Na prahu nové totality

Společnost na západ od nás se krůček po krůčku blíží k zavedení systému, proti němuž byl reálný socialismus z doby před pádem sovětské říše docela čajíček. Budeme mu umět, díky naší kolektivní zkušenosti s předchozími totalitními režimy, účinně vzdorovat?

Institut Václava Klause vydal další nesmírně zajímavou publikaci. Jmenuje se Sebedestrukce Západu a kolektiv autorů okolo Václava Klause se v ní nekompromisním způsobem zamýšlí nad sebevražednou trajektorií západní společnosti, jež dopustila, že její instituce – univerzity, redakce, úřady – postupně ovládli radikální levičáčtí progresivisté. Tento trend pozorujeme již několik desetiletí, ale právě v posledních letech nabral vskutku zničující rozměr.

Impulsem k napsání a sestavení téhle publikace byl text Jiřího Weigla Mráz přichází z druhé strany. Další spoluautoři, konkrétně Ladislav Jakl, Aleš Valenta, Ivo Strejček, Michal Semín, Petr Hájek, Tomáš Břicháček, Milan Knížák a na prvním místě samozřejmě Václav Klaus, všichni z gravitačního okruhu IVK, pak téma rozvíjejí a nahlížejí z různých úhlů.


Odcitujme si několik vět z předmluvy: „Ve společenském vývoji západního světa došlo k závažnému negativnímu posunu, který svými důsledky znamená a zejména bude znamenat novou kvalitu našich životů. V minulých letech nás většinou zneklidňovala „jen“ jednotlivá, i když zásadní témata (jako je nadměrná a stále rostoucí regulace trhu, nezastavitelná evropská centralizace, klimatické inženýrství a jeho ekonomické náklady, masová migrace, multikulturalismus, pokrokářství, genderismus), ale dnes nastalo něco jiného. Nyní se všechna témata spojují a slévají do širokého globálního levičáckého pokrokářského proudu, jehož ambicí není nic menšího než naprostá přeměna světa, jak jej známe.“

Objednávejte ZDE nebo na kterémkoli oblíbeném knižním webshopu


Připravte se na to, že Sebedestrukce Západu vůbec není nějaké kratochvilné čtení. Optimismu v této publikaci naleznete poskrovnu. To ale nic nemění na skutečnosti, že vydání téhle knihy je nesmírně potřebný a záslužný počin. Zvláště pak proto, že degenerující západní společnost téměř rezignovala na diskurs různých názorových proudů, a naopak každého, kdo nesouzní s jediným „správným“ názorem, ostrakizuje, nálepkuje, zesměšňuje, cenzuruje, vylučuje.


My, kteří jsme podstatnou část svých životů prožili za socialismu, jsme na tyhle praktiky obzvláště citliví. Evidentně totiž máme – na rozdíl od obyvatel starých západních zemí – unikátní životní zkušenost. Víme, co je totalita a jaké nástroje a praktiky používá.


Ještě před oficiálním uvedením knihy na trh jsem moderoval besedu Václava Klause právě o této nové publikaci. Připojuji proto ještě jeden postřeh, jenž s tématem knihy, o které zde píšu, bolestně souvisí.


Je to tragické, leč pro zdejší novináře z tzv. hlavního proudu českých médií naprosto charakteristické. Ať už Václava Klause máte nebo nemáte rádi, nelze popřít, že je to nejvýznamnější český politik naší polistopadové éry. Nikdo jiný se nemůže vykázat tak excelentní politickou kariérou: federální mistr financí, místopředseda federální vlády, předseda české vlády, mnohonásobný poslanec, předseda Poslanecké sněmovny a posléze po dvě funkční období prezident republiky.


Ať už Klause máte nebo nemáte rádi, nelze mu upřít, že o politice – naší, evropské i světové – opravdu něco ví, že občas bývá doslova vizionář, rozuměj, že na jeho slova po letech často dojde a že už mnohokrát se prokázalo, že jako takřka jediný měl v mnoha ohledech pravdu. Pravdu skoro proti všem ostatním. Kdysi jsem napsal komentář, že Klaus bývá o kolo napřed. A i když s Klausem třeba nesouhlasíte, rozhodně je zajímavé si jeho argumentaci poslechnout.

Ale zpátky k těm novinářům. Je naprosto charakteristické, ve skutečnosti ovšem tragické, že na kladenskou besedu s Václavem Klausem, na které představil svou (a spol.) novou knihu, nedorazil žádný novinář z hlavního mediálního proudu. Jinými slovy, média hlavního proudu Klause povětšinou úspěšně bojkotují a nedopustí, aby se jeho myšlenky, názory a postřehy dostaly k většímu množství lidí. Co to připomíná? Ano, uvažujete správně. Přesně takhle to dělají nastupující totalitní režimy.


Stejně charakteristické ovšem je, že na besedě nechyběla média, která bývají právě těmi línými kapry z hlavního proudu nálepkována jako dezinformační. Parlamentní listy, Raptor TV či ruský Sputnik. Co je na tom ale dezinformačního, když divákům nabídnou internetový přímý přenos ze zajímavé besedy, nebo když o tom napíšou autentickou reportáž, mi opravdu uniká.


I z těchto důvodů je vydání knihy Sebedestrukce Západu nadmíru záslužné. Tam, kde ti nepomohou druzí, musíš si pomoct sám.

Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon