vojenské tábory. Pohled na ně a zástupy bojovníků v zářivé zbroji musel na pražské husity působit značně depresivně. Zikmundovi velitelé si nicméně uvědomovali, že frontální útok na dobře opevněná pražská města na pravém břehu řeky by byl podnikem velmi nejistým. Počítali s dlouhým obléháním a vyhladověním Pražanů. Tento záměr jim ovšem zmařil Žižka a jeho opevnění na Vítkově. Na podvečerní čas čtrnáctého července proto naplánovali útok ze tří stran: z Pražského hradu na kamenný most, z Vyšehradu na Nové město a ze Špitálského pole v dnešním Karlíně na východní opevnění. Hlavním cílem bylo ovšem dobytí Vítkova, ostatní akce měly jen vázat husitské síly soustředěné uvnitř hradeb. Úkol udeřit jízdou do strmého vrchu na vítkovské sruby připadl jízdním a pěším bojovníkům míšeňského markraběte. Celkem se jednalo asi o osm tisíc mužů. Nasazení větší bojové síly nebylo na příkrém srázu ani možné. I tak útočníci mnohonásobně přečíslili počet obránců. Údaje z historických pramenů působí až fantasticky. Zmiňují se o pouhých 26 mužích a třech ženách (!) udatně hájících oba sruby. Těžko říci, ve které fázi bitvy byl počet husitů na Vítkově takto skromný. Zda se například nejedná o počet přeživších po odražení útoku. Možná se ale jednalo o Žižkovu lest a posádka srubů byla opravdu jen symbolická, plnící jediný úkol: vyprovokovat Zikmundovy křižáky k útoku. Ať tomu bylo jakkoli, nepočetní husitští obránci se v určitou chvíli ocitli ve veliké nouzi a sotva stačili údery dobyvatelů odrážet. Tohoto riskantního boje se účastnil i Žižka osobně a podle některých pramenů málem upadl do zajetí. V nejtěžších chvílích se však z Nového Města za mohutného vyzvánění kostelních zvonů vyřítila připravená skupina husitských střelců a cepníků, zamířila od jihu na vítkovský svah a vpadla útočícím míšeňským oddílům do zad. V jejím čele běžel kněz Vít z Úpice třímající monstranci s mešní hostií. Mezi útočníky vypukl naprostý chaos, začali ve zmatku ustupovat a mnozí se zřítili ze severní skalnaté stěny Vítkova. Chvatný úprk míšeňského vojska vyvolal paniku i v řadách dalších Zikmundových vojsk dislokovaných na již zmíněném Špitálském poli. Tato vojska se pak začala v neuspořádaných houfech přepravovat přes vltavský brod na druhý břeh řeky. Tento zoufalý neúspěch sledoval římský král Zikmund s hrůzou v očích z letenské pláně.

Po bitvě


Porážka na Vítkově hoře byla pro Zikmunda Lucemburského nepříjemnou hořkou pilulkou. Husité svá opevnění udrželi a do Prahy začaly z venkova „východní cestou“ proudit zásoby potravin. Představa obléhání a vyhladovění města se začala rozplývat jako dým. Každý další den udržování křižáckého vojska přitom Zikmundovi působil výrazné finanční ztráty. Nezbylo než uznat porážku. 28. července se dal Zikmund sobě věrnými šlechtici korunovat za českého krále a již o dva dny později prohlásil výpravu za ukončenou a odjel do dosud obsazené Kutné Hory. Jan Žižka dosáhl na Vítkově mimořádného vítězství a ilustrativního příkladu známého hesla odvozeného z husitského chorálu: „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“


Článek vyšel v měsíčníku MY 7/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.