Na skok v dyktatuře

Jestli chcete uniknut z koronoveho teroru, naplanujte si cestu do Běloruska. Nesu tam žadna omezeni a v tomto ohledu to je svobodna země.


Obešel sem štamgasty v moji oblibene knajpě s jednoduchu otazku: "Co si vybavite, když se řekne Bělorusko?" Odpovědi se opakovaly - bida, dyktatura, Rusko, demonstrace, Lukašenko, zubři, vodka......Když se nad tym fčil zamyšlam, tak si uvědomuju, jak velky medyjalni vliv na nas ma propaganda v televizi, rozhlase aji tisku. Že mě všeci varovali, abysem nejezdil do země, kaj je dyktatura a po zuby ozbrojeni policajti biju obuškama baby, to už snad ani nepřipominam. Všecky asociace su přitem vlastně pravdive, ale na všecko se da podivat z ruznych uhlu pohledu.

O brehy reky ve Vitebsku bojoval Napoleon, Stalin i Hitler


Do země, kera je z Ostravy vzdalena tajak třeba Cheb, enem nemnoho Čechu jezdi. To je škoda. Velika škoda! Přitem cesta neni draha a neni složita, zvladne ju kdejaky baťužkař. Ja sem na svinovskem nadraži sednul na rychlik do Varšavy a po přestupu na zapadnim varšavskem nadraži vystupil přimo na varšavskem letišťu. Zpatečni vlakova jizdenka stala 700,- Kč, zpatečni letenka necelych 2.800,-Kč. Po padesatiminutovem letu sem vystupil na přijemnem, modernim letišťu Minsk.


Celnica si mě zkumavě prohližala. V době koronove moc turystu do Minska nelitalo, zpravy o brutalnim policejnim teroru tež nepřispěly k oblibě teto destynace. No, vlastně se přiznam - stal sem u okenka s nadpisem "Inostraněc" jako jediny zahranični turysta sam.


"Co budete dělat v Bělorusku?" otazala se zkumavě.


"Přijel sem si najit manželku, pry su u vas nejhezči baby na světě," odpověděl sem s važnym gzychtem.


Profesijonalni policajtka se na mě upřeně zadivala, ale nedala najevo žadne emoce.


"Která města chcete navštívit?" pokračovala ta švarna třicatnica.


"Minsk, Grodno, Vitebsk, Brest a pokud nenajdu vhodnu osobu ve městach, pustim se aji na venkov," vyjmenoval sem všecka města, na kera sem se vzpomněl.

Z pamatnika na druhu valku člověka mrazi


"Pak vam přeji přijemny pobyt v Bělorusku," dodala ta robka, vrazila mi razitko do pasu a odevřela dveře do země, o kere se řika, že tam je dyktatura...


"Je u vas dyktatura?" zeptal sem se taxikařa, hned jak zme vyjeli z letišťa. Obvykle letištni taxikaře obchazam, bo vas okradu kdekoliv. Že se temu tak děje enem na Letišťu Vaclava Havla, je enem sebemrskačska česka představa. Je temu tak všude.


Taxikař puvodně nabizal svoje služby za 800,-kaček, ja sem srazil cenu na 500,-Kč. To nebylo tak hrozne, vzhledem k temu, že minske letiště se nachaza třicet kilaku od centra města. Že mě opět okradnuli, sem zjistil až na koncu pobytu, bo ne-letištni taxikař, kereho sem lapnul na ulici, si za stejnu trasu, akurat opačnym směrem, zebral enem tři kila.


Taxikař se na mě překvapeně otočil: "Samozřejmě, že je u nas dyktatura.

A proto se u nas mame tak dobře," dodal a machnul ruku okolo sebe, aby zduraznil pohled na komplexy novych obytnych domu, lemujicich dalnicu ze špičkovym asfaltem. Okolo nas se po šestiprude komunykaci prohaňaly desitky modernich aut zapadnich značek.


"Až pudete po ulici a odněkud uvidite utikat hromadu lidi, na nic nečekejte, otočte se a valte s nima," snažil se mi dat dobre rady do běloruskeho života. "Berkut se nepta, jestli ste inostraněc nebo naš. V lepšim připadě dostanete enem obuškem, v tym horšim vas zbiju a zatknu a než zjisti, že nejste československy agent Eurosajuza, budete o hladu," dodal.

Hytlermarkety, McDonaldy, dobijecky elektroaut


Recepce levneho hotela, kery sem si zabukoval už z domu, zela prazdnotu. Moje kroky se odražaly od mramorove podlahy a duněly jak ozvěna. V rohu hotelove lobby seděl znuděny sedumdesatilety ochrankař v modre unyformě, zpoza kukaně se na mě usmivala recepčni.


"Vitame vas, gospodin Ladislav, už na vas čekame," překvapila mě, bo sem ani nestihnul vytahnut muj pasport.


"To znate jmenem každeho vašeho hosta?" otazal sem se tluste šedesatnice.

"Někdy to neni tak složite, jste dneska našim jedinym hostem, gospodin Ladislav," usmala se smutně.